DMD č. 1. pro 1. 4. 2016. Téma: Nejsme na to už moc staří?

Dřímající poštolka doširoka otevřela oči překvapením.
Než se její mysl stihla vzbouřit, Zapůjčilo si její tělo mnohem silnější vědomí. Nesmlouvavé. A po letech zapomenuté vášně tolik dychtivé.
Poštolka doširoka roztáhla křídla, prudce vyletěla směrem ke hvězdnému nebi. Následoval ji tichý, rychlý stín.
Velký ostříž ji dostihl. Avšak místo boje začal kroužit kolem ní. Tak těsně, až se otírali pírky. Rychleji, rychleji.
Vrhla se směrem k zemi, volným pádem mezi stromy. Kopíroval každý její pohyb.
Oba ptáci zmizeli v lese.
Opodál překvapeně štěkla liška.
Jeho zrzavé tělo povalilo to její.
Esme kdesi daleko tiše, vzrušeně vzdychla: „Nejsme na to staří, Vzoromile?“

Zapnu televizi a koukám, co dávají. Nic moc: nějaká detektivka, americká slaďárna, vaření,... a hele Pyšná princezna! To je ono! Ideální film pro odpočinkový večer - pohádka.
Najednou se mi vybaví rozhovor tří desetiletých dívek, který jsem zaslechla tuhle v metru. Vybíraly film na předvánoční besídku ve škole.
"Hele co třeba Indiana Jones?"
"Né to chce něco víc vánočního..."
"Pyšná princezna?"
"Jako pohádku?"
"No já nevím a nejsme na pohádku už moc starý?"
Pokojem zaznívá Rozvíjej se poupátko a já přemýšlím, co je to za svět, kde si desetiletý připadají už moc starý a já po dvacítce jednou nohou v hrobě.

Zase stojím proti němu na schodech u baráku. Pejsci se proplétají vodítky, jako už tolikrát. Má v očích ten bezstarostný výraz, ačkoli já jako jedna z mála dobře vím, že za ním je mnohem víc. Přes to je v něm cosi uklidňujícího a mně tolik blízkého a dojemně známého. Dotek dlaně, tolik povědomý. Úsměv, úplně samozřejmý. Setkání rtů. Mnohem přirozenější, než kdyby se nestalo. Hlavou problesknuvší myšlenka, že kdyby šlo na chvilku vrátit čas…a pak zpět v realitě. Nebolí to. Rozhodně ne tolik, jako to nemít. Poslední objetí, než se vydají nocí domů. Láska… nejsme na to už moc staří?

„No, vždycky jsem mu chtěl přičarovat růžové králičí uši.“
„Tichošlápku, já chápu, že tě hanebně okradli o tvá nejlepší léta, ale tohle je příliš dětinské i na tebe.“
„Moony, to nemá být intelektuální žert! Je to prostě návrat do starých dobrých časů. K těm uším by mohl dostat i ocásek...“
„Ne.“
„Prasečí rypák? Třeba by to nakonec bylo lepší než to, co má místo nosu teď!“
„Ne.“
„Už vím! Zaječí zuby!“
„Nejsme na to už moc staří?“
Druhý den odpoledne opouštěl Severus Snape sídlo Řádu v hábitu vyzdobeném spoustou různobarevných třpytivých motýlků a vyhrožoval Blackovi velmi pomalou a bolestivou smrtí.

Šeď mýho kažkodenního života mě začala svazovat.. Já, moje manželství, vztahy i práce, všechno šlo tak nějak "ke dnu".. Přibral jsem, to mě taky štvalo...
Ale nejsem přeci tak starej, abych s tím nemoh něco udělat..
1.duben, Velká změna, den 1.
Hned ráno rozcvička, 30 kliků, 50 sklapovaček..
"Nejsi na to trochu starej?" slyším od svý ženy..
Přicházím do práce.. a rovnou za šéfem, mám nový nápady na prodej I pětky! "Odvážnej nápad na váš věk"...
Nenechám se odradit a zvu kámoše na pivo... "Ty vole, v tejdnu? Máš nápady, jak zamlada"
Kašlu vám na všechny změny! Vítej stáří!

Vzpomínám si.
Na kousek břidlice s krajkovým vzorem. Kamenné třítko na česnek. Otisk kůže bájného tvora s hranatými šupinami.
Jak mi ho dědeček položil do dlaně.
Jak vyslovil: „Lepidodendron.“ Tónem, kterým se mluví o chutném jídle.
Jak mně to slovo znělo jako název pro hubování, jehož se člověku dostane, když polije stůl lepidlem.
„Je starý.“
„Jako ty, dědečku?“
„Mnohem starší. Vzpomínka na stromy, co kdysi rostly na naší planetě.“
„Proč už nerostou?“
„Možná byly unavené. Každý bude jednou příliš starý na to, aby žil dál. Ale nikdy by neměl být příliš starý na to, aby vzpomínky na něj rozdávaly radost.“

Štafle se pod ním povážlivě zakymácely.
Daní za znovuzískanou rovnováhu se mu několik vodních bomb vysypalo a donutilo dole stojícího bělovlasého muže uhýbat před ledovou sprchou.
„Dávej majzla!“ zaláteřil téměř bezzubými ústy. „Jestli mi to zateče a já zase chytnu vlka, poneseš následky!“
Kdyby mu po náročném fyzickém výkonu stačil dech, Fred by se od srdce zasmál. Místo toho zvážněl a na svého bratra se podíval s nevyslovenou otázkou v očích.
„Nojo, však to příště přenecháme mladším.“
„To si říkáme už deset let, Georgi.“
„Vlastně myslím, že tak patnáct. Copak ale někdo z těch moulů dokáže vymyslet solidní aprílový žertík?“

„Žádný abslovent nechodí na školní festival v uniformě. Měli bychom s tím přestat taky. Jsme dospělí. Už velmi dlouho.“
Chystali se protestovat, ale to už u nich zabrzdil kluk s lehce šíleným pohledem a nabídkou, která se neodmítá. Zažít festival zevnitř? Jasně!
Takže pomocí lepenky, kanclářských sponek a černé fixy zrekonstruovali komnatu hrůzy a pak zbytek dne úpěli, sténali a na sto způsobů děsili chichotající se puberťáky.
„Nejsme na to už staří?“ zasípala Miyamoto, když zkoušela po obzvlášť vydařeném zaječení uchlácholit hlasivky Kusanovým sojovým mlékem.
„Nevíme,“ odtušili Komai a Kaneko dvojhlasem a koutky jim škubaly.
„Víš co? Zeptáme se Catherine!“

Byl to pitomej nápad, to mi bylo jasný. Jenomže u všech nápadů, odstartovanejch chvilkovým okouzlením – a vzpomínkou – je taky jasný, že prostě neodoláte.
Chvilku to vypadalo, že se v tom smradlavým průjezdu mineme a půjdeme si po svých. Náhodní kolemjdoucí. Vilemín si zavázal botu a vstal. Oční kontakt. Dvě vteřiny. Tři. Usmál se. A najednou jsme zase běželi.
Loveckej instinkt. Zběsilá radost. Sousedka v přízemí: „Počkejte, haranti, až na vás vlítnu!“
(Paměť je zrádná – vynechává to hnusný.)
„Skvělý trénink,“ zavolal u mostu.
„Kdykoli,“ řekl jsem já.
Nevím, kdy se z Kodaně vrátil. Ale na některý věci nikdy nebudeme dost starý.

"V rámci představení uveďte něco, co o vás moc lidí neví!"
Prosím ne. Na školení mě poslali proto, že všichni relevantní mají jiné povinnosti, nebo proto, že náš šéf netuší, vo co gou. Což je bohužel obojí vysoce pravděpodobné.
"Zahrajeme si takovou hru. Jako že každý na tabuli napíše, jak…" Proboha žádné hry. To mě mohlo zaujmout tak v pubertě. Na to jsem stará.
2 hodiny poté. Tímto tématem se asi nikdy zabývat nebudu. Vedoucí použila desítky tisíckrát zprofanovaných technik, které nenávidím.
SEMINÁŘ BYL ÚŽASNÝ. Nikdy na něj nezapomenu.
Jak napsala Betty McDonnaldová – stejně je nejdůležitější, kdo je s kým.