DMD č. 13. pro 13. 4. 2017. Téma: Mozkobouření

Vymodlený a tolik chtěný syn, tolik vítaný – teď docela sám.
Za okny se zablesklo. Tiše počítal blesky a s každou vteřinou po chvějící se tváři sklouzla slza.
Na ramenou tíha korunovaného světa se vší kovovou pachutí.
(Na krku pořád stín ostří; tak by se hodilo, kdyby nebyl.)
Zoufalá matka hledá útočiště. Je sám pár měsíců. (Tisíce let.) Blesk.
Budeš král, král nesmí plakat, víš.
Nechci – blesk – králové jsou pořád sami – hrom – chci máminu sukni a tátova ramena – blesk. Třese se. Nenávidí bouře – v hlavě se mu míhá jeden strašidelný obraz za druhým.
Kousek bouřky se mu občas rozléhá v hlavě.

Pred začiatkom písania každej eseje na angličtine nám prikážu vypísať si všetky slová, ktoré nám k danej téme napadajú – brainstorming. Nemôžem povedať, že je to jedna z mojich naozaj obľúbených častí písanie esejí, ale ževraj je to nutné.
Ja by som sa teda oveľa lepšie zaobišla bez toho, predsa nie všetko musím mať poctivo zapísané a po väčšine tie najlepšie nápady prichádzajú práve počas samotného písania.
Navyše každý brainstorming mi v hlave vytvorí akurát veľkú búrku, ktorú vôbec netuším ako zahnať, aby som mohla pokračovať.
Myslím, že nikdy nepochopím dôležitosť tejto aktivity a že už ju nikdy nebudem musieť. robiť.

Vyjednávání se Satanem nikam nevedlo, a tak šli Chcípáci něco sejmout – ten ultragigantický had, co zrovna lezl z moře, vypadal jako slušný začátek. Jenže jak na něj, hm?
Hanse napadlo, že kdyby se nechali spolknout, mohli by nejspíš vlézt do některé ze zvířetem sežraných ponorek a odpálit její termonukleární arzenál. Maeve chtěla raději postavit improvizované iontové dělo a bestii jím alespoň ochromit. Edvin kontroval návrhem uspat zrůdu předčítáním Odinových projevů, ale pak si všichni vzpomněli na věštbu Norn.
Závěr byl jasný.
„Potřebujeme Tóra.“
Bůh hromů a blesků se skutečně objevil, ale trochu jim vypálil rybník, neboť Jörmunganda prostě ubil kladivem.

„Pak jsem se rozloučila s babičkou a otevřela vrata,“ vypráví Jitka.
Pavel se dívá, jak jí ve vlasech slunce dělá medově rezavozlaté odlesky.
„Otočila jsem klíčkem v zapalování,“ pokračuje Jitka.
Pavel se jí dívá do očí a trochu se mu točí hlava.
„Škodovečka zaškytala.“
„Senzační úsměv,“ usoudí Pavel.
„Nechala jsem světla svítit přes noc.“
Autobusová zastávka je hned u rybníčka. Pavel vezme Jitku za ruku. Jitka v duchu zmatkuje: „Všichni nás spolu uvidí!“ Ale nakonec nechá ruku v jeho dlani. Ta dlaň hřeje. Bude brzy večer. Po dešti kape z rozkvetlých lipových větví. Jestlipak je ta voda sladká po medu?

Nad Vídní se stahovala hustá černá mračna. Ve vzduchu se vznášel příslib budoucího lijáku. Ulice byly prázdné.
Na obou stranách města kdosi netrpělivě přecházel po místnosti. Krok za krokem. Za hrabětem Karólym putoval dým, kolem soudce Sternbacha pletence slov. Snad každou chvíli!
Před domem zastavila drožka.
„Je jen jediný způsob, jak dosáhnout obojího.“
Kočí otevřel postranní dvířka a nabídl ruku dámě uvnitř. Na chodník dopadla první nedočkavá kapka.
„Je to jednoduché. Pošleme zprávu někomu, koho nemůže odmítnout.“
Krok za krokem stoupala do druhého patra. Klap, klap.
„Oba mi věřte, jsem obchodníkova dcera.“
Na zaklepání okamžitě otevřel dveře.
„Greto?“
Rozpršelo se.

„Néé, néé, néé! Přece to mělo vyjít. Věnoval jsem pozornost každému detailu plánu,“ zuřil Krang a pobíhal zběsile kolem řídicího panelu. „Technodrom se měl vrátit do dimenze X, ne se přesunout na nějakou zapomenutou planetu X! A kapitán Proton? K smíchu!“
Beebop šeptl svému parťákovi: „Neříkal jsi náhodou, že chceš navoskovat roh?“
„Máš pravdu, radši se zdejchnem, než se šéf vybouří,“ couval Rocksteady nenápadně ke dveřím.
Trhač se pohodlně usadil a hodil nohy na řídicí panel. Jen ať si tu polízanici Krang vyžere sám. Stejně je tak naštvaný určitě jenom proto, že nevypadá v černobílé zdaleka tak dobře jako on.

Listí víří. Víří ve větru. Vítr fouká. Fouká odkudsi.
Slunce ozařuje krajinu. Krajina je zvláštní. Zvláštní je slabé slovo.
Okolí se změnilo. Změnilo se úplně. Úplně zmatení jsou i lidé.
Stany stojí v kruhu. V kruhu je kruh. Kruh z kamení.
Všichni se dívají. Dívají se na svět. Svět neznají.
Hvězdy zmizely. Zmizely i stráně opodál. Opodál šplouchá voda.
Výkřiky řežou ticho. Ticho vlastně není. Není klid.
Mapa se směje. Směje se do očí. Oči šálí. Šálí svět kolem.
Rozum se brání. Brání se neznámému. Neznámé mává.
Myšlenek je smršť. Smršť je pocitů.
Pocity jsou při smyslech, když rozum zešílí.

Skupina dělníků postávala kolem neuronu a znuděně se opírala o kovové tyče. Z plechové buňky opodál vyšel předák a začal je burcovat.
„Jdeme do práce, přenos tu máme co nevidět.“
Po vlákně se se do neuronu přihnal výboj.
„Přenos 130455897. Připravit, pozor, teď!“
Na povel dělníci zabodli tyče do měkké tkáně neuronu a výboj vyrazil dál.
„Další přenos za patnáct milisekund, dejte si oraz.“
Náhle uslyšeli vzdálené hřmění.
„Bouřka?“ zeptal se jeden dělník
Náhle se přihnal výboj takové síly, že je všechny odhodil dozadu.
„Co to sakra bylo?“
***
Elektrikář Josef Koblížek se mezitím svíjel na zemi po zásahu elektrickým proudem.

Bublalo to. Někde uvnitř. Snažila se to ovládnout, uklidnit, ale dělalo si to, co chtělo. Křičelo to na ni. Ona křičela nazpět. A potom otec křičel na ni a ona brečela, protože to prostě nebylo fér.
Byla tu nuda. Učila se, jak mohla. Ale bylo to těžké. Ostatní nedělali skoro nic a chvála byla jejich. Copak ji nikdo nevidí? Snaží se. Prý ne dost.
Usmívá se a je krásná. Chlapci z města jsou hezcí a taky se usmívají. Znovu vyklouzne večer z kláštera.
Chytili ji. Ztratili trpělivost.
Jako poslední viděla obličej doktora, který s ní mluvil. Pak už nedokázala říct.

Calder s úšklebkem těkal pohledem mezi dráčetem a poručíkem, který byl vybrán k jeho zkrocení. To mu vydrželo přesně do chvíle, kdy dráček upřel žlutá kukadla na jeho osobu a poručíka ignoroval.
"Pojmenuj mě."
"Cože?"
Cože? Calderův mozek vypověděl službu.
"Dej mi jméno."
Ani omylem. Calderovy myšlenky uvázly na bodě mrazu. Zrovna teď, když je potřeboval nejvíc!
"Jméno. Hned." Dráček netrpělivě švihl ocasem.
"Ó ne."
"Ó ano." Přivřené žluté oči napovídaly, že odpor je zbytečný.
Jen počkej, ty prevíte. Calderovy myšlenky se konečně rozběhly - doslova jako zběsilé. Když dospěly k uspokojivému cíli, ranhojič se pomstychtivě usmál.
"A co takhle Ascobolus?"