DMD č. 13. pro 13. 4. 2016. Téma: Šli tři šli dva šel jeden...

Habrováci jsou našimi úhlavními nepřáteli – jejich mravy jsou špatné a zvyky ošklivé, pročež s nimi vedeme válku na vrchu Budíně.
A cestou pokaždé sbíráme šišky, jakož i kameny, aby bylo dost munice.
Nejprve jsem šel já, Kemlink a Zilvar, kus za námi Bejval s Jirsákem, kteří také sbírali šišky a kameny a cpali si je do kapes.
Za cihelnou se přidal ještě maličký Venda Štěpánků a kus cesty šel s námi.
Ale my na něj udělali: „Jedeš!“
A tak nás zbylo pět.
Jenže Habrováků bylo deset, pročež nás hnali až ke kapličce, kdežto jsme jim hrubými slovy přísahali strašlivou odplatu.
***

Márnice. Dva obsazené stoly. Hovor přes vodu. Erik.
„Potřebuji tvoji expertizu.“ Slyšet tvůj hlas.
Popis je bezbarvý. Helga barvy nevidí. Žádné nejsou.
Lidská magie. Učil se ji rozeznávat ve čtyřiceti, kvůli synovi.
Mirka je rozmazluje, po nás to nemají. Nekouřila v těhotenství? Proč si vzala takového chlapa? Dětská psychopatie? Spraví to výprask. Má číst dívčí románky. Zázračné kapky. Nová terapie. Přimáčknout k zemi. Nemoc horší než rakovina, zničila jim manželství.
Na návštěvy jezdili čtyři, tři, dva, jeden. Pak už nikdo.
Helze je šestatřicet a tohle neví.
„Proč by čaroval v katakombách?“
„O té kaverně nevěděl.“
Decentní zaklepání zvědavé otázky. Skutečně?

Kutr se ztěžka plavil podél pobřeží k jihovýchodu. Trápil ho nestálý vítr. Plachta často zůstala jen bezvládně viset a námořníci se museli chopit vesel.
K večeru vytáhli člun na břeh v nevelké zátočině. Zatímco dvojice kadetů se přela nad měřeními uplynulého dne, bocman s dvěma námořníky se vydal pro dřevo. Netroufali si tábořit na dosah džungle bez ohně. Stíny se rychle dloužily.
Když se slunce dotklo západu, vrátil se bocman sám.
„Měli bychom přesunout tábor, pane,“ oznámil staršímu z kadetů. Hardy zvedl hlavu od deníku.
„Z jakého důvodu?“
„Je tu bažina. To není dobré. Poslal jsem chlapce najít lepší místo.“

„Našla jsem nějaké fotky.“ Podívala se na něho se zvláštním výrazem. Ztuhl. Jaké fotky? Snad ne ty, kde…
Nerad by o manželství přišel. Pocházela z bohaté rodiny a to byla hlavní věc, proč si ji vzal. Měl vcelku bezstarostný život. Taky byla hezká a měla ho ráda. To se ovšem může rychle změnit.
Kdysi mu řekla, že se jí po svatbě zdá jiný. Se smíchem to popřel, ale uvnitř se mu málem zastavilo srdce.
Přinesla fotky. „Přece jen nejsi jedináček…“ Zachvátil ho děs. Byl na nich on a jeho bratr dvojče, kterému záviděl bohatou snoubenku a kvůli ní ho zavraždil.

Severus Snape psal objednávku na sušená vajíčka kůroleza a přemýšlel, jak dosáhnout toho, aby byly tentokrát všechny v nejvyšší kvalitě. Dostal geniální nápad. Uvede přesný počet a číslo ještě zdůrazní, aby je Hagrid musel jedno po druhém spočítat a přitom je prohlédnout a protřídit.
Dveře kabinetu se otevřely, vešel Hagrid, na psací stůl položil něco, co vypadalo jako tři zrníčka máku a beze slova odešel.
Vzápětí se situace opakovala, jen kuličky byly dvě.
Potřetí na stole přibylo jediné zrnko.
„Profesore Snejpe, napsal ste, že tech vajec chcete 3 2 1. Teda nevim, proč sem jich nemoh donýst rovnou všech šest.“

Vzpomínám jak to bývalo. Předkloněn nad stolem, na který jsem právě vysypal modré placky. Erekce, orgasmy, dřív šly i tři za hodinu. Ale schopností ubývalo, potence též, desítky let stresu a mírných návyků vybírají svou daň. Třu si rukou pleš a pomalu se modlím abych se i tentokrát vyhnul infarktům a vedlejším účinkům. Polykám a vracím se do mládí, tak jak to jiná droga nezvládá. Alkohol uspává, po cigaretách kašlám. A případy přátel vyhulených do demence snad jasně ukazují, že tím směrem se dávat nechci. Odkašlám si a zvedám se od stolu, je načase rozskřípat postel. Třikrát, jak kdysi dříve.

Neurvalý muž převážil ranec, rozbalil ho a sebral jim bochník chleba. Prý překročili povolených 5 kilo potravin. „Tak hybaj holoto,“ ječel. Strčil do ní, divže neupadla.
Maličké v lůně ji kopalo. Jako by protestovalo proti nespravedlnosti a bránilo se odchodu. Polkla nasucho. Křivda jí zaskočila v krku. Vydaly se na trýznivou cestu. Ona samodruhá a tchyně.
Táhla ranec a podpírala zuboženou stařenku. Pod tíhou bezmoci se jim podlamovaly nohy. Námaha a strach ji připravily o děťátko.
Už ji doprovázely jen slzy, krev, hořkost a manželova matka. Ta zanedlouho neměla sílu pokračovat.
Zůstala sama. Musela se vláčet tam, kam vůbec nechtěla.

Buduj strach, posílíš moc.
První údery musí být nesmlouvavé.
Ivan šel navštívit Láďu, jenž v nemilosti.
Aniž přítele zahlédl, odvezen do lesů za Prahou, zmlácen a ponechán vlastnímu osudu.
V chartistickém prostředí brzy rozšířeno, solidarita ztroskotanců a samozvanců zároveň jistotou předání vzkazu.
Jiný je obcházel: Poslechneme-li vzkaz, prohráli jsme. Není správné totálně izolovat kohokoliv z nás. Budeme-li dva, udělají totéž?
"Já ti nevím..."
"Větší smysl má..."
"Láďovi to vlastně nevadí..."
"Jestli myslíš, jdeme do toho s tebou."
Nakonec tři, on a manželský pár.
Dlouhé telefonáty, zmatek, nepřipraveni. Co to má znamenat? Mlátit tři nebicí typy?!
Nepřipustili, ale neodvezli.
Blokáda prolomena.

Když sedím před monastýrem, přichází Kuba.
„Slečno Anuško, co tak smutně?“ směje se zeširoka. Ani jeho šibalské oči nerozptýlí chmury, ale potřebuji se svěřit.
„Moji bratři spolu nepromluví. A jsem tak vyčerpaná...“
Nervózně se usměje. „Však to všechno přebolí... a bude dobře," říká rozpačitě. Pak pookřeje. "Chcete rozptýlit historkou?“
Chci útěchu... ale kývnu.
„Byla to nebezpečná mise...,“ jeho slova se slévají.
„...první bolševik ani nepípnul. Přijde druhý – bodnu ho z úkrytu. A hned třetí! Tak vyskočím a zardousím ho!“ zakončil triumfálně, čekaje... potlesk?
Rozpačitě se směju, nerozumím...
Plížit jsem se uměla dřív než číst. A zabíjet? To není ke chlubení.

Chodili tři gumoví spider-vepři (tak si trapně přezdívaly) bok po boku na modrou základku.
Pak se Kokoska odstěhovala až za Prahu. Zbyly dvě.
Ještě, že je 21. století a daleko není daleko.
Vychodily základku a přišla střední.
Na střední školu už musíš sama za sebe, Alex!
...
Sama za sebe, ale svoje milované vepříky má pořád. Nikdy se nepřestanou vídat, smát se bez důvodu, zírat společně na praštěné filmy a vrhat se jedna třetí do náruče.
...
Alex: "Ani na to nemysli."
Kokoska: "Špatnej nápad!"
Pheobe: "Jak víte, na co myslím?"
Alex: "Známe tě přes 30 let, víme přesně, na co myslíš."