DMD Bonus č. 8 pro 27. 4. 2016. Téma: Laskavá invaze (Pověst)

Dávno, pradávno bol náš svet na pokraji skazy, keď sa bohovia, vidiac húževnatosť a odhodlanosť ľudského pokolenia, rozhodli zasiahnuť. Skrotili víchry a ukľudnili sopky, moria ustúpili a odhalili úrodnú pôdu. Ale bohovia vedeli, že nad nami nemôžu držať ochrannú ruku večne. Všetko to, čím pre nich bolo ľudstvo výnimočné, by zmizlo pod ich láskyplnou opaterou. Keď odchádzali, obloha zčervenala ich krvou, zdrojom ich moci, a nebo zaplakalo. Niektoré kvapky ich krvi, zmiešané s vodou, dopadli na zem a stvorili prvých mágov, Strážcov sveta. Zvyšné sa zmiešali s nebeským prachom a vznikla obrovská ohnivá guľa, ktorú voláme Slnko. Ich posledný dar.

Poslyšte příběh o časech dávných, předávných, kdy i prababička vaší prababičky byla pouhým dítětem.
Tenkrát přišli oni. Přišli v noci a nikdo je zprvu nevnímal. Od ostatních obyvatel vísky se ničím nelišili. Nebyli krásní, mocní, ani majetní. Jejich moudrost se dala svázat do uzlíčku a zavěsit do větví staré lípy.
Nejdřív byli tři. Oblečeni v prostých tmavých suknicích pomáhali potřebným, léčili rány, pozvedali smutné na duchu. Přinášeli světlo temným koutům a uměli se modlit v jazyce, který všichni znali. Vydrželi hodiny dovádět s nejmenšími. Největší rošťáci byli jejich přáteli.
Po čase přibyl čtvrtý. Pátý následoval po roce. I přicházeli dál.

Poprvé se vyřinuly z oka Démokritova, malé a lehké. Euklidés je však zrušil jediným škrtem brku a na dlouhá století nastoupily místo nich paprsky. Odrážely se od zrcadel, lámaly v čočkách, zobrazovaly a dostačovaly k vysvětlení čehokoliv.
Až když Newton rozložil světlo hranolem, přiletěly znova v barvách oblouků duhy. Ovšem vlny, vzedmuté Hookem a Huygensem, zahnaly je zpět do přístavu zapomnění.
Potřetí se vrátily začátkem dvacátého století, ukryté v trójském koni černého tělesa. Vykoukly z něj, aby pomohly Einsteinovi vysvětlit fotoelektrický jev. De Broglie spojil je a vlny v jeden celek. Fotony konečně našly své právoplatné místo v optických teoriích.

Na zámek ve městě N. byl dovezen starý obraz, původ už dnes není znám. Znázorňoval zasněženou krajinu někde v Holandsku. V rohu byly velmi realisticky vykresleny tři bílé kočky, které ovšem nesledovaly dění zachycené v malbě, ale dívaly se přímo ven na pozorovatele. Při požáru zámku byl obraz zachráněn jen náhodou.
Od té doby pokud se někdo dívá na holandskou zimní krajinu, je uchvácen jejím mimořádně realistickým, téměř fotografickým provedením. Ony kočky na něm už neuvidí, v tom místě obraz ohořel. Někdy je však možné si na nádvoří zámku všimnout tří bílých koček, které se tam občas za nocí prochází.

Před dávnými časy, když Bůh stvořil člověka k obrazu svému, nechal ho pojmenovat všechna zvířata a prozkoumat, čím jsou užitečná. Kráva řekla: Budu ti dávat mléko. Ovce: Já zase vlnu. Pes řekl: Budu ti hlídat ovce a krávy.
Kočka řekla: Nedám ti nic. I podivil se Adam.
Tedy, nic materiálního, opravila se kočka. Opanuji tvůj dům a učiním jej útulnějším. Budeš se z pastvy krav a ovcí vracet radostněji. Zavrním ti na klíně, abys lépe usnul.
Tehdy dal Adam krávu a ovci do ohrady a psa nechal před domem. Kočku si však vzal dovnitř, a tak je tomu až dosud.

Kdysi dávno, ještě než se moje prabába z vejce vyklubala, žili v našem kraji dravci, byli malí a rychlí, a i když nám velkým neublížili, pro malé a pro vejce byli nebezpeční. I když jsme s nimi zápasili jak jsme dovedli, nedokázali jsme hnízda ubránit.
Jednoho dne se tu poprvé objevili jiní dravci, větší než my. Báli jsme se, že budeme muset opustit náš kraj, ale nakonec utekli ti menší draví. Báli se těch větších.
A tak tu všichni s těmi velkými dravci žijeme dodnes. Malí dravci před nimi prchají, a když se my nenecháme překvapit, naše hnízda zůstávají plná.

Divadlo se otevíralo, jedno z prvních, kdež elektrifikace zavedena byla. Edisonovými žárovkami, technickým zázrakem!
Sešla se smetánka – snad i Edison, Goethe či Beethoven přítomni byli.
Všichni na mrazu čekali a do tepla se těšili – krom osvětlení i vzduch měl být ohříván. Pokrok nezastavíš!
Čas otevření minul, tma houstla, zima sílila, hosté reptali. V tom sám starosta se omlouvati začal:
„Divadelní osvětlovač neunesl odpovědnost za obsluhování změti drátů, relé a reostatů a na kuráž si popil. Hodně. Nikdo jiný neví, jak složeno vše jest.“
Hosté se rozešli zklamaní. Divadlo slavnostně znovu otevřelo až za devět dní.
Jak dopadl osvětlovač, není známo…

Za nocí dlouhých, když do vsi neznámý cizinec stoupí, vzpomenou starousedlíci na letitou pověst.
To Rakové vysílají posla svého, by zžil se s tamními obyvateli. O svém krutém osudu rozhodnou ve chvíli, kdy jej začnou považovat za svého a tajemství rodinná mu bez zaváhání vyjeví. Tehdy dá zprávu bratrům svým, kteří za novu přijedou, vesnický lid bez milosti pobijí a domy na prach spálí.
Obrany před nimi není. Praví se, že král laskavě jejich skupinu podporuje, neb mu pomáhají udržovat stavy poddaných na únosné výši. Někdy však jen cizinec projde a dítko chlapecké zmizí. To stavy Raků doplnit je třeba.

Dávno pradávno byla naše země rozdělena na dva kraje. V tom drsném žili Burani, v tom krásném a líbezném Jemnani.
Zatímco Jemnani se věnovali umění, botanice a dalším ušlechtilým disciplínám, zejména filozofickým rozpravám, Burani se oddávali sebezničujícím hrubým zábavám jako zabíjení a pojídání zvěře, popíjení nápojů rozum zakalujících a vyluzování uši drásajícího hluku.
I zželelo se Jemnanům svých příbuzných a dlouze filozofovali o tom, jak jim pomoci.
Nakonec se zdvihli na pochod se svými hudebními nástroji a za zvuků líbezné hudby zaplavili území Buranů, kteří pod mocným dojmem libých tónů své buranství odvrhli.
A tak jsme se stali jediným národem.

To bylo v těch časech, kdy krajinou táhli mamuti.
Zem zdobily hluboké lesy a bezpečí skýtaly jeskyně na kopcích.
Tlupa se usídlila na mírné vyvýšenině. Jeskyně byla spíše puklinou, ale byla útulná a hlavně bez predátorů.
Muži se vrátili z lovu s vydatnou kořistí, krajina byla bohatá.
Ženy seskládaly z kamenů ohniště a připravovaly jídlo. Hodovali do noci. Byl to moc úspěšný den pro všechny.
Když už se chystali k spánku, všiml si jeden lovec zvláštní věci. Kameny, ze kterých bylo poskládané ohniště, žhnuly rudým světlem. Přiblížil se blíže a ucítil teplo.
Už nikdy tato tlupa nepocítila v zimě chlad.