Tajemná města - Město moře a železa

Druhý den seděli v kobce o hladu.
Salix stále přehlížela Vypravěče a bavila se pouze s chlapcem.
Vypravěč pozoroval dveře a přemýšlel. Měli jedinou možnost úniku. Museli by však přemoci stráže. Jenže k tomu by potřebovali, aby někdo přišel.
Uprostřed noci zaslechl opatrné našlapování. Poté se s tichým cvaknutím otevřel zámek. Dovnitř vstoupil neznámý muž.
"Alois, jméno mé. Doufám, že vám nebude vadit, když vám budu nápomocen při útěku," pronesl tichým, přesto veselým hlasem.
"Kdo jste?" zeptal se překvapeně Vypravěč a zadíval se na československý váleční kříž na jeho hrudi.
"Někdo, kdo se nebojí postavit do čela odboje," odpověděl Alois.

Měl jich už dost a tak je nechal odvést do sklepení.
Zavřeli je společně k mučenému vězni.
Jednu ruku měl bez dlaně.
Na druhé zůstal pahýl palce.
V obou již dávno byla sněť.
Vypravěč si jej však nevšímal. Pozoroval Salix, která k němu byla otočená zády a choulila se v náručí chlapce.
Věděl, že by měl přemýšlet nad tím, jak se dostat pryč, ale myslí mu bouřila jediná myšlenka.
Jak si opět získám její důvěru?
"Kdo je ten chudák?" zeptal se přiškrceným hlasem chlapec.
"Býval biskupem. Všechno bohatství procházelo jeho rukama. Teď už v rukou nemá žádnou moc," odpověděl Vypravěč.

„Ani netušíš, bratříčku, jak bylo jednoduché sebrat tu kroniku. Stačilo si hrát na tebe. Město rozdíl nepoznalo,“ rozesmál se.
Vypravěč stál mlčky. Po staletích ztratil víru v sebe sama.
Zklamal.
Nedokázal ochránit své milované město.
„Myslel jsem si, že získání kroniky bude pro mě tím největším úspěchem. Ale tohle je mnohem lepší,“ pronesl vesele, došel k Salix a uchopil ji za bradu. Vypravěč se po něm ohnal a donutil ho vrbovou dívku pustit.
„Podívej se, bratříčku. Tohle je mé největší vítězství. Ztráta důvěry té, která k tobě vzhlížela.“
Vypravěč pohlédl na Salix.
Bojovala. Odmítala uvěřit.
Přesto hnědla.
Jeho vinou umírala.

Vypravěči, jak jste mohl tajit pravdu o jeho původu?
Vypravěč: Protože již dávno není mým bratrem.
A co na to říkáte vy?
Bezejmenný: Krev se nezapře.
Co se vlastně mezi vámi stalo?
Vypravěč: Objevili jsme tajné město a viděli budoucnost.
Bezejmenný: Budoucnost plnou pokrytců.
Co tím myslíte?
Bezejmenný: V kronice je jméno každé významné osoby. Ale ani řádka o nás!
Zničíte město, protože neznáme vaše jméno?
Bezejmenný: Ve jméně je ukryt život. Pokud jsem neexistoval já, nebudete ani vy.
Vy mu to dovolíte, Vypravěči?
Vypravěč: Nikdy! Město si mě zvolilo za ochránce.
Bezejmenný: Hůř si vybrat nemohlo. Zaslouží si zaniknout!

Stáli proti sobě. Stejní a přesto jiní.
Jeden chtěl přinést městu smrt.
Druhý dal městu celý svůj život.
Protivníci.
Nepřátelé.
Bratři.
Stáli a nemuseli říct jediného slova, aby si rozuměli.
Minulost jim oběma stále připomínala den, kdy se zpřetrhalo jejich bratrské pouto.
Den, kdy jeden z nich zahodil své jméno na zem a zadupal jej do prachu.
Den, kdy si jeden vybral zkázu a smrt.
Mohl dělat cokoliv. Neměl žádné zábrany. Když jdete cestou mrtvých, můžete cokoliv.
A tak se druhý stal ochráncem města. Bránil jeho život všemi dostupnými prostředky. Navěky stál na cestě živých. Neměl na výběr. Prostě musel.

Nemělo cenu se vzpírat. Následovali vojáky.
Vypravěč doslova cítil strach a bezmoc sálající z jeho společníků.
Společně vstoupili do hradu.
Měl už tu stát nebo teprve bude? pomyslel si Vypravěč, ačkoliv na tom nezáleželo. Na ničem už nezáleželo.
"Vítejte! Tak moc jsem se těšil na setkání. Doufal jsem, že dorazíte sami. Ale jak vidím, moji muži vás dokázali najít a předat vám moji pozvánku," ozval se pevným hlasem jejích protivník.
"Co si udělal s kronikou?" odsekl mu Vypravěč. Odpovědi se mu dostalo ve formě pobaveného úsměvu.
"Ale, ale. Copak je to za způsoby? Takhle se vítá rodina? No tak. Bratříčku!"

Doběhli ke klášteru. Doufali ve chvíli klidu na přemýšlení.
Zabušili na vrata. Bylo jim okamžitě otevřeno.
Vyděšeně couvli.
"Ne, to nemůže být možné," vydechl Vypravěč.
"Měli jsme pravdu. Kam jinam jste se mohli schovat," pronesl velitel s jizvou na krku. Salix s chlapcem se otočili.
Zjistili, že jsou obklíčeni.
"Proč jste se přidali na jeho stranu? Kolik vám nabídl?" ptal se překvapeně Vypravěč.
"Tady nešlo o peníze. Díky němu žijeme. Díky němu mám zpět hlavu," pronesl ledově.
"Ale to se ještě nestalo," odpověděl Vypravěč zapomínaje, že se časy prolínají.
"Možná pro vás. My si ale pamatujeme den, kdy nás sťali!"

Stál a pozoroval nechuť dvou vojenských skupin spolupracovat. Začínal z toho zuřit.
"DOST!" zaječel a místnost umlkla. "Ano, neznáte se, ale to je mi ukradené. Začnete spolupracovat," dodal už klidným hlasem, ale jeho pohled jasně dával najevo, že klidný rozhodně není.
"Chci, abyste mi přivedli Vypravěče, tu zelenou holku a kohokoliv, kdo je tak tupý, že by se k nim přidal!" vydal rozkaz a pozoroval dvě nesourodé skupiny, jak se začínají domlouvat.
S prvním nápadem přišla skupina velících důstojníků, kterým se kolem krku táhla rudá jizva. Vojáci s kalichem na prsou přidali své postřehy.
Pousmál se. Nakonec to společně zvládnou.

Mladík se nadechoval k další otázce, ale přerušil je neznámý muž, který vystrčil hlavu z okna nad nimi.
„Hele, chápu, že se vám krásně létá s hlavou v oblacích, ale být vámi, tak rychle přistanu na pevnou zem. Z druhé strany se blíží vojáci. Předpokládám, že se s nimi srazit nechcete,“ pronesl, nečekal na odpověď a zavřel okno.
„Kam se schováme?“ zašeptala vyděšeně Salix.
„V augustiniánském klášteře by nás mohli skrýt,“ navrhl chlapec a pro tu chvíli si užíval pochvalného pohledu Vypravěče.
„Ano, tam bychom mohli dočasně být v bezpečí,“ pronesl a na svůj věk se svižně rozběhl ke klášteru.

Trojice mlčky stála.
Chlapec nechápal.
Salix vyčkávala.
Vypravěč přemýšlel.
"Já tomu vůbec nerozumím," zamračil se chlapec. Vypravěč se pousmál.
"V dávné minulosti projíždělo okolní krajinou několik rodin. Nikdo neví, proč si vybrali toto místo. Ale bylo to zde, kde se rozhodli založit novou osadu. Ve chvíli, kdy ji pojmenovali, otevřely se první dveře do tajného města. Současně se v jeho středu objevila kronika. Pulsovala energií. Bez té město zanikne."
"To chcete říct, že před tímhle vším?" zamrkal překvapeně chlapec.
"Byla jen víska chráněná vrbovými keříky," přitakal Vypravěč. "Vše, co vidíš kolem sebe. Všechny ty propletené časy. To vzniklo teprve poté."