DMD č. 5. pro 5. 4. 2015. Téma: Duch jazyka

Další večer, kdy tiše opustili tábor a vydali se lesem, až bylo jisté, že je nikdo neuslyší a nebude sledovat ztracenou světlušku jejich pochodě.
Měsíc ozařoval palouk a měnil kov jeho nové ruky jako alchymista.
Důvěrně známý zvuk tasených mečů ho zneklidnil. Kdysi mu zněl sladce.
Zaútočil proti Paynovi, který úder hladce vykryl.
Pár břinknutí mečů a Payne se smál tím dýchavičným chroptěním člověka zbaveného jazyka.
Na muže bez jazyka byl však stále velmi výřečný.
Břink!
Mrzáku.
Výpad.
Krvesmilníku.
Sek vedený zboku.
Paroháči.
Jamie instinktivně zvedl pravačku a schytal téměř hravou ránu.
Křivopřísežníku. Králokate. Ty hloupý, stupidní, slepý, zmrzačený blázne.

„Takže... TARDIS ti všechno přeloží. Každý jazyk, všechno,“ konstatovala Amy.
„Jistě. A platí to i pro tebe, neboj, takže teď bychom měli mluvit německy... myslím. Nebo francouzsky? Verdun zní francouzsky. Trochu jako sýr, což mi připomíná, že tě jednou musím vzít...“
„Doctore!“ přerušila ho Amy. „A platí to na jakoukoliv vzdálenost? Mám pocit, že TARDIS je trochu daleko...“
„Mělo by. Při těch hodinách jsem nedával pozor, jmenovalo se to Duch jazyka a učil to Duch. Možná nějaké rušení, nic zvláštního...“
Amy na něj jen udiveně zírala. Absolutně mu nerozuměla. A ten mužíček, co vykoukl ze zákopu, patrně taky moc ne.

Do ticha se ozvalo hrdelním hlasem: "Dave Listere, já jsem duch jazyka a vzdělanosti a přišel jsem se ti pomstít za všechna fujky slovíčka, jež jsi užíval během svého života. A hlavně za ta, co jsi řekl nebohému a všemi milovanému Arnoldu Rimmerovi! Měl by ses mu omluvit!"
"Neotravuj Rimmere, nevidíš, že mám práci?"
"V čem to spočívá tentokrát? Listováním posledního porno časopisu ve vesmíru, nebo snad dodali do automatu nové sušenky a tys mi je právě vyžral? Mimochodem, půjčíš mi ten časopis?"
"Zvážím to. Hm, ne."
"Ale..."
"...ale mohu ti zahrát píseň, co jsem složil pro Kochanskou."
Začal zpívat.

Pohlazení od ní mě pokaždé trochu škrabalo, když její upracované ruce pohladily mou tvář. Očkama spiklenecky pomrkávala. Byla neskonale hodná. Její náruč provoněná fialkami a měkký klín poskytovaly bezpečí. Můj usedavý pláč, vzlyky mého srdce, všechna ta malá i velká trápení odvál laskavý tón její řeči. Nedokázala bych přeložit, co mi říkala, ale její vlídný, příjemný hlas, do něhož byla propletena empatie a klid, mi pomáhaly pochopit ducha jejích slov.
Idiomům, které používala jsem porozuměla bez obtíží, zcela automaticky díky její lásce.
Vždycky mi s ní bylo dobře. A ještě stále je, když si na ty okamžiky s ní vzpomenu.

Jistě víte, Ardě vládne Manwë, Vala vzduchu,
on a dalších třináct Ainur řídí mnoho duchů.
(Melkora teď nepočítám, černou ovci rodiny,
pyká chlapec uvězněný za všechny své přečiny.)
Maiar rádi obstarají spoustu různých věcí,
služebníci odevzdaní, však to znáte přeci.
Od Artanis dopis přišel, nešálí mě zrak?
„Macalaurë, ty jsi magor!“ píše jenom tak.
Ohlédnu se, slyším kroky známé boží bytosti,
na rameno ruku vloží s účastí a starostí.
„V sindarštině procvičuj se, to ti radím, děvenko,
podívej se na tu hrubku, chybí ti tam písmenko.“
Úsměv na rtech vykouzlil mi vlastně jako vždycky
Olórin, ten moudrý Maia, pedant gramatický.

Zvon na věži dvanáctkrát odbil. Dveře tělocvičny rozrazil průvan. Mraky ustoupily měsíčnímu světlu, které odhalilo kruh průsvitných židlí uprostřed místnosti.
Na každé židli byla jedna bledě světélkující postava.
Jedna z nich, ta co nosila čepičku Taťky Šmouly, vstala (seděla vůbec?) a představila se: "Já jsem francouzský revoluční kalendář, a mrzí mě, že už o mě nikdo nestojí."
"Ahoj, francouzský revoluční kalendáři," ozvalo se vůkol.
"Já jsem Černoboh, a všichni mají radši mého bratra, který možná ani neexistoval."
"Ahoj, Černobohu."
Muž v tóze se na něj soucitně usmál.
"Já jsem staroslověnština, a nikdo mnou pořádně nemluvil," představil se další.
"Ahoj, staroslověnštino."

N’tou-win nehybne a mlčky v plápolavej žiare ohňa sledoval ako Barker systematicky získava od zajatého dôstojníka všetky informácie o dostavníku. Keď Barker skončil a pokynul Samovi, aby dôstojníka dorazil, vzal N‘tou-win svojho brata za krvou zmáčanú ruku a odviedol ho k potoku. Tam mu ruky umyl, nedbajúc studenej vody. Horúca krv v ich žilách zahnala všetok chlad.
Stonanie zmĺklo. Znela len nočná pieseň prérie.
„Počkáme do zajtrajšieho večera,“ Barker navrhol.
N‘tou-win čakal na vysvetlenie. Svojmu bratovi dôveroval – rovnako N‘tou-winov brat dôveroval N‘tou-winovi.
„Ožerú sa. Podrežeme im hrdlá ako novorodencom.“
N‘tou-win sa usmial. „Old Stonehand hovorí anglickým jazykom, ale rečou Apača.“

"Brý ráno, jak ses vyspal?"
"Sorry, what did you say?"
"Že tys včera trochu popil?"
"Have you been drinking last night, or what?"
"Hele, jestli si myslíš, že jsi vtipnej, když tady takhle blábolíš, tak nejsi!"
"Stop act like a child, it’s not funny at all!"
"Tak dost, tohle děláš pořád! Už mě nebaví, jak ze mě děláš idiota! Vypadni!
"That’s enough, I am sick of you, I’m leaving!"
Odešli a věž nechali nedostavenou.
Tu věž, pro kterou se Hospodin prve rozlítil a odejmul lidem ducha jazyka, takže se mezi sebou nemohli dorozumět. I rozptýlil je do všech koutů země.

Slovo opustilo svůj kout hlavy, protože mu byl příliš těsný a cítilo se osaměle. I toulalo se dlouho, ale nikoho nepotkávalo, až zdáli uvidělo oheň planoucí mysli. Kolem něj postávala podivná slova, zapomenutá i ještě nevynalezená, bezduchá i duchaplná, slova různě pokroucená, slova příliš dlouhá či příliš krátká. Slovo usedlo s ostatními ztracenými existencemi, když tu kolem něj začala vřava, jedno slovo najednou zmizelo jako duch. Než se vzpamatovalo, začala mizet další, po jednotlivcích, po skupinách. Uleklo se a zeptalo se jednoho archaického moudrého slova, co se děje a to mu roztouženě zašeptalo : „Duben, měsíc, kdy i my budeme vyslovena.“

Pejsek a kočička uklízeli, a najednou něco zabouchalo na stropě. A pejsek se diví, co to je? A kočička říká, je to duch? Ale ne, já na duchy nevěřím, říká pejsek. A a co když je to duch jazyka? Tak se uvidí, jestli je tam duch jazyka! Po chvíli – ááááá - on tam je doopravdický duch jazyka. Ale po čem jde? Tázala se kočička. Pejsku, co máme na půdě? Vepřový jazyk. Já už vím, proč se jmenuje duch jazyka. Ten vepřový jazyk jsem chtěla udělat k večeři. Tak mu jdeme vyprášit kožich, jestli nějakej má. A vyhnali ho. To je konec.