DMD č. 13. pro 13. 4. 2016. Téma: Šli tři šli dva šel jeden...

Pan Bilodeau si v trafice před blokem uniformních budov zakoupil denní tisk. Jako vždy na rohu ulice zahlédl kolegu Pontyho a nedaleko za ním kvačil tradičně zpožděný kolega Baak.
Tu se však zvedl silný vítr, který pana Bilodeaua hnal nazpět. Když se ohlédl, viděl, jak větrná smršť pohlcuje Pontyho a vrhá jej do víru, kde již kroužil Baak.
„Hlavně neztrácet hlavu a buřinku,“ pomyslel si pan Bilodeau.
Obří úřednické tornádo je odneslo až nad Antverpy, kde se muži organizovaně snesli do ulic. Samozřejmě s buřinkami.
Ono administrativní dobrodružství později inspirovalo vznik populární písně se značně pomýleným kontextem.
Zapomněli na buřinky.

Je jen jeden Bůh, Bůh Otec, neboť Syn je zplozený, tedy menší než Otec.
Koncil si s tím moc dlouho nelámal hlavu a řekl Ariovi jednoznačné "anathema".
Bohové jsou dva! Bůh Starého zákona je Bůh zlý, dobrý je Bůh Nového zákona.
"Pošlu misionáře, aby jim to vysvětlili," povzdechl si papež: "Kdyby to nevyšlo, pořád mám ještě v záloze křížovou výpravu."
Kataři to bohužel nepochopili.
Bůh je jediný ve své podstatě, avšak existuje ve třech božských osobách.
"A nejsou to teda tři Bohové?" ptali se zmateně lidé.
Ježíš se díval zaraženě z nebe.
"Asi jsem jim to měl vysvětlit nějak srozumitelněji."

Drahý Belisario,
Skutečnost, co v dopise předešlém jsem popisoval o pozorování planety nejvzdálenější, se zdá míti život jepičí.
Obě hvězdy, jež dříve nalézaly se v těsném sousedství té největší, bez pohybu na místech svých zůstávajíce, před několika měsíci náhle se změnily v úzké srpky, jež do obou boků hvězdy prostřední se zakously.
Při pozorování posledním zjistil jsem, že obě hvězdy menší nadobro zmizely, a poslední planeta nyní je samojediná.
Prosím jen, bys posdržel si toto pro sebe, než vše vypovím v novém vydání Posla hvězdného, jakž byl jsem ti na srdce kladl již minule.
S oddaností a úctou neobmezenou
Galileo

Stáli za dveřmi a ječeli:"Vééén!" Tobiáš, Rozárka, Čenda.
Domácí se zvedla a otevřela jim.
Sotva dosedla, škrábali na okno:"Dovnííítř!" Rozárka a Tobiáš.
Vstala a pustila je oknem domů.
Dosedla a zjistila, že u dveří skřeká Jája:"Vééén!"
Otevřela mu, znovu usedla.
Mezitím vyskočil na okno Čenda a mňoukal:"Dovnííítř!"
Vzala ho tedy dovnitř.
Otočila se. U dveří znovu kňourali Tobiáš s Rozárkou:"Vééén!"
Naštvala se,vyhodila je ven všechny, zabouchla dveře a zatáhla rolety.
Když po dvou hodinách otevřela, přiběhli všichni honem domů jako jeden muž.
A už vůbec nikam jít nechtěli.
Tak dlouho být daleko od jídla!

Stopovací kouzlo ukázalo k nízké, ale rozlehlé budově na severovýchodním okraji Prahy. Ještě nedávno tu panoval ruch usilovné práce. Teď nezbylo nic. Hadovitě zakroucené dopravníky pod stropem a ostatní stroje demontovali, zákoutí a výklenky vyklidili, kabely odpojili. Zavládla tma a mlčení.
Šedé zdi nasákly mdlobným pachem krve, nepostřehnutelným pro lidi, ale k zbláznění pronikavým pro dvě lišky. Krvavá clona mátla, obluzovala jindy tak ostré smysly a měnila prázdnou fabriku v přízračné bludiště.
Lišky kroužily opuštěným prostorem, spolu i každá zvlášť, pátrajíce po třetí stopě. Jeden a druhý jako stín, s třetím stínem úzkosti v patách, s bičem strachu nad sebou.

Na dlouhou dobu opustí Zemi.
Pobyt na ní se po odchodu Pondových stane nesnesitelným. Příliš často vidí rozesmátou zrzku, která mu připomene Amy, ale jen na okamžik, než se jí podívá do tváře. Příliš často onu dívku drží za ruku vysoký rozpačitý chlapík, který by klidně mohl být Rory… ale není.
Doctor nerad prohrává. Stále přemýšlí nad tím, jak mohl celou situaci změnit. Vždy mu vyjde jen jedna odpověď… Zachránit Roryho. V momentě kdy ztratil jeho, ztratil i Amy. Napřed byli tři, na okamžik dva… a pak zůstal sám.
Jsou věci, s nimiž nedokáže bojovat. Tak odejde a nevrací se.

Na úplném konci cesty zůstala jen zářivá zeď, tráva, obloha a oni tři. Starý Eustace by řekl, že počítá jen děti, protože Beránka – Lva není možné do celkového souhrnu zahrnout, ten nový chápal, proč to udělat nelze. Pak Lev mluvil o cestách, řekách a mostech, a taky o tom, že pro dva z nich narnijská putování končí, ale začínají nová, v jejich světě, mluvil o hledání, o nalézání a poznání. Nový Eustace cítil smutek Lucinky a Edmunda. Cítil sílu, když Lev hovořil. Cítil drobná rašení naděje. A cítil taky malý osten obavy, že zůstane sám. Dokud nepohlédl Lvovi do očí.

Doktor s ním chtěl mluvit ve vedlejší místnosti. Slyšel kašel své dcerky i přes dveře.
"Má tak měsíc," doktorova slova zněla jako ortel. Zahleděl se oknem na les, o kterém se slýchalo tolik věcí.
V lese našel vědmu. Vyschlou, bezzubou, páchnoucí stařenu.
Udělal, jak pravila:
Na sever pošli tři: orla, medvěda a vlka.
Na jih pošli dva: rysa a divočáka.
Na východ jdi sám.
Dcerku uložil na nosítka do lesa, prý tam musí být. Kamínky se starobylými symboly položil na sever a na jih. Ze západu přišel, na východ odejde. Ještě se na ni naposledy podíval. Tušil, že se nevrátí...

„Zahrajeme si hru, Rose, Mickey?“
„Micky před chvíli odešel.“
„Cože, kde je? Ta hra se musí hrát ve třech.“
„Jak jistě víš, že jste se před chvíli pohádali, tak odešel.“
„To, že jsem udělal? Není možná, i když asi jo, furt ty nálady střídám. To je jedno.“
„Ty si to nepamatuješ? Není ti něco?“ sáhla mu na čelo, kvůli horečce. „Horečku nemáš.“
„My Gallifreyané horečky nemáme. Naše srdce nás dokáží ochránit. To je výhoda, než mít jedno, ale tobě to říkat nemusím, co bude s tou hrou?“
Náhle otevřel oči a snažil se popadnout dech. Rose nikde. Zůstal sám. Zase.

Ciri seděla a hrabala klacíkem v ohništi. Marigold chvíli drnkal na loutnu, ale když se nedočkal žádané odezvy, odložil ji. Ciri hrabala v ohništi, jako kdyby tam mínila najít poklad.
"Nebuď smutná," začal bard.
"Nejsem!" vyjela na něj, ale tvář ušpiněná od slz ji usvědčila za lži.
"Dobře. Ztratil se. Nevěřila bys, kolikrát už se to stalo. A vždycky se vrátil. A teď se má navíc k čemu vrátit."
Ciri mlčela a vzala si další klacík.
Marigold si odkašlal.
"Hele, znám úplně novou anekdotu, tu zaručeně neznáš. Šli tři, voják a sedlák. Teda dva... a ten kupec..."
Ciri se usmála.