DMD č. 3. pro 3. 4. 2017. Téma: Zbraň civilizovanější doby

Objevila se v okamžiku, který by někdo označil jako několik sekund po dopadu. Pro Smrt to ale nemělo žádný význam. Zrníčka písku se sypala, ale pro ni čas stál.
Když uviděla tu spoušť před sebou, povzdechla si.
Jak by teď byla ráda za středověkou bitvu, na kterou ještě před měsícem nadávala. Brala by i nějaké to dopravní neštěstí, hromadnou nehodu způsobenou poslední vymožeností dané doby.
Svět okolo se ještě chvěl vysokou teplotou. Okolo panovalo nesnesitelné ticho, které nic nenarušovalo. Žádný pták, žádný dech.
Protože nejbližší člověk nabral podobu pouhého stínu na schodech.
A pak že jsou atomovky zbraně civilizované doby.

Neznámá plachetnice plula poněkud těžkopádně. Když zjistila, že je pronásledována, pokusila se prchnout. Marně. Betsy ji dostihla ještě před polednem. Nevelká briga zjevně nabírala vodu. Takeláž měla zle pocuchanou. Rezignovaně ukázala barvy. Jmenovala se Raposa.
Když Betsy pozdrav opětovala, objevila se ve tvářích posádky úleva. Sullivan vyslechl kapitána. Báli se, že znova potkali tu loď, vyprávěl. Sotva se jim podařilo vyváznout. Polovina nákladu přišla vniveč.
„Máme v revíru škodnou,“ utrousil Sullivan, když se Raposa vydala na další cestu.
„V rovném boji se jí rovnat nemůžeme. Musíme být chytřejší.“
Sullivan pozvedl obočí. Tuhle větu už kdysi slyšel.
Ale Betsy není Stella.

Nový globální zákon o pacifikaci světa, schválený stejnojmennou komisí, přináší nejdiskutovanější změnu posledních let - ustanovení dezertní lžičky jedinou možnou zbraní literárních hrdinů. Náš deník exkluzivně vyzpovídal ty, jichž se zákon bezprostředně týká.
"Hůlky byly praktičtější, ale představte si tu legraci při lektvarech," krčí rameny Albus Brumbál, ředitel Školy čar a kouzel v Bradavicích. Ježibaba, jež si nepřála být jmenována, zastává jiný názor: "Na tohle děti nenacpu."
Elrond Půlelf rozhovor s námi zrušil, neboť pro svého adoptivního syna právě nechává zkout střípky legendární lžičky Narsil. Vyzpovídali jsme tedy alespoň Ramsayho Boltona, kterému nové omezení nevadí: "Ale jo, to půjde," praví lakonicky.

Ráno ho probudil divný hluk. Vstal, rychle se oblékl a utíkal se podívat, co se to děje. Nevšiml si vchodových dveří, které lemovalo zvláštní světlo. Vyšel ven a přišel o hlas.
Sledoval, jak se ulicí šinou zástupy zvláštně oděných vojáků. Někteří z nich jeli na obrovských kovových monstrech. Netušil, že sleduje jízdu tanků.
Robertsonův pluk právě přicházel do jeho rodného města. To ale nemohl vědět. K oné události mělo dojít za více než čtyři sta let. Chtěl se schovat zpět do bezpečí svého dětského pokoje, ale dům byl pryč.
Udělal tedy jediné, co mohl. Utekl od těch plechových monster pryč.

„Hagride, všiml sis, co o tobě ta ženská, Rita Holoubková, zase napsala?!“ Hermiona rozhořčeně mávala novinami. „Měl by ses bránit, vymyslíme nějakou zbraň. Napíšeme taky článek. Odhalíme všechny její lži, polopravdy a pomluvy!“
„Klídek, Hermiono. Dyť přeci přesně todle vona chce. Napsala by pak novej blábol a já bych se zase musel bránit. A furt dokolečka. Todlencto mě nebaví. Kdo mě zná, ví, jak to šecko je. Já už ty její vejmysly nečtu. Nečti je taky a vono ji to za nějakej čásek přestane bavit…
Poď se se mnou rači podívat do lesa. Ukážu ti dvě mrňavý roztomilý jednorožčí hříbata.“

"Víš, tati, nám je tě hrozně líto," milosrdenství z něj přímo kapalo, "možná se jen zbytečně trápíš!"
"Je to moje utrpení," odsekl prudce.
"Nemáš globální pohled, promiň," stiskl mu naléhavě ruku, "taky tu můžeš být věčně!"
"Nebudu, neboj!"
Zjevně se bál. Rozčileně přecházel po nemocničním pokoji.
"Přihlédni taky k naší situaci! Neber ohled jen na sebe!"
Ano, chápal, každá hodina jeho života něco stála. Neležel tu zadarmo. Ale stále to byly jeho našetřené prachy!
Až dojdou, podepíše.
"Tak mě zabij, chlapče!"
"Víš, že to nejde," vyhrkl rozčileně, "to bychom pak neviděli ani floka!"
Neuvidíš, máš pravdu, věděl.
Přežil je, navzdory.

Časoprostor tkají slova, jako mikroby poletují vzduchem a zadírají se do našich myslí, masa i kostí, tuberkulózní archaismy a plíživé novotvary, kmeti, embrya. Nedotáhneš puč bez proměny slovníku a skladby. Násilné revoluce se v civilizované společnosti nenosí, gerilové bojůvky plení a znásilňují jazyk, to stačí. Slabikář přeslabikujeme, místo Emy Eman, místo masa zelí. Sekorova Animuka zavřeme do trezoru, Defoa, Kiplinga, Conrada plevovsky převyprávíme a pohádky derridovsky dekonstruujeme. Přišli hosté i hostky, máma má vagču, táta má vagču, to se máme, to si dáme, společně si zakojíme. Rodič jedna a rodič dvě maximálně kojtuje, kojoti.
Šuká už jen babička po pokoji.

Evropa je v rozkladu, pomyslel si znechuceně slavný detektiv.
Jak tady vůbec může cokoliv fungovat? Jak může policie vyřešit nějaký zločin? O pomůckách nezbytných pro moderního kriminalistu zde nemají ani ponětí.
Třeba Album mezinárodních zločinců.
Přenosná chemická laboratoř.
Nenápadně balený dynamit.
A ty způsoby! Zdejší policie ani nezná box či karate.
Přes veškerý důvtip a užívání nejpokrokovějších vyšetřovacích metod a technických vynálezů z civilizovaného Nového světa Zahradník stále uniká. Na balón, v jehož koši prchá, zamíří neporazitelný detektiv solární ručnici.
Zbraň nefunguje.
Starý komisař za pomoci jakéhosi zvláštního nástroje z klacku a gumy vystřelil na balón nůž.
Primitivní, ale účinné.

"Vzhledem k tomu," pravila Linkva, "že každá změna je k horšímu, soudím, že nejcivilizovanější byla prvobytně pospolná společnost."
"Když už, tak ráj," řekla Thea, "před utrhnutím jablka."
"Zbraně, konečně něco, o čem můžu psát!" zavýskl Apolo.
"Čím civilizovanější, tím smrtelnější," zasnil se Sikar, "napíšu o atomovce!"
"Možná," Filcin v koncích, "to uchopujeme nějak moc... doslovně?"
"Není důležité zvítězit," pronesla do ticha Linkva, "ale interpretovat."
"Uáá," rozčísla debatu Viktorka.
"Nemůžete rokovat jinde?!" přiběhla rozčileně Taura, "Nevidíte, že tu spí malá?"
Naštvaná, civilizovaná, unavená a moderní.
Všichni se jí zalekli.
"Já vám na nějaké zbraně kašlu," hartusila, "stačí mi ruka a vařečka!"

"...i s povolením Cechu opravdu není hezké okrádat vdovu s dětmi..." promlouval Karotka dolů ke zloději.
Který náhodou při setkání upadl zrovna tak nešťastně, že se dobrých deset minut urputně snažil nehýbat, aby jej špička Karotkova meče, stojícího nad ním, neoslepila.
"Pa-pane..." zakoktal.
"Technicky jste nic neporušil," rozhodil rukama Karotka. Tím pohybem rozhoupal meč. Šťastný nevinný občan v duchu vybíral pásky přes oko.
"Ale vciťte se do..."
"Prosím..."
"Ano?" Zeptal se a už už se starostlivě shýbal.
"NE! Už... nikdy nebudu krást, přísahám!"
Narovnal se. Špička zmizela.
Bývalý zloděj utekl.
"Vidíš, Noby? Soucit! Mocnější než meč!" zazářil.
Seržant nejistě přikývl.