DMD č. 2. pro 2. 4. 2015. Téma: Teď se nedívej

"... a sečteme-li tyto dva faktory, vezmeme-li v úvahu hmotnost jednotlivých tříd a propustnost Trhliny, dostáváme se k odhadu..." Hlavice hole cvakla o rám tabule a když Dr. Gottlieb zatáhl, odkryla se další plocha pokrytá písmem.
"Odhadu?" vyprskl Newt, posunul si střenkou nože své brýle a dál se vesele nimral v něčem šedozelenomodrém a zapáchajícím. O zem cosi plesklo.
"Newte, nerozumíš, tak se na to ani nedívej !" vybuchl Hermann. Pak dodal směrem k Maršálovi, "Jen moment prosím, pane."
Místností se rozlehlo několik prudkých kroků, začvachtání a zadunění.
"KOUKEJ SI SKLIDIT TY HNUSNÝ KLUZKÝ ZBYTKY Z MOJÍ POLOVINY!" ozvalo se od podlahy.

Ticho noci rušilo jen sotva slyšitelné supění. V tmavých stínech se pohybovala jen těžko postřehnutelná postava. Něco cinklo. Ozvalo se zaklení a cosi jako žuchnutí. Ve stříbrném měsíčním svitu se rýsovaly jen obrysy na zemi klečícího těla. Následovalo tiché hrabání a uspěchané přendavání kamínků. Další kletby.
V tom problesklo světlo a celé prostranství bylo ozářeno jasnou září. Postava ztuhla na místě a vytřeštěnýma očima zírala směrem ke dveřím. Ty se pomalu otevřely a v nich se zjevila majestátná a světlem oděná...
"Proboha, co si zase vyváděla, že se tady takhle válíš?"
"Žžžiš, mami, jako by ty si se nikdy neopila!!"

Ta chvíle je živější než skutečnost. Mačkající se těla. Křik.
Bude to tím pachem. Když sní s Nymerií, její nos je ostřejší. Možná proto je to pokaždé prudké, palčivé.
Ten muž ji svírá a tiskne ji k sobě a syčí na ni: „Neohlížej se. Dívej se na mě. Poznáváš mě, chlapče?“
Jeho dech je zkyslý vínem a muž najednou není cizí. Viděla ho mluvit s otcem.
S otcem.
Když se otočí, uvidí ho. Bude v pořádku, protože tohle je sen. Opakuje se tak často, že ho má prokouknutý. Může všechno změnit.
Stačí se ohlédnout. Ale Yoren ji znovu táhne pryč.

Stála bosá. Bezradně vnímala drsný kmen, který měl být jejím zachráncem. Strachy bez sebe udělala první nesmělý krok.
„Teď se tam nedívej!“ autoritativně přikazoval.
Další opatrný krůček. Bázlivě se chvěla. Ruce v upažení připomínaly křídla. Občas jimi zamávala, když se snažila udržet rovnováhu. Nebezpečně se zakymácela.
„Koukej před sebe,“ řekl tentokrát prosebným tónem.
Nedalo jí to. Podívala se pod sebe. Viděla hlubokou strž. Zhoupnul se jí žaludek. Kdesi v hlubinách se prodíral potok. Hypnotizoval ji. Už nebojovala jen se strachem, ale i se závratí. Propast se nebezpečně roztočila.
„To nezvládnu!“ Nohy se třásly víc než hlas.
Přešla. Nechápavě děkovala Bohu.

"Já... chtěl bych k vám do party!" zaškemral Vašek na postaršího chlapce.
"Přijmeme tě, pokud v noci projdeš domem Zatracených se zavázanýma očima," řekl zlomyslně chlapec.
Vašek se lehce otřásl.
Když se večer dostavil na místo, zavázali mu oči šátkem a odebrali se za dům. Chlapec se rozešel. Měl šátek, ale pro jistotu i křečovitě svíral oči. Narazil na jakýsi předmět, ohmatal si ho a zjistil, že to je socha nějakého zvířete. " Nedívej se, je to jen socha!" říkal si. Nakonec s vědomím, že stejně nic neuvidí, otevřel oči. Přes šátek uviděl dva svítící body.
Vašek zkouškou neprošel. Neprošel vůbec.

„Teď se nedívej,“ zavelel manželův hlas za mými zády.
Ráda jsem sklopila víčka, nechtěla jsem, aby viděl slzy.
Přistoupil, políbil na šíji, pohladil, sevřel. Jako nevěstu odnesl v náručí na lůžko.
Tak opuštěné v posledních dnech.
„Miloval jsem tě,“ zašeptal v prolnutí.
„Já tebe taky.“
Zmizel stejně neslyšně, jako přišel. Jen trochu chladu po něm zbylo.
A pocit vděku. Poprvé od pohřbu mi oči vyschly, koutky úst se prohnuly nahoru.
„Jeď si třeba ke všem čertům!“ štěkla jsem na něj, když jsme se míjeli naposledy.
Ani jsme se nestačili rozloučit, štkala jsem vyčítavě o pár dní později.
Nad jeho rakví.

Bylo mu jedenáct, když jeho svět skončil. Paradoxně si skoro nic nepamatoval. Někdo, nejspíš táta, ho sebral ve škole a pak už jen utíkali.
Kde je máma? ptal se a táta mlčel. Strejda Scott vypadal, že by něco praštil. Vypadal tak často.
V uprchlickém táboře byla obří televize. Nešla vypnout. Viděl jak příšera pomalu směřuje k místu, kde bydleli. I přes její řev slyšel křik lidí, kteří neutekli.
Nedívej se! řekl někdo. Asi zase táta. Jeho velká ledová ruka mu zakryla oči.
Neviděl letadlo s jadernou náloží, ale občas když spal, tak viděl, jak máma hoří v troskách jejich domu.

Když jsem byla malá, hrávaly jsme s maminkou takovou hru. Spousta dětí ji hrávala. Snad přijde den, kdy ji budou hrávat zase.
Určitě si to taky pamatujete. Malá překvapení, která rozjasnila den láskou, kterou jste sdíleli s rodiči.
„Zavři oči a nastav ruce. Nekoukej se.“
Vždycky jsem se dívala škvírkou mezi víčky. Maminka předstírala, že se zlobí, a já musela hrát poctivě. Tahle hra byla vlastně důležitější než samotný dárek.
Teď je maminka mrtvá a já nevidím. Spousta lidí je buď mrtvá, nebo slepá. Kdyby nám tak někdo řekl, ať se nedíváme na ta zelená světla. Ani škvírkou mezi víčky…

Končilo léto čtyřiačtyřicátého roku a kolona obrněných transportérů vyjížděla z vesnice někde ve Francii.
Do plachty nad stolkem radisty se opíralo slunce a měnilo malý výklenek v osobní peklo.
O to hůř, že se sluchátky nic neslyšel a kvůli krátkému kabelu nemohl vyhlédnout přes okraj korby.
"Konec," odpípala morzeovka a sluchátka třeskla na podlahu.
"Konečně!"
"Bože, to jsou ale kozy," uslyšel řidiče a okamžitě vyrazil nahoru.
"Jen zůstaň dole," štěkl seržant, "Na tohle máš ještě dost času..."
Ubral si u odvodu jeden rok, ale to snad...
Samozřejmě neposlechl a v hurónském smíchu zbytku roty je uviděl.
Padesát.
Koz.
Na pastvě.

Na chvíli jsem usnula. Pro pána.
Pomalu se sbírám z pohovky a jdu do koupelny.
V pokojíku není. Tady je, v kuchyni.
„Co tady děláš, broučku?“
Spiklenecký úsměv přes rameno. „Teď se nedívej.“
Odploužím se opláchnout. Kouknu na sebe do zrcadla. Bože, jsem tak unavená. Potřebovala bych volno a vyjet někam pryč. Třeba do lesa, na borůvky…
To bylo báječné, moc…
„Mamííí!“
Vracím se do kuchyně.
Dvě zářící oči a klukovský úsměv. „Teď se podívej. Udělal jsem ti oběd.“
Na stole je sklenice mléka, chléb s máslem a borůvkovou marmeládou. Tou, co dělali vloni s tátou. Když tu ještě byl.