Tajemná města - Město moře a železa

Česťa se snažil dostat z magických pout, ale bylo to marné.

„Všechno je marné,“ pronesla žena. „Nepohnete se, dokud z vás nesejmu kouzlo.“

„Pusťte mne a pomohu vám. Nevíte, jaké následky to kouzlo bude mít,“ snažil se ji Česťa přesvědčit.

„Budeme už napořád spolu. Nebude mít důvod utíkat do posilovny, aby tam cvičením zaháněl výčitky svědomí,“ odsekla žena.

„Ale za jakou cenu? Město zanikne. Víte, kolik rodin se zde mohlo usadit? Kolik párů se tu mělo seznámit? Kolik dětí se kvůli vám nenarodí?“ snažil se jí promluvit do duše.

„Kouzlo bylo vyřčeno. Vypravěč odklizen. Vy jste svázán. Nic mě nezastaví!“

Když byl ještě Jindřichem, měl svůj život naplánovaný do posledního detailu – lukrativní práce s pohodovým kolektivem, dokonalá rodina, domov plný lásky. Vzdušný zámek, o který se sám připravil, když se stal Vypravěčem. A který mu překvapivě ani trochu nescházel.

Kdyby byl stále Jindřichem, asi by se v této situaci zhroutil. Schoval by se do svého pokoje a předstíral by, že se nenarodil. Nyní však byl Vypravěčem a učinit vážné rozhodnutí pro něj bylo stejně přirozené jako dýchat.

Otevřel bránu do minulosti. Otočil se k Čestislavovi a Zuzaně, aby se rozloučil. Poté vstoupil do brány, která jej dovedla do roku 1741.

Česťovi se nakonec podařilo ženu uklidnit natolik, aby byla schopná mu říct, co se stalo.

„Byla jsem zoufalá. Tak moc jsme se snažili, ale nešlo to. Každé další selhání bylo horší a horší,“ pronášela mezi vzlyky a pořád si mnula ruce. Česťa cítil, jak mu z toho leze mráz po zádech.

„Když jsem pak přišla na možnost použít kouzlo, byla jsem už zoufalá. Musela jsem to vyzkoušet,“ hájila se. Česťa se na ni nedokázal soustředit. Měl pocit, jako by mu něco lezlo po nohách.

PAVOUK! došlo mu vzápětí.
Nemnula si ruce.
Kouzlila!

Česťovo tělo obestřelo paralytické víceúčelové osobně umístěné kouzlo.

Vypravěč si byl jist, že ta žena stojí za vším. Slzy, které prolévala, dokázali obměkčit Čestislava, ne však jeho. Možná ho poslala do minulosti, ale pořád žil.

Soustředil se, aby našel událost, která vše spustila. Obraz v okně se změnil jen lehce. Čestislav zmizel a žena stála nad rozevřenou knihou, ze které nahlas předčítala.

Kouzlo! zděsil se Vypravěč. Uvědomoval si, že tohle je špatné. Jakmile je jednou kouzlo vyřčeno, nejde jej vzít zpět.

Byla tu však jedna možnost.
Vrátí se hlouběji do minulosti, aby ukázal těm proradným vlkům, že Město má stále svého ochránce.
Nikdo si nebude zahrávat s Vypravěčem!

Česťa se marně snažil uklidnit mladou ženu, která se mu zhroutila do náručí. Usedavě plakala a nebyla schopná slova.

„No tak, to bude v pořádku. Všechno bude v pořádku,“ šeptal stále dokola a hladil ji po prořídlých vlasech, zatímco se periferním pohledem rozhlížel po pokoji.

Na krbové římse stály vyskládané fotografie, které zleva doprava ukazovaly běh života této ženy od malé dívenky, ze které vyrostla krásná slečna. Následovaly svatební fotografie, ze kterých doslova sálala láska.

Na zbylých fotografiích manželé postrádali úsměv. S každou další byla žena ztrápenější a muž svalnatější.

Co se v téhle rodině asi stalo? pomyslel si Česťa

Vypravěč oslovil Čestislava a jeho paní. Nebyl čas chodit kolem horké kaše. Vysvětlil mu, co se děje a požádal jej o pomoc. Sledoval, jak se pokouší napojit na magický zdroj Města a vyčkával.

„Jako by všechno ukazovalo na tam toho kluka,“ prohlásil Česťa a ukázal na mladíka pod branou.

„Ale vždyť to je Pepík. Jeho děda dělá sklepmistra v Prazdroji,“ ozvala se Zuzana.

Vypravěč se otočil k chlapci a pokusil se otevřít okno, kterým by nahlédl do budoucnosti na jeho potomky.

Činnost, která by jindy zabrala necelou vteřinu, teď trvala minuty.
Nakonec však spatřil ženu plačící starému Čestislavovi v náručí.

Magie vedla Česťu přes náměstí, podchodem pod vlakovým nádražím a stáčela se k Rašínovu. Česťu překvapilo, že i po tolika letech si pamatuje místní názvy.

Magický tok končil na rohu ulic Poděbradova a Štefánikova, kde se obtáčel kolem vilky. Česťa cítil, jak se část magie vsakuje do země a snaží se vrátit zpět tam, kam patří.

Česťa měl chuť se magického toku dotknout. Ten však před ním uhýbal.

"Zajímavé," pronesl a rozhlédl se kolem sebe.
Všiml si, že kolem vrátek je rozvěšený pelyněk a další trsy visí nad vchodovými dveřmi.

"Že by v Rokycanech byli zlí duchové?" pronesl zamyšleně Česťa.

Vypravěč se rozhlížel kolem a hledal mladší verzi Čestislava. Potřeboval jej, aby mu pomohl. Nebo si to alespoň myslel. Jeho pohled však neustále sklouzával k Plzeňské bráně. Bráně, která byla vstupem do města již od středověku. Bráně, která již brzy nebude.

„Někdy mám pocit, že lidé už umí věci jenom ničit,“ povzdechl si Vypravěč se vzpomínkou na protestní telegram Antonína Zápotockého, který však nic nezměnil.

„Víš, Zuzi, jsou věci, nad kterými by se mělo zakázat byť jen přemýšlet,“ ozval se za Vypravěčem povědomý hlas. Rychle se otočil, aby si potvrdil, že je to opravdu Čestislav.
S úsměvem mu vyšel vstříc.

Česťa měl celou dobu pocit, že tu něco nehraje. Nedokázal však přijít na to, co by to mělo být. Až ve chvíli, kdy prošel Vypravěč dveřmi, které po chvíli zmizely, pochopil. Ve stejnou chvíli tok magie vedoucí do minulosti změnil svůj směr a připojil se k druhému.

Vypravěč vstoupil do pasti a Česťa neměl možnost mu jít na pomoc.

Jindy by Česťa strávil čas přípravami. Pokusil by se předvídat všechny situace, které mohou nastat. Ale teď věděl, že si takový luxus nemůže dovolit. Vyrazil podél toku magie a snažil se nemyslet na to, že je Vypravěčův osud v jeho rukách.

Vypravěč se zadíval na dveře, které se zhmotnily uprostřed ničeho. Netušil, kde začít. Jeho společník nedokázal určit přesnou dobu, do které by se měl vydat. Něco však Vypravěči říkalo, že by se jej měl nadále držet.

„Pamatujete si, kdy jste mě poprvé potkal?“ zeptal se Čestislava, který bez zaváhání odpověděl přesný datum. Vypravěč kývnutím poděkoval a vstoupil do dveří.

Prošel do roku 1950 a ocitl se pod Plzeňskou branou.
Branou, která bude toho dne zbourána.

Zběžně se prohlédl a v duchu poděkoval Městu za oblečení padnoucí do dané doby. Jen kdyby se nemusel vzdát identity Vypravěče.
Nelíbilo se mu to.