Tajemná města - Město moře a železa

Vypravěč se musel začít věnovat důležitějším věcem. Došel k nejbližší zdi a jemně ji pohladil.
"Pověz mi, copak se s tebou stalo?" pronesl tiše.
"Co to dělá?" zeptal se vyjukaně chlapec.
"Žádá město, aby k němu promluvilo," odpověděla Salix a naznačila, aby byl potichu.
Vypravěč stál strnule několik minut. Po tváři mu stékaly slzy.
"Jak jen mohl," zašeptal nakonec zlomeně.
"Co udělal?" vydechla Salix.
"Ukradl první kroniku."
"Co je komu do kroniky?" nechápal chlapec.
"To není ledajaká kronika. Je srdcem města. Zatím si s ní jen hraje. Pokud ji zničí, město zahyne!" A my s ním, dodal Vypravěč v duchu.

Stál a pozoroval starce s tou zvláštní dívkou.
Bál se promluvit.
Bál se pohnout.
Po chvíli se odvážil rozhlédnout.
Vše bylo jiné.
Neznámé.
Děsivé.
Přesto nakonec dokázal nalézt klid.
Stačilo jen spočinout pohledem na kostelu.
Byl, tak jako vše, něčím cizím. Ale současně něčím známým.
Zavřel oči a potichu se pomodlil.
Doufal, že až je znovu otevře, vše bude jako dřív. Jak krutě se mýlil.
Znovu se zadíval na kostelní věž.
Všiml si, že se stařec dívá stejným směrem. Zaslechl ho tiše pronést: "V té makovici se nacházejí listiny obsahující tajemství, kterým bys nevěřil."
Po dnešku věděl, že uvěří všemu.

Vypravěč se Salix stáli strnule na místě.
Ona vyčkávala.
On přemýšlel.
Najednou je překvapil sotva jedenáctiletý chlapec.
S vyděšeným výrazem vyběhl zpoza uličky a srazil Vypravěče i Salix na zem.
"Dávej pozor," zasmála se Salix a pomohla Vypravěči na nohy. Ten nejprve po mladíkovi hodil přísný pohled. Pak si ale všiml Tvorečka na jeho rameni.
"Doufám, že žertuješ. K tomu všemu se mám starat o dítě?" vydechl zoufale.
"Co budeme dělat?" zeptala se Salix s pohledem upřeným na Tvorečka.
"Budeme muset použít zbraň civilizovaných. Zapojíme mozek," pronesl klidně Vypravěč.
Vyděšený chlapec jen mlčky stál a čekal, co s ním bude.

Ráno ho probudil divný hluk. Vstal, rychle se oblékl a utíkal se podívat, co se to děje. Nevšiml si vchodových dveří, které lemovalo zvláštní světlo. Vyšel ven a přišel o hlas.
Sledoval, jak se ulicí šinou zástupy zvláštně oděných vojáků. Někteří z nich jeli na obrovských kovových monstrech. Netušil, že sleduje jízdu tanků.
Robertsonův pluk právě přicházel do jeho rodného města. To ale nemohl vědět. K oné události mělo dojít za více než čtyři sta let. Chtěl se schovat zpět do bezpečí svého dětského pokoje, ale dům byl pryč.
Udělal tedy jediné, co mohl. Utekl od těch plechových monster pryč.

Vypravěč otevřel oči a stěží zadržel výkřik. Město. Jeho město. Vše bylo špatně. Bariéry, kterými město samo oddělovalo historii, zmizely. Čas mohl začít plynout všemi směry. Budoucnost a současnost ovlivňovaly věci minulé.
"Ach," hlesla Salix. "Co se to stalo?"
"To není možné. Město se vždy dokázalo bránit. Jak se Mu to jen mohlo povést?" hlesl Vypravěč s rukou na srdci. Pozoroval, jak jeho město trpí, a bál se, že na tohle nebude stačit.
"Tvoreček nám jistě vybral pomocníka. Bez něj nedokážeme vrátit věci do pořádku," pronesl odhodlaně. "On už nad námi mnohokrát zvítězil, ale tentokrát nesmí. Tohle mu nikdy nedovolím!"

Vešli do tajného města. Louku, na které stáli, nahradily kamenné kočičí hlavy.
"Povězte mi, co vidíte," zašeptala Salix a sevřela ruku svého přítele.
"Má drahá, vidím to, co pokaždé," odpověděl stařec s úsměvem.
"Prosím, Vypravěči," žádala vrbová dívka tiše, ač věděla. Pokaždé jí to popisoval. A ona pokaždé zasněně poslouchala.
"Vidím před sebou louku, na které bylo před nedávnem postaveno pár domků. Tomu místu se nedalo ani říkat víska," zasnil se stařec a do detailů popisoval každý domek.
"A vidíte, jaké město se z toho zrodilo!" usmála se Salix.
"Jsou chvíle, kdy si říkám, jaký je to zázrak," odpověděl stařec.

Starý muž přicházel k rybníku na kraji města. Cítil v kostech, že se schyluje k něčemu hroznému. Věděl, že sám na to nestačí.
"Má drahá přítelkyně, nastal čas," pronesl tiše k vrbovému keři. Pozoroval, jak se proutí začíná ohýbat a zem kolem kořenů pukat. Kachny, které zde měly svůj domov, splašeně ulétly. Otočil se, a pozoroval jejich let, jen aby jí nechal soukromí. Neměla ráda, když ji pozoroval při probouzení.
"Jsem ráda, že jste na mě nezapomněl," zašeptala.
"Na vás, drahá Salix? To bych si nedovolil," otočil se k vrbové dívce, nabídl jí rámě a společně vkročili do skrytých dveří.

Vše začalo nevinně. Byl podvečer a on se vracel zpátky do svého rodného domku, který stál nedaleko potoka. Před dveřmi si všiml kuličky. V okolí města se jich nacházelo nespočet. Netušil proč se rozhodl si zrovna tuto vzít domů.
Vešel do svého pokoje. Odložil kuličku na stolek a šel se najíst.
Když večer ulehal do postele, čekala jej poslední klidná noc.
Kdyby to jen tušil.
Naposledy se podíval na kuličku.
Sfoukl svíci a lehce vklouzl do říše snů.
Kulička na stole pukla, rozpadla se na dvě části a odkryla své tajemství. Spolu s mrtvým tvorem unikla do tmy prazvláštní záře.

Vše začalo nevinně. Byl podvečer a on se vracel zpátky do svého rodného domku, který stál nedaleko potoka. Před dveřmi si všiml kuličky. V okolí města se jich nacházelo nespočet. Netušil proč se rozhodl si zrovna tuto vzít domů.
Vešel do svého pokoje. Odložil kuličku na stolek a šel se najíst.
Když večer ulehal do postele, čekala jej poslední klidná noc.
Kdyby to jen tušil.
Naposledy se podíval na kuličku.
Sfoukl svíci a lehce vklouzl do říše snů.
Kulička na stole pukla, rozpadla se na dvě části a odkryla své tajemství. Spolu s mrtvým tvorem unikla do tmy prazvláštní záře