Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Stál nad propastí.
Každému dokázal pomoct, každého utěšit, jakékoli dva lidi vzájemně usmířit. Dokázal trpělivě vyslechnout, pochopit a poradit. Na každého si dokázal udělat čas a to i na úkor vlastních plánů. Za žádnou pomoc nic na oplátku nežádal a nedokázal o sobě poslouchat chválu, vždy musel odejít. Do každého viděl, ale nevyužíval to k trápení ostatních. Dokázal dopomoct něčí lásce a velmi rád pozoroval šťastné páry. Vždy stál nad propastmi lidských vztahů a vždy je zasypal.
Stál nad vlastní propastí. Nad propastí svého života. Pohlédl do ní a když nedohlédl konce, spokojeně se usmál a vrhl se do ní.
Refidím nebylo šťastné místo.
Roklina uprostřed skal, bez vody, s nepřáteli.
Mladý vojevůdce se vrhá do boje. Vůdce lidu stojí na jedné ze skal se zdviženýma rukama, v nichž drží hůl.
Tu hůl, která se proměnila v hada. Hůl, která proměnila vody Nilu v krev. Hůl, jejíž dotek před chvílí vyvedl vodu ze skály Sváru a Pokušení.
Zdvižená hůl Hospodinových znamení sesílá Izraeli vítězství.
Když ji spustí, prohrají.
Bitva trvá dlouho a on už není nejmladší. Umdlévá, jeho ruce klesají.
Jeho dva pobočníci mu přivalí kámen, posadí ho a každý podepře jednu jeho paži.
Vydrží do setmění.
Vítězství je zajištěno.
Vymluvila jsem se na povinnosti a odešla. Ve skutečnosti jsem ale utíkala, bylo to tak pro mě bezpečnější. Zůstávat v jeho přítomnosti – a postupně nad sebou ztrácet kontrolu, jak se krev v mých žilách promění v alkohol – by znamenalo propadat mu. Je až příliš snadné zachytit jeho pohled a usmát se.
Stejně tak je až příliš snadné splést si zamilovanost a adrenalin z toho, že můžete být odmítnuti. Takového omylu jsem se nehodlala dopustit.
Zastavil mě zvuk mého jména.
„Nenechám tě odejít bez pusy na dobrou noc.“
Můj žaludek se zhoupl, jako kdybych skočila do propasti.
Pak jsem se pozvracela.
O té nehodě jste nejspíš slyšeli. Koně se splašili, v panice skočili do Seiny, kočár se převrhl a jen zázrakem zůstal viset nad hladinou. Blažej vyvázl bez zranění.
Od té doby ale žije nad propastí. Není skutečná, ale pro něj jako kdyby byla. Vstát ráno z postele je zkouškou sebezapření. Položit chodidlo do prázdna, přesvědčit sám sebe, že pod nohama má prkennou podlahu, ačkoliv ji nevidí.
Ať jde kamkoli, koutkem oka ji stále pozoruje. Je hluboká, temná a lačná. Tehdy jí unikl, ale ona trpělivě čeká na jeho chybný krok, aby ho pohltila.
Jen Bůh může zaplnit tu strašnou prázdnotu.
"Cítíš taky nutkání skočit?" Radka se usmála, stoupla si na zábradlí a předklonila se až do pasu.
"Neblbni," Eva ji rychle stáhla zpátky.
"Víš podle čeho ji pojmenovali?"
Eva jen zavrtěla hlavou.
"Podle macechy, co se tady zabila," vysvětlila Radka prostě. Evu z toho zamrazilo.
"Její manžel měl kluka z prvního manželství. Ona ho nesnášela. Jednou, když byli doma sami, ho vylákala k propasti a strčila do něj. Ale nemohla unést tu vinu a tak skočila taky."
Eva ji se zatajeným dechem poslouchala.
"Toho kluka nakonec zachránili."
"A ji?"
"Vidíš dole to jezírko?," usmála se Radka. "Prý mu chybí dno."
Je to jako věčné balancování nad propastí - život. Uděláte špatný krok a spadnete. Nebo uděláte správný a jste zachráněni - aspoň pro tentokrát. Každé rozhodnutí, každé slovo, které řeknete, může spustit lavinu nečekaných událostí. A ty vás pak strhnou směrem, který jste vůbec nepředpokládali. Někdy jako byste si skoro přáli udělat ten špatný krok. Jako by vás ta temná neprobádaná propast magicky přitahovala. Co když je za ní něco jako druhý svět? Co kdyby špatná rozhodnutí byla ve skutečnosti těmi správnými? A co když už tou propastí padáte..? Ocitnete se (jako Alenka) v Říši Divů, nebo dole čeká jen tvrdý dopad..?
Mám trochu córesy s fandomem, ale když na to píšu fanfikci, tak to snad v originále nutně být nemusí, ne?
Před zábranou zabrzdilo černé Cayenne a ztopořil se z něj perspektivní mladý muž.
„Tomu se chtít couvat nebude,“ pomyslel si nadstrážmistr Dbalý a spustil svou mantru o uzavírce a naléhavé opravě silnice co nejautoritativněji.
„Kvůli té díře u Jednoty? To projedu po druhé straně,“ začal řidič smlouvat.
Debata nabírala na obrátkách.
Trochu se zarazil, když se z díry v chodníku nevynořil údržbář s hasákem, ale jeskyňář, kompletně vybavený a kompletně pokrytý vrstvou bahna.
„Nejhlubší suchá propast v Čechách, volové!“ zařval nadšeně. Volové propukli v jásot.
Zbledlého mladíka, který po špičkách odhupkal k vozu, zlehka zařadil a zmizel, sledoval pouze nadstrážmistr.
Tumperek je realita, zbytek moje fikce.
Řidiči podobného ražení bohužel také existují, i když tomuhle by stačilo projet paralelkou o kousek dál.
Když byl kosmonaut ve věku,
kdy nebyl dítě, ale ani dospělej,
mysleli, že je nemocnej.
Protože byl kosmonaut.
V tom věku se to už nehodilo.
Měli pro tu 'nemoc' spoustu názvů.
Jeho sestra to nazvala nejpěknějc.
Syndrom Petra Pana.
„Odmítá vyrůst”, říkala.
„Na tom není nic špatnýho.”
Ale kosmonaut vyrostl.
Jen ne do klasickýho dospěláka.
Podle společnosti to bylo špatně.
A tak se octnul nad propastí,
která obsahovala škatulku dospěláka.
Skočil.
Padal tou propastí dál.
Jako kdyby padal na černou díru.
Nejdřív ho deformovali.
Pak se rozpadl na kousky.
Chtěl bejt šťastnej.
Chytil se provazu.
Vytáhl se nahoru.
Oblíknul skafandr.
Někde jsem četla, že kdyby člověk padal na černou díru, byl by natahován a stlačován. Ale tedy jelikož je nenezničitelný, rozpadl by se. To mi trošku připomíná ty chvíle, kdy vás lidi chtějí změnit.
Nenechte se, rozpadnete se. Bylo by tu víc prachu a vy jste mnohem hezčí než prach.
Ten rok, kdy se Mulder vrátil, zpytovala svědomí a přemýšlela, jestli o hon za pravdou stále stojí. Stála nad rozhodnutím, zda ho následovat, nebo jít vlastní cestou.
V nejlepším se má přestat, říká se. Poslední události jí pomohly překročit propast pochybností. Vrátila se k vědě, bezpečnému přístavišti. Záchrana lidských životů ji naplňovala.
Ale stále ho držela za ruku. Nedokázala Muldera úplně opustit. Šílela z jeho pátrání po záhadách, z jeho konspiračních teorií. Nakonec musela odejít.
Zase je rozdělila propast a tentokrát se zdálo, že už ji nikdy společně nepřekročí.
O mnoho let později zjistila, že i ona chce znát pravdu.
Duše nervózně přešlápne. Jak to má říct? Nechce tam dolů. Oheň, pláč a skřípění zubů. Ale tady, mezi svatými...
„Než jsem se obrátila... občas jsem se chovala opravdu zle.“
Pavel z Tarsu chápavě přikývl.
„I potom, nechovala jsem se vždy správně. Byla jsem zbabělá, utíkala před povinnostmi...“
Petr s Jonášem trpělivě naslouchají.
„Někdy, byť podle svého nejlepšího svědomí, jsem udělala rozhodnutí, která byla prostě špatně.“
Robert Bellarmin tázavě pozvedl obočí.
„Když jsem umírala... Já už možná v žádného Boha ani nevěřila...“
Terezie s Lisieux se laskavě usmála.
„Nezasloužím si tu být.“
Teď se usmívají všichni.
„To přece nikdo z nás.“
Předpokládám, že Pavla, Petra ani Jonáše představovat nemusím.
Svatá Terezie s Lisieux (známá též jako Terezie od Dítěte Ježíše) byla francouzská karmelitka. Než zemřela – v 24 letech na tuberkulózu - prošla zřejmě velmi silnou krizí víry. Je možné, že věřit úplně přestala. Ve svém díle mimo jiné kritizovala idealizování životů světců. Její výrok na toto téma je v nadpisu drabble.
Svatý Robert Bellarmin byl jedním z členů tribunálu, který odsoudil Giordana Bruna jako heretika k smrti. Významnou roli, i když ne zcela jasnou, sehrál rovněž v procesu s Galileo Galileim. Než bych se tady měla sáhodlouze rozepisovat, uvedu prostě její dvě krajní interpretace: Na jedné straně jsou tendence vidět ho jako Galileiho protivníka, jako představitele zpátečnické církve proti pokrokovému vědci. Na druhé existuje přesvědčení, že Bellarmin se v celé kauze snažil vystupovat jako smírčí prvek, a kdyby se dožil Galileova procesu v roce 1633, možná by Galileo nebyl odsouzen.
