DMD č. 9. pro 9. 4. 2016. Téma: Stopy korýšů

Mistr Windu se chystal k pravidelné očistě v koupelně ve druhém patře. Stačilo několik patentovaných winduovských pohledů na padawany a stala se z ní výlučně jeho koupelna.
Naložil se do vany a sáhl po novém přípravku.
MOŘSKÁ PĚNA Z ALDERAANU. Obsah jednoho víčka nalijte do vany. Upozornění: může obsahovat stopy korýšů.
Mistr nalil do vany předepsané množství. Potom trochu přidal. Trochu víc.
Pěna ve vaně nakynula a dostavilo se strašlivé svědění. Jakoby mu po těle běhaly tisíce malých krabů a štípaly ho klepítky.
Padawani zažili pocit zadostiučinění, když ho spatřili na chodbě nahého a zuřivě se škrábajícího po celém těle.

„Uprchl odsud, Random Intelligence Sample Headquarters.“
„Nějakej vědátor?“ zeptala se seržant Greenová.
„Nikoli,“ velitel zavrtěl hlavou. Zacukalo mu v servomotorcích. Další připomínka nevyhnutelného. „Žádný vědec. Projekt sám. Jeho jádro. RISH pracoval na novém modelu kyborga. Musíte ho vystopovat a přivést.“
„Chápu, šéfe,“ přikývla Greenová. „Informuju kluky.“
Už byla skoro ve dveřích, když se konečně přinutil promluvit.
„Greenová, až se vrátíte…“
„Jo, šéfe?“
„Převezmete velení. Budu přesunut k recyklaci.“
Zaťala čelist. Ubozí lidé. Tolik emocí.
„Šéfe, jestli chcete… všichni se za vás postavíme.“
„Je to nevyhnutelná součást cyklu,“ připomněl jí.“
„Jo, ale jednou by se tomu některej z vás postavit měl.“

„Co je mi, doktore?“
„Klid, slečno, všechno dobře dopadne. Jen provedu banální operaci mozku.“
„Doktore Zoidbergu, já jsem přece Fry.“
„Ale to já přece vím! Nehýbej se, nastavím termonukleární vrták.“
„Aby to nedopadlo jako posledně, dělal jste mi banální operaci oka…“
„Ale dopadla přece dobře!“
„…análním otvorem!“
„Vy pacienti jste příliš přecitlivělí. Uklidni se, jsem odborník.“
„Dobře, dobře. Ale říkal jsem vám, že mě bolí břicho. Proč mi chcete operovat mozek?“
„Chceš mi snad radit? Já jsem tu doktor!“
„Nikdy jsem neviděl váš diplom.“
„Co?! Diplom? Nemůžu za to, že mi spadl do sopky!“
„Co chcete dělat s tím… ááááá!“

"Musíš být potichu Eliško," napomenul ji Petr. Zklidnit tyhle děcka byl někdy vážně nadlidský úkol.
"Ale proč? Raci jsou přece pod vodou. Nemůžou nás slyšet."
"To by ses divila," zastal se Petra Marek. Holčička překvapeně zamrkala. Chlapci si vyměnili pohledy. Tenhle turnus schytali společně ty nejmenší děti. A nutno říct, nebyli z toho nadšení.
"Ne!" vykřikl Petr, když uviděl, jak Jarek skáče do potoka, ale už bylo pozdě. Další vteřinu ho už mohli ždímat.
"Dobře, to stačilo," řekl Marek. "Žádní raci nebudou. Jdeme zpátky."
"Ale slíbili jste nám to!" začala natahovat Kačka. Marek si povzdechl.
Poslouchali to celou zpáteční cestu.

Slunce zapadalo za obzor a nebe se zbarvilo růžovým oparem. Celá scenérie se rozechvěle odrážela v mořské hladině. Racci poletovali oblohou a křičeli.
Jim byl šťastný. Vzal Spocka za ruku, byli sami. Společně kráčeli na boso pláží a mezi nimi panovalo příjemné ticho. Moře líně omývalo pláž, po které pavoukovitě běhali drobní mořští tvorečci, kteří v písku zanechávali své stopy, jež vzápětí smyla voda.
Zastavili se. Spock se dvěma prsty dotkl Jimovy ruky a ten jeho gesto napodobil. Vulkánský polibek.
Kde se jejich prsty dotýkaly, cítil jemné chvění.
Taluhk nash-veh k'dular.
Jimovi ta slova rezonovala v hlavě.
„Já tebe taky.“

Družina pronásledovala oko lesem, skalami a nakonec na pobřeží neznámého moře, kde ho definitivně ztratila. Rozhodli tedy, že tu jednoduše přespí a ráno pokus zopakují, ovšem Edvin zahlédl v písku podezřelé stopy.
„Jsou to nejspíš pověry,“ pravil Edwin nebývale ostražitě, „avšak slyšel jsem, že v těchto končinách číhají chuulové. Odpudivá monstra podobná krabům, co klepety přepůlí koně a mají tlamu plnou paralyzujících chapadel. Koukejte v noci dobře hlídkovat, opičáci, jestli chcete přežít.“
Edvin hlídkoval, ovšem trochu zbytečně. Pořád byl totiž duben, dimenze se prolínaly a za písečnou dunou ležel jakýsi nazrzlý chlupáč, který spokojeně trávil hromadu toho nejlepšího kuřete vůbec.

Tři přátelé stáli na břehu a sledovali oslnivě bílou loď klouzající šedavou hladinou. Její ladný tvar pomalu proplouval zálivem, pak napjatá plachta splynula s pohasínajícím obzorem.
Stáli dlouho, mlčeli, vzpomínali, ponořeni do šepotu vln ševelících v písku. Večer se pomalu měnil v noc.
Ze zamyšlení je vytrhl pohyb u bosých nohou. Ve světle třpytivých hvězd, zářících tak jasně jako oči paní Galadriel, zahlédli drobného tvora, hemživě couvajícího stříbřitou mořskou pěnou.
Sam s povzdechem šťouchl palcem u nohy do malého ráčka.
„Je nám souzeno být jako on. Vrátit se, znamená jít vpřed.“
A konečně, společně s Pipinem a Smíškem, zamířil domů.

Pohoří Aman.
Shluk rozeklaných vrchů, mezi nimi hluboké propasti, v té nejtemnější skrytá svatyně Etrisu.
Cesta se dělí, obchází Aman uctivým obloukem. Místní do lesů nechodí. Nežije tam zvěř, jenom havěť. Hejna bodavých komárů, kteří přenášejí nemoci. Svinky, které nechají na kůži drobnou krvavou ranku, ale rozloží tělo zevnitř.
Šaretas nevěnoval Amanu jediný pohled.
Projel nevelkou osadou, ve které kdysi s Tayrou bydleli.
Nenašel ani vzpomínku.
Může být ještě naživu?
Byla mladičká a vědmy žijí dlouho.
On ji v Rakasi vypátrat nedokáže.
Vévoda ano.
Určí si cenu. Tayru, nebo její hrob.
Ruce se mu třásly, když stočil koně k horám.

Po východní straně obešli Brdce a vydali se téměř přímo na sever. Karl vypadal čím dál tím přešleji, a když pozdě odpoledne dorazili k pramenům Třítrubeckého potoka, po tváři mu tekl pot smíchaný se slzami.
"Tehdy jsme šli taky tudy," povzdechl si ztěžka, když se usadil na břehu potoka a strčil do něj bosé nohy bez ohledu na to, že voda byla ledově studená.
Česťa se chtěl zeptat, kdo že byli ti "my", ale nemusel. Karl se po letech rozhodl, že uleví svojí duši.
"Říkali jsme si Krabben. Kvůli těm magickým krunýřům, co jsme nosili. Vzal jsem život 43 mužům."

Naše planeta je plná nádherných i ošklivých věcí, prospěšných i škodlivých, ale znáte nějakou nádhernou škodlivou věc? Já se s jednou setkala.
Říká se tomu Rudý příliv. To nastává tehdy, když vlny zavanou na pláže přemnožený plankton, který v noci reaguje na změnu kyselosti vody a při pohybu vydává modrou záři.
Je to doslova dechberoucí podívaná, která však nosí i smrt. Tyto mikroorganismy vylučují do vody toxické látky, které jsou pro mnoho živočichů škodlivé.
Každý by to chtěl vidět, vlny kreslící do písku, zářící stopy korýšů i vlastních šlépějí.
Bohužel, co je pro nás krása, může být pro jiné smrt.