DMD č. 23. pro 23. 4. 2016. Téma: Nad propastí

Termín cliffhanger bývá odvozován z díla T. Hardyho.
Ovšem pravdou, zakopanou lstivými chamtivými literáty pod nános lží, zůstává, že prvním byl, jak jinak, Cimrman.
Pravda, Hardyho dílko vyšlo roku 1873. Cimrman zajisté ještě nebyl, jsa věku -1 až 4 roků, nikterak známým literátem.
Leč v písemnostech Cimrmanových, konkrétně na nákupním seznamu, nachází se někým zapsaný Járův zřejmě první námět.
Pár zelených očí (sic!) končí:
„Pepíček visel nad propastí, visel, zub vyražen, čekal.“
Později Cimrman prosazoval termín „vyražzub“, českou obdobu cliffhangeru. Termín se ale neujal. Po několikeré čtenářské dezinterpretaci od něj Cimrman sám upouští, řka, že se jinak u dentisty nedoplatí.

„Druhý stupeň Prázdnoty, mistře Gellingere. Projdi na druhou stranu a přiveď odtud zvíře.“
Jakob se mistru Baldwynovi zdvořile uklonil a vstoupil do Mandaly. Přivítala ho známá alej holých černých stromů. Až tudy povede zvíře, uvidí element jeho, ne svýma očima. Jaké to asi bude?
Vystoupil z Prázdnoty před otevřenými vraty stáje. Zamlaskal na Lysku. Kobylka ochotně přišla a důvěřivě se nechala provést průchodem.
Tam zaryla kopyta do... ničeho. Tak to pro ni vypadalo: jako by se vznášeli nad bezednou propastí. Jen v dálce prosvítala kamenná obruba Mandaly.
Jakob kobylce zakryl oči a něžně ji přemlouval k jednomu kroku za druhým.

Celý život si připadala naprosto odlišná od všech ostatních. Ve smutných chvílích viděla pozitivní závěry, naopak pokud se všichni radovali, raději se stáhla s bolestí v očích do ústraní. Chápala svět naprosto obráceně, jako by to celé byl jeden velký oxymóron.
Milovala ohlušující ticho, svítání na západě a city mrtvých. Vyžívala se v básních, které ostatním nedávaly smysl. Hledala poezii tam, kde se nenašel ani ten nejzatracenější básník.
A když stála na kraji propasti, létala vzhůru. Cítila nekonečnou volnost ptáka, vítr mezi křídly, svobodu. Jen škoda, že ostatní to tak neviděli.
I když klesala výš a stoupala hlouběji, nenašla porozumění.

Asi každý už někdy slyšel rčení, že když se díváte do propasti, dívá se taky propast do vás. Je to, přísně vzato, nesmysl. Na nějaké dívání propast není senzoricky vybavena. Zkrátka a dobře, nemá oči. Pak taky, člověk si rád myslí, bůhvíjaké ve svém nitru neskrývá hlubiny. Jako by v něm pro propast bylo něco ke koukání. Ale z hlediska propasti je člověk zevnitř jen efemérní a navýsost prozaickou změtí svalů, kostí, kůže, různých orgánů, tělních tekutin a výměšků. Co do hloubky se s ní nemůže měřit.
Takže když už se musíte mermomocí dívat do propasti, držte se zábradlí. Vážně.

„Tak jsme tady.“
„Jů!“
„No teda!“
„Mně je špatně!“
"... nooo, teda já si to představovala úplně jiný. Je to fakt děsně velký. A hrozně moc zelený. Já si představovala skaliska a útesy a tak.“
„Já si zase představoval, že ta díra bude víc dolu a míň do šířky.“
„Tobě je to málo dolu?“
„No, když to srovnám s tím výletem na Kokořín…“
„Kuš!“
„Heleďte, už jsme tu dlouho, nepůjdeme se nasvačit? Tady je to hrozná díra.“
„Se picnu, já vyvezu panstvo na výlet na Macochu a jim to není dost dobrý, vás tak zase někam vemu. Příště výlet organizuje Pišta.“

Ožil. Vzrušení, strach a ta živá, tak úžasně živá naléhavost okamžiku, pocit, že prostě musí něco dělat (proč to nikdo nechápe?), mu ubraly deset let.
Mluvil a mluvil o nové Pravdě, věřil a ona byla přes hukot v uších sotva schopna vnímat.
Bylo to tu zas. Temnota.
Znala ho. Nedokázal žít jinak než na okraji propasti. Nedokázal se do ní přestat dívat, nedokázal dlouho odolávat nutkání skočit.
„Žijeme na vypůjčený čas, Scullyová. Od konce světa, který nenastal. Nechceš vědět, proč?“
A ona ho v tom nedokázala nechat samotného. Vždycky bývala jeho světlem ve světě, kterému nerozuměla.
Otevřela oči.
A vykročila.

Řev plný zoufalství.
Vztek, co zatemnil mysl.
Bolest, která pevně sevřela srdce.
Nikdy neublížila živé duši.
Nikdy nepomyslela na to, že by mohla.
Přitom by to bylo tak snadné.
Ve chvíli, kdy se nehybné tělo jejího bratra sesulo k zemi.
Ve chvíli, kdy jeho srdce přestalo bít.
Nikdy dřív neměla takovou chuť někomu ublížit.
Věděla, že nic není tak jak se zdá.
Věděla, že jejich plán bude příliš riskantní.
V tu chvíli jí to bylo jedno.
Nad propastí mezi rozumem a vztekem.
Mohutná křídla ji donesla z jejímu cíli.
V jejím hrdle se rozhořel oheň.
Mělo by to být snadné.

Když hledíš do propasti, ona hledí na tebe.
Kdo dlouho hledí do propasti, toho propast pohltí.
Za posledními dveřmi je propast. Září barvami a je krásná. Saša zůstane pozadu, protože musí držet dveře. Valerij a Viktor s druhým Sašou hledí do propasti. Minutu. Minuta stačí.
Nad propastí se klene noční nebe. Půlka budovy je pryč.
„Kde je reaktor?“
„Koukáme do něj.“
Kůži mají černou jako od popela.
Saša, který drží dveře, má štěstí. Zvracet začne až za hodinu. To znamená, že má šanci přežít. Z nemocnice ho pustí za rok. Transfuze a operace mezitím přestane počítat.
Ti tři štěstí nemají.

Bylo to její rozhodnutí. Rozhodovala o sobě, svém životě, své budoucnosti. Hlavou se jí míhala všechna pro i proti. Komu svým řešením ublíží a komu se naopak uleví. Trávila dlouhé bezesné noci přemýšlením o té změně a pořád nevěděla, co bude lepší. Ale čas se krátil, nezbývalo ji už moc času. Protože pokud to neudělá teď, tak k tomu nenajde znovu odvahu. Když své rozhodnutí řekla rodičům, byli v šoku. Netušili, že se dcera chce odstěhovat na druhou stranu světa a studovat tam univerzitu a bydlet tam. Cítila se jak nad propastí než ji řekli, že ji chápou a podporují.

Kateřina šla lesem. Všude něco kvetlo a ptáci zpívali své árie. Z toho všeho ji bylo na zvracení. Právě se rozešla se svým přítelem, zjistila, že nejlepší kamarádka ji pomlouvá, nedařilo se ji zbavit akné, matka ji odmítla koupit bledě modré šaty za čtyři tisíce a ve škole ji to moc nešlo, zvláště ji štvala nová, mladá češtinářka.
Blížila se k hluboké propasti. Otevřené ráně uprostřed lesa. Pohlédla do hlubin. Na okamžik ji napadla myšlenka, že to skončí. Zaplašila ji. To by neudělala.
Postrčení. Řev. Než dopadla dolů, rozbila se o stěny.
On se jen usmál, když si sundával rukavice.