DMD č. 5. pro 5. 4. 2015. Téma: Duch jazyka

Od dnešního rozednění, mě jímá lehká panika,
navštívil mě o půlnoci, Duch českého jazyka.
Vytáhl si zápisníček, prý někteří autoři jsou marní,
ale jak já tu čestinu zvládnu zprznit, to je legendární.
Měla bych radši spolknou tužku, zničit klávesnici,
nenechal by mě ani napsat seznam, stodol na vesnici.
Své drabbly jsem mu ukázala, aby mi je zhodnotil,
na ducha bílý ještě zblednul, a celý se opotil.
Bráním se: "Je málo času, měla jsem s tím honičku,
a ještě jsem obdržela od ostatních kachničku."
Vzlykne: "Končím tu a odcházím, s mou citovou zátěží,
že dnes je hodnota psané tvorby, určována drůbeží."

Kočičí sněm kdesi na úsvitu dějin
„Naším cílem je soustavné týrání člověka,“ hřímá duch kočičího jazyka, usazený pohodlně na obětním kameni. „K tomu nám pomáhej slabika -ek-!“
„Ek?
"Ek ek!!“
Mocný hlas stovky kočičích hrdel rezonuje nocí.
Současnost
Na polštář mi přistane chlupatá dělová koule.
"Ek," vlísává se.
„Copak, buřtikocoure, už máš hlad?“
Vstanu a hodím Fufánovi něco na misku. Ani se na to nepodívá.
„Ek.“
„Plný záchod?“
Nikoliv.
„Ek!“
„Tak chceš na balkon?“
Nechce, zima.
„Ek!“
Začíná mě štvát. "Tak co prudíš?"
„Ek!“
"Fufáne, já se z tebe zblázním!"
"Ek! Ek!"
Proč mám dojem, že se ta kočka usmívá??

Jak je známo, i Cimrman se snažil o povznesení ducha českého jazyka.
Napsal například knihu „Tisíc vypečeností, oříšků a bonbónků naší mateřštiny“, v níž navrhuje za správné zvládnutí gramatického úkolu studenty odměňovat chutným jídlem.
Dalším průkopnickým činem byla jeho „Jazyková nápravna“. Zde se inspiroval studiemi berlínského profesora Wolfa o tvrdosti některých jazyků (například němčiny) a měkkosti jiných. Projekt však ztroskotal, protože do „nápravny“, kterou Cimrman provozoval ve spolupráci s místním kovářem, žádný zájemce o zdokonalení češtiny nezavítal.
Cimrman také zamýšel postavit Duchu českého jazyka monumentální (asi patnáctimetrovou) sochu. Měla představovat jazyk, vypláznutý na Vídeň; také tento záměr byl kupodivu zamítnut.

O Duchu jazyka Vám můžu říct jen jedno - mezi námi antropomorfními personifikacemi je to ten nejzaprdlejší a nejbeznadějnější chlap ze všech.
Kdysi prý chodil tiše po světě a schovával dobrý příběhy pro všechny, kteří je chtěli hledat. To bylo tenkrát, kdy se pozemský knížky ještě daly číst.
Teď sedí ve starým houpacím křesle, shrbenej a unavenej. Lituje se a chlastá. Ten alkoholovej opar kolem něj řeže jako žiletka do zápěstí.
Když někdo napíše další upírskou ságu, vezme mu to kus duše. A při každém lovískuju vstane a zabije koťátko. Naštěstí mu prý diagnostikovali rakovinu a asi bude brzo po něm.

"Říkala jsem ti, ať ho tam necháš a nevyřezáváš ho," křikla Hawke na Varrica a pomalu couvala k ústí jeskyně.
"Nechat tam takovou pochoutku? Ani nápad!" Varric jednou rukou nacpal dračí jazyk do brašny a druhou sundával ze zad Biancu.
"Jakoby nestačilo, že jsme museli projít přes tu hromadu pavouků a bojovat s drakem," reptala Hawke.
Fenris jen vzdychl. Postavil se před ostatní, obouruční meč připravený, lyriem napuštěné tetování se mu rozsvítilo jako výstražné znamení. Znamení, které ovšem blížící se tvor, vydávající vlhké mlaskavé zvuky, naprosto ignoroval.
"Co to, sakra, je?" zaklela Hawke.
"Nevím, ale chce to ten Varricův jazyk."

Babička měla cimřičku na vejminku vypulírovanou jako klícku. Na okně škrobené firhaňky, duchny na štrozoku přikryté lajntuchem s vyšívaným rantlem a vedle postele festovní cinkostn, co jí nebožtík dědeček zrychtoval na verštatě. Přes zimu babička od rána do večera fajrovala v kamínkách, až byla rozhicovaná jak drajfus, sedávala u nich na štokrlátku a loupala jablíčka nebo louskala ořechy. Někdy mi na nich ukuchtila šmorn nebo šusku. A někdy jsem jí udyndala, aby mi vyprávěla, jak to bylo, když před válkou sloužila ve Vídni.
Vyprávěla jazykem, kterému jsem pořádně nerozuměla, ale který mě okouzloval romantickým duchem starých časů, které se nevrátí.

Fontána žblnkotala, z komnaty doliehal štekot psíka a smiech komorných. V ozdobnej záhrad zase spevavce čvirikali a popri nich sa promenádoval páv so svojím háremom. Skusmo ho potiahol za operený chvost.
"Princ! Sústreď sa," zasyčal frustrovane jeho brat, keď pobúrene škriekajúci hrabavec odcupital.
"Ja nechcem vedieť tú ich hnusnú reč! Veď sú to nepriatelia. No nie?" zmätene odvetil on, a tak-tak sa uhol pred zrolovaným spisom, ktorým ho brat chcel švihnúť.
"Priatelia či nepriatelia, reč nám poodhaľuje ich povahu, charakter, výhody, nevýhody, pocity... ," recitoval našprtane.
"~Potrebujem ťa,~" priznal sa blondiak.
Znel neochotne, a predsa úprimne. Tak Kastor mal predsa pravdu.

People rarely say what they mean.
-
“Your Mother and I care about you.”
~I have invested a lot of money in you. You better not embarrass me before my business partners.
-
“Don’t worry about him now, dear. Concentrate on getting better yourself.”
~Your lover is dead.
-
“Hey, babe. Lemme getcha a drink.”
~I want to fuck you; I’m lazy; I don’t mind if you’re mostly unconscious for it.
-
“Duck.”
~I am saving your life because it seems worth saving.
-
Usually, people are a lot more loquacious in spirit than in words.
I listen to both words and spirit.
I hear.

„Trappe, koukni, co se stalo mé botě!“ zanaříkal Hawkey, když Trapper vstoupil do Bažiny.
„Ale né, už zase? Vždyť je nemáš ani tři měsíce!“ odpověděl Trapper.
„Duch jazyka mé boty krvácí žalem, ale navždy už ji opustil!“ Hawkey mával jazykem boty ve vzduchu. „Bude mi foukat na kotníky,“ vzlykl.
„Půjčím ti tlusté ponožky, co mi upletla žena. Jsou z tak teplé vlny, že tě budou svědět nohy ještě dlouho potom, co se vrátíš domů,“ odtušil Trapper. Pak zvážněl. „Víš, co to znamená, že jo?“
Hawkey zesinal. „Né, už né... raději budu chodit bos, než abych tím kolečkem musel projít znovu!“

Sedí mladík za pecí,
okusuje telecí.
Zima! Venku služka Julka
dřevo seká bez topůrka.
Bouře zuří. Lesy skučí.
Že se lidé nepoučí,
nezůstanou v Itálii.
Já abych v té mizérii
brouzdal louží, blátem, pěšky,
v přestrojení česal plešky.
Na bál nebo do Maroka,
učešou vás U Shylocka!
Zardousit je všechny sborem,
lepší, nežli býti volem!
Co však dělat, peněz není -
lichvář natahuje ceny.
Ó! Plod ducha: psát a šetřit!
Musím ale svůj styl zlepšit.
Potichounku, bez povyku,
pozměním svou rétoriku.
Duch jazyka hlučně volá,
básníka chce stvořit z vola!
Ať jde k čertu láska - páska!
Být či nebýt, toť otázka!