DMD č. 10. pro 10. 4. 2015. Téma: Slaměný vdovec

Bohumil Vytáček byl abstinent z donucení, takzvaný abstinent práškový. Proto, když doprovodil manželku Magdalenu k autobusu vezoucímu obyvatele vesnice na exkurzi do vinného sklípku, zatlačil slzu nostalgie. Čekaly na něho téměř tři dny slaměného vdovství.
Při ohřívání večeře si bručel po vousy. Zrovna v tu chvíli totiž došel plyn. Náhradní bombu pochopitelně doma nenašel. S mikrovlnnou troubou si nerozuměl. Večerel tedy studené špagety. Ty neměl rád ani teplé.
Druhý den byla sobota a Bohouš zaspal. Vzbudil se přesně v jedenáct hodin, když prodejna plynu dole ve městě zavírala. Zuzana plyn neprodávala a místní spolupracovník plynáren zrovna vyspával opici na Moravě.

Slunce zalilo louky a popichovalo mech v lese. Kouzlilo lesklé vlající sítě do písku moře. Jindy nehostinné hory nejistě experimentovaly s módní zelenou. Některé odvážnější svahy vsadily na širší škálu barev. První letošní jehňata, kůzlata a králíci brzy začnou zkoušet, který stvol nabízí nejlepší chuťové zážitky. V hnízdech pukala vejce o sto šest a orlí rodiče s uspokojením konstatovali, že jehňat, kůzlat a králíků je skutečně požehnaně. V stinné strži se narodila malá chiméra, která byla trojjedině roztomilá.
Hluboko pod tím vším, v samém středu podsvětí seděl na trůnu Hádés a zasmušile si broukal: „Ain't no sunshine when she's gone…“

"Budu muset odjet na náš statek, Same. Asi tak na týden. Nepochybuji, že to tu zvládneš."
***
Ten první den bylo všechno v pořádku, ale potom se objevil ten… pocit.
Ale jak to? Vždyť to přece není tak dávno, co jsem si žil sám. Jenže když si člověk v životě polepší, tak se tak snadno zapomíná…
"Šéfe, haló, slyšíte? Děje se něco?"
"Nic, Noby."
"Ani náhodou! Vidim to na vás. Už nejste zvyklej bejt sám, co? Možná byste si měl promluvit s Fredem."
"S Fredem? Ten je přece šťastně ženatý už třicet let."
"Jasně, protože je celou tu dobu slaměnej vdovec."

Když stanul na palubě Stelly, mihl se Girardovi ve tváři vítězoslavný úsměv. Malá, neohrabaná šalupa mu zatopila víc, než by čekal. A teď ji měl konečně v hrsti.
Jeho muži zatlačili zbytek posádky na záď. Otrhaní námořníci v košilích rudých od krve a černých střelným prachem, se seskupili kolem svých důstojníků v posledním zoufalém odporu. Girardův zrak padl na kapitána. Hubený mladík v uniformě, která jistě zažila lepší časy, stejně jako jeho muži připomínal spíš strašáka do zelí, než důstojníka. V očích však měl odhodlání nevzdat se až do konce.
Bylo na čase těm hastrošům ukázat, že konec právě přišel.

„Musíme to pořádně rozjet, já jsem teď slaměnej!“
„Se ví, kámo, kočka není doma, myši mají pré! Strhneme náhubky a zalijem hrdla!“
Zanedlouho se ozval znovu.
„No tě pic, klikaři, na co to hodíme tentokrát? Že ten tvůj vnuk má už hnedle křtiny?“
A pak zas, týden co týden, den po dni.
„Neutekla ti nakonec?“
„Ale kdepak,“ usmíval se pod vousy.
Jenže my nebyli vdovci ani svobodní. Výmluvy došly, játra se bouřila. Na svou radost zůstal nakonec zcela sám. Do měsíce se střelil do hlavy.
Jak se zjistilo na místě činu, vdovec byl, o tom žádná, ale rozhodně ne slaměný.

Byl to chlapík jako víno - teď už notně kyselé,
ty tam byly nevšední dny, proměnlivé, veselé.
Teď jsou všechny jako jeden vyrovnané do řady
a hrdina setká se jen s berňákem a úřady.
Čas, kdy byl zván dobrodruhem, osamělým lovcem,
jsou dávno pryč a on - štramák - je slaměným vdovcem.
Kdysi pyšně nosil toulec, teď se ruka třese,
dávno není postrachem, co řádil v tomhle lese.
Chlapi už si našli ženy a upletli sviště,
čas je ke všem neúprosný, není žádné příště.
Tak to končí s těmi, kteří myslí jenom na Sherwood,
neslavně tak dopadl prý i ten slavný Robin Hood.

Když mával za odjíždějícím vlakem, v hlavě se mu rodil plán. Ve středu půjde na fotbal, ve čtvrtek na striptýz, v pátek s klukama do hospody a sobotu prospí, na všechno se vykašle. Natažená paže, zaťatá pěst a výkřik SUPER zpečetily jeho předsevzetí.
Na fotbale ho ňákej magor praštil do hlavy. Obrovský otok mu pozměnil ksicht na mongoloidní. Z očí zůstaly úzké štěrbinky. V důsledku toho ve čtvrtek viděl kočky u tyče pouze v mlze. Vyhozený prachy! V pátek se mu kluci vysmáli, že ho ženská mlátí. Zaplatil rundu.
Teď je švorc, třeští mu hlava a stará nalehla na zvonek.

„Zvládneš to tu? Je to narychlo, ale ten léčitel tu nebude dlouho a třeba... třeba by mohl pomoct.“
„Je to jen pár dní. Hlady neumřu.“
Vyměňovali si podobně bezvýznamné věty. Klouzali po povrchu, ani jeden neměl odvahu vyslechnout si, co si ten druhý doopravdy myslí.
Díval se za nimi, dokud nezmizeli za rohem ulice. Žena a chlapec, ruku v ruce, na pohled vypadali jako každá jiná matka s dítětem.
A on jako každý jiný chlap, který zůstane pár dnů doma sám.
Slaměný vdovec, tomu říkají mudlové.
Lyall se právě tak cítil. Stačila by jediná jiskra a vzplál by jako vích.

„Jsi ženatej?“
„Proč se ptáš?“
„Přijdeš mi tak. Jako... slaměnej vdovec, kterej čeká na návrat manželky.“
Jeho tvář byla dokonale bezvýrazná.

*
„Chci to zkusit, Dome. Aspoň jednou.“
Její rty.
*
„Řekl bys to předtím? Tak tenká hranice mezi snem a realitou... Chtěla bych tu žít věčně!“
*
„PŘESTAŇ! Já VÍM, co je pravda!“
Její slzy.
*
Mal – nezlob se, musím – nebo nás zničíš oba. A až budeme vzhůru, slibuju, že všechno bude lepší–
*
„A až se probudíme – Dome, kdy už se probudíme?“
Její bolest.
*
Co jsem ti to provedl, Mal–
*
Letěla vzduchem docela zlehka. Něžná spojnice mezi realitou a snem.
*
Její oči.
Slíbils!
*

Odjel!
Odletěl!!
Zmizel!!!
Celé tři dny bude císař Palpatin na Byssu, aby zkontroloval výstavbu nového paláce.
Vader se radoval jako školáček.
Coruscant byl jeho.
Město mrakodrapů protkané vzdušnými ulicemi plnými nekonečných možností.
Nasedl do spídru.
Sbalil první holku, kterou potkal.
Nečekal intelektuální zázrak, jenomže ona byla jiná.
Studentka z vnějšího okraje Galaxie.
Šlapala chodník, aby si vydělala na školu.
Dokázala mu naslouchat, pochopit jeho temnou duši.
Tři dny v její společnosti uběhly dočista jiným způsobem.
„Musím jít, můj pán čeká.“
„Mluvíš, jako by se ti vrátila žena.“
Pod maskou odvrátil zrak: „Pouto mezi Mistrem a žákem je pevnější než manželství.“