Ze života (nikoli mého)

Erik sa posadil na šikmú lavicu. Solídna železná konštrukcia zastonala pod náporom jeho 180 kíl. Začal sa dvíhať a snažil sa ignorovať zvedavé aj súcitné pohľady ostatných.
Však on im všetkým ešte ukáže.
Pár krokov od neho trénovali dve steroidové hlavohrude. Vo veľkom zrkadle sledovali každý pohyb svojich dokonale vypracovaných bicepsov.
On sa do zrkadla radšej nedíval. No dobre, niekedy áno, ale len tak tajne, kútikom oka. Netešil ho pohľad na to prevísajúce brucho a bledú pokožku podloženú vrstvou slaniny.
Keby sa však pozrel v tej chvíli, všimol by si prvé nesmelé povrázky svalov, čo sa napínali pod nánosom tuku.

Když byl Pepi Bican malý, vlastně ještě Bicáček,
bylo zřejmé, že hned vklouzne do tátových kopaček.
Otec ten svůj zápas prohrál a fotbal mu život vzal,
jeho syn měl našlápnuto, kanonýr se z něho stal.
Náborový čutálista na rakouskou ligu přišel,
o Pepíku Bicanovi od fanoušků lecos slyšel.
Hodil pohled periferní Bicáčkovým směrem,
zhodnotil ho jedním dlouhým okohybným stěrem.
Budoucí legendu pohledem odhalil,
Pepi však nový dres předčasně zabalil.
Možná pohled úkosem,rašící knír pod nosem,
bicáky i ve jméně, ty pod tričkem neméně,
něco z toho nevonělo soudružkám a soudruhům
a Bican jen u lopaty předvádět moh svalů um.

V pěti letech: ,,Mamí, kde má naše sousedka kozy? Brácha říkal, že jsou fakt velký, já je chci vidět!",,Proboha, hlavně tohle neřekni před ní! To se neříká! A s bráchou si to vyřídím!"

V deseti letech: ,,Co to má znamenat, můžeš mi vysvětlit tady tu poznámku? Tys při hodině kreslení vydíral spolužácku, že jí půjčíš pastelky, jen když ti dá francouzáka? Odkud, proboha, víš, co je francouzák?!"

V patnácti letech:,,Tak co holky, pořád nic? Neříkej, že se ti žádná nelíbí? Puberta s tebou mává, určitě líbí, viď..."

Ve třiceti letech: ,,Miláčku, měli bychom spolu o sexu víc mluvit..."

„V našom horskom hoteli platíte na hosťovskú kartu...“
„Dobre, dobre, kde máte bar?“
Recepčná sa pousmiala.

O niekoľko hodín neskôr sa dovliekol pred recepčný pult a krvou podliate oči hovorili za neho.
„Hneď vám to vyúčtujem. Mali ste...“

šesť pív… zabodlo do hlavy malé ostne.
jednu borovičku… ktorá vyvolala vlnu nevoľnosti.
fľaša vína… určite príčina tej pulzujúcej bolesti…

„To je všetko… a pardon, ešte jednu horcovicu.“
„Ó nie, horcovicu, nie! Na to som úplne zabudol! Čo je za prekliate pravidlo, že to musíte opakovať! To by som zakázal!“
„Neverili by ste, koľko ľudí nám to vraví,“ usmiala sa na neho.

Pověsila na Instagram fotku z dovči u vody,
pak exnula jednu vodku, zde jsou k tomu důvody...

Komentáře zněly zhruba:
"Ty jsi děsná matka, nechat takhle blízko vody lítat svého spratka."

"Já bych se spíš bála toho, že je váš pes sežere."
- "Krmíte ho vůbec něčím? Mně se zdá, že nežere."

"To líčení zestaršuje, kdo vás takhle navádí?"
- "Paní zřejmě oplakává, že ji manžel podvádí."
- "Ten? Vždyť to je děs, hezčí je ten pes."
- "Cvičte a ta kila zničte."

Kdyby si to hodila, tak kolektivní vinou,
tahle žena zvolila však variantu jinou.

Poslala je do řitě
a zanevřela na sítě.

Jak svěrákem mi svíráš duši
Když kradu papír ba i s tuší
Pak doma hlavou do zdi tluku
A říkám si ty špatný kluku,
K čemu ti asi poslouží?

Nemít tě, kradu, loupím, vraždím
Válím se v zlatě a to navždy
Jenže já vím, jak psáno hole
Někde tam zcela vlevo dole
Máš mít jen, co si zasloužíš!

A tak tu skučím, kvičím, pláči
Že vzal jsem kytku v květináči
Mít hned morální kocovinu
Těžké je, já tu bídně hynu
Však díky, že mě pokoušíš!

S těmi, kdo tebe neznají
A kradou, vraždí potají
Nechci být v jedné partaji!
Tak!

Praktické cvičenia:
1) Vyberte si niekoľko portrétov z Kapitoly A1 a prekreslite ich podľa predlohy.
2) Vezmite si ceruzku na obočie a obkreslite svoje základné črty priamo na zrkadlo.
3) Po zvládnutí základných čŕt nakreslite podľa zrkadla na papier vlastný portrét.

Okamžite som zamierila k svojmu starému vernému zrkadlu. Toto vyzeralo zo všetkých cvičení najjednoduchšie... veď je to len obkresľovanie, nie?
Vytiahla som starú ceruzku na oči a svedomito obtiahla všetky línie svojej tváre. Potom som odstúpila, aby som si svoje dielo prezrela.
Zo zrkadla na mňa pozerala akási dokrivená príšera.
„Čo si mi to urobilo, zrkadlo?!“ zakvílila som urazene.

„Príjemné dni? Tie prídu v máji, keď sa roztopí sneh a cez deň býva aj desať stupňov nad nulou,“ prezradila by vám vŕba arktická zo severného pobrežia Grónska. „Nie je múdre rozrastať sa príliš do výšky, ale slnka máte cez leto, koľko len chcete!“
„Príjemne býva v marci,“ oponovala by juka krátkolistá z Mohavskej púšte. „Vtedy ešte nebýva nad štyridsať stupňov a občas aj prší. Ale ak dážď nepríde, musíte s kvitnutím počkať ďalší rok. Raz pršať bude, určite!“
„Vy si s tým narobíte starostí,“ uškŕňala by sa papraď asplenium nidus z tropických pralesov Zanzibaru. „Príjemné dni sú predsa neustále!“

Astro nikdy nezažil chlad a nepohodu. Tam, kde vyrástol, bolo stále rovnako teplo, len v zime trochu ubudlo svetla. Samozrejme, tešil sa na slnečné dni, ale prečkať zimu tam doma nebol žiadny problém.
Nie ako teraz, pomyslel si nevrlo. Nepočítal s tým, že sa niekedy dostane do takého studeného zapadákova. Slnko tu ledva zazrel a tá hrozná zima... Postupne mu ubúdalo síl, čoraz častejšie upadal do omámeného polospánku...
Prebudili ho ostré slnečné lúče. Prekvapene sa povystieral a napil sa. To spal celú zimu? A čo znamená to divné svrbenie na rastovom vrchole?
Nad hustým porastom tŕňov zazrel Astro niekoľko púčikov.