Budeč: Liškomág Evžen

V příštím okamžiku skončí v rozevřených chřtánech. Jehlové zuby se zaryjí do masa, zakřupou kosti a…
Ne, tak snadno to nepůjde. Když nic, postará se, aby jim sousto pořádně zaskočilo.
Smršť ničivých kleteb pokosila přední řady. Démoni se roztekli v ohavnou černorudou kaši, ale na jejich místo okamžitě vkročili další, lhostejně čvachtali bosýma nohama v ostatcích bývalých druhů a neúprosně se přibližovali.
Evžen vyslal další salvu drtivých kouzel. Přitom zaznamenal pavlač podél prvního patra vedlejšího domu, vzápětí skočil, zachytil se a vytáhl se nahoru.
Znovu zaútočil. „Sežerte si to,“ zamumlal.
Nápor vyjících démonů třásl chatrnou dřevěnou stavbou.
Moc dlouho nevydrží.

Evžena zamrazilo, až musel pevně stisknout zuby, aby nedrkotaly.
Začal se tichounce sunout podle zdi. Doufal, že brzo narazí na nějakou postranní uličku, v níž by mohl zmizet.
Těsně vedle prošel muž s příšerně zjizvenou tváří. Nevysoký, drobnému Evženovi dosahoval stěží k ramenům, ale jeho mohutné svaly budily respekt. Muž odvrátil pohled.
Evžen se vtiskl do hlubšího stínu. Pomaličku, milimetr po milimetru zvedl ruce do obranného kříže.
Nejspíš udělal chybu. Možná právě jeho magie vyvolala v davu neklidné zavlnění.
Všechny hlavy se rázem otočily.
Na zděšeného liškomága zíraly stovky žhavě rudých očí. Ze všech hrdel se vydralo ohlušující nelidské vytí.

Evžen pookřál.
Vyškrábal se z díry na vydlážděnou ulici.
Už jako člověk namáhavě vstal a vytřeštil oči.
Po olověné obloze plul smaragdově zelený úplněk. Ozařoval nepovědomou siluetu hradu s mnoha věžičkami a zubatým cimbuřím. Podhradí se ježilo špičatými střechami temných domů se slepými okny.
Ulicí procházel mlčenlivý dav. Stovky mužů a žen. Atletické, vychrtlé i obludně tlusté postavy kráčely jako stíny. Všichni byli nazí. Měsíc dodával bledým tělům přízračně zelený nádech.
Evžen zauvažoval, zda se také svléknout, aby zapadl.
Vzápětí se zarazil. Uvědomil si, že se na něj nikdo nedívá. Odvracejí pohled.
Instinkt napovídal, že až se podívají, bude zle.

Krkolomný pád náhle zarazil nános bahna a chrastí u nějakého pilíře.
Evžen zůstal ležet. Zoufale lapal po dechu. Připadal si jako ve žhavé kouli naplněné čirou bolestí. Neměl představu, za jak dlouho se přinutil pohnout, ohledat pohmožděniny, olízat zakrvácené šrámy. Potloukl se příšerně, ale jako zázrakem si nic nezlomil.
Nejvyšší čas se sebrat. Noc letí.
Evžen rozsvítil sféru.
Zjistil, že těsně minul ostrou hranu a zapadl do stísněného tunelu uzavřeného nízkou klenbou. Sklep? Můstek?
Se záchvěvem naděje se zkusmo dotkl studeného oblouku nad hlavou.
Kámen! Skutečný pískovec. Důvěrně známý, útěšný, vlídný. Konejšil, šeptal, zpíval. Vléval do žil sílu a povzbuzení.

„Varoval jsem vás,“ sykl Strážce a zmizel.
Všude okolo vyhřezávalo živé peklo.
Lišák se dal na útěk.
Přeskakoval průrvy plné ohně, uhýbal černým spárům, co nečekaně vyrážely ze všech stran, vrhal se přes hrozivé propasti, kličkoval mezi padajícími sloupy, ohlušený jejich třeskotem, oči plné dýmu, srdce v krku.
Až přišlo, co přijít muselo.
Uskočil před zhroucenou zdí, křivě došlápl. Jako bezmocné klubko se skutálel do nějaké strmé úžlabiny. Marně se snažil něčeho zachytit. Zem pod tlapkami se sypala jako suchý písek. Žlabem se valily hranaté balvany a vybělené kosti, spousta zpřelámaných hnátů.
Evžen se nezvladatelně řítil stále dál a níž.

„Pomezí vážně narušuje artefakt z vaší reality,“ pokračoval nerušeně Strážce. „Potřebujeme schopného pozemského mága, aby ho našel a zneškodnil. Vy jste se velmi osvědčil. Jste rychlý, dokážete si poradit a vládnete značnou magickou silou…“
„Dejte mi to písemně, pověsím si to do výlohy,“ vyprskl Evžen vztekle. „Já se ptám…“
„Slyším vás. Kroťte svůj hněv, vířit emoce je v Pomezí velmi nebezpečné. Snažili jsme se přivolat přímo vás, ale netušíte, jak složité je magické ovlivnění náhody přes hranici světů. Nicméně jste tu. Můžete se pustit do práce. Máte jednu noc.“
Evžen vybuchl marně potlačovanou zlostí.
Skrz zelené praskliny vyšlehly rudé plameny.

Strážce mírně pokynul šedivou hlavou.
„Takže… tohle je Zásvětí?“ Evžen se ohromeně rozhlédl.
Okolí se zase měnilo. Rozehrálo se pableskujícími barvami od temně zelené po měděnkovou. Od místa, kde stáli, se rozbíhaly táhlé praskliny, rozvětvovaly se a dál se na obzoru dělily na drobné zlaté střípky, v nichž se tříštil stínový odraz neznámé Prahy.
„Živá bytost nemůže bez úhony vstoupit do Zásvětí, však víte,“ opravil ho Strážce. „Toto je Pomezí, hranice mezi světy prostupná za výjimečných okolností. Bylo nesmírně obtížné magicky ohnout křivky vnější reality a přivolat vás. Co se týče vašeho úkolu…“
„U Želmíra, počkejte!“ vzplanul Evžen. „Hledám bratrance.“

Na zídce rozčileně zaprskala trojbarevná kočka. S výstražným syčením se vrhla do zahrady a zmizela pod keřem, jako by chtěla liškomágovi naznačit, co by měl udělat.
Evžen po ní loupl očima, ale varování neposlechl.
Zatajil dech a pomalu vykročil vstříc temnému zjevení.
Jak se přibližoval, okolí se rozpíjelo jako obrázek vodovkami přetřený mokrým štětcem. Stromy se měnily v mlžné přízraky, vypulírované fasády domů ve stěží rozpoznatelné zříceniny.
Neurčitý stín naopak nabýval pevných obrysů vysoké mužské postavy ve splývavém rouchu. Přísnou vrásčitou tvář lemovaly dlouhé šedé vlasy. Obklopovala ho mrazivá aura neuchopitelné, děsivě cizí prázdnoty.
Evžen strnul úžasem: „To jste vy?“

Zlatozelené špice Svatého Víta zhasly. Vládu převzalo měsíční stříbro, přelilo se do starobylých luceren, stékalo po prejzových střechách, zrcadlilo se v kluzké dlažbě. Tmavomodré koruny hlohů vydechly těžkou vůni.
Ze schodů vesele sestupovala skupinka turistů. Vydatná večeře korunovaná řízným pivem vyšla neuvěřitelně lacino. Teď nešetřili spokojeným wunderbar a plnými doušky vychutnávali romantické kulisy jako zákusek zcela zdarma.
Zákrut plný husté tmy nečekaně vyplivl mrazivý chlad.
Na Němce padla tíseň. Zmlkli, nejistě se k sobě přimkli. Nespatřili neurčitý protáhlý stín, jenž vykročil ze zdi, ale rozjařenost byla ta tam. Chvatně sbíhali dolů.
Ve výklenku opodál vítězně zazářily liščí oči. Všechno viděly.

Rozpačitě se rozcházeli.
„Ráno něco vymyslíme,“ slibovali si zastřeným šepotem. „Nenecháme ho v tom.“
I vyčerpanou Xénii přemohl spánek.
Evžen zůstal sám sedět u stolu. Neusnul by. Zoufale prohlížel ohořelou mapu. Vlas se změnil v popel, popel ve zmatený vír a konec naděje. Někde tady narazil na hráz reality. Kousek pod Hradem.
Evžen energicky popadl tužku. Nakreslil na mapu tlusté černé kolečko, div chatrný papír neprodrápl.
Nemůže trpně čekat do rána. Ambrož je víc než bratranec. Starší bratr. Náhradní otec. Vždycky bez váhání pomohl. Teď je řada na Evženovi, aby se postaral.
Xénie to jistě pochopí. Musí.
Vstal a šel.