DMD č. 17. pro 17. 4. 2017. Téma: Mazanec a mazanice

V domě bylo nezvyklé ticho. Což o to, ticho potřeboval ke své práci. Studoval doktorovy plány a s jejich pomocí připravoval vlastní důmyslnou strategii. Podlaha pracovny se plnila lejstry a složitými nákresy.
To ticho začalo být vážně zarážející. Podivně zneklidňující, místo aby přinášelo úlevu jeho pocuchaným nervům. Nikdy tak dlouho netrvalo… zvedl hlavu…
Tři malé holčičky stály před ním a slavnostně mu podávaly jeho drahocenné plány přetvořené šílenou změtí barev v nepoužitelné abstraktní mazanice.
„Co to je?“ zakvílel.
„Přece velikonoce,“ odpověděla Agnes.
„Když jsi nám nedovolil barvit vajíčka a péct mazance, tak jsme ti je aspoň nakreslily,“ dodala spokojeně Edith.

Tyhle velikonoce jsme měli poprvé strávit doma s dětmi. Takže co je potřeba udělat. Obarvit vajíčka, upéct velikonočního beránka a manžel mě požádal, ať udělám i mazanec. On má rád vánočky a to je podobné těsto. No a s dětmi by to chtělo ještě nějakou výzdobu. Asi vystřihneme papírové vajíčka a nějak hezky je pokreslíme a ozdobíme. Lucinka pojala tuto činnost jako abstraktní umění a vznikla taková zajímavá mazanice. Zkusila jsem vystřihnout další vajíčko a trošku ji usměrňovat a výsledkem byla o trošku menší mazanice. Nalepování tvarů dopadlo o trochu líp, ale největší úspěch stejně sklidila Kindervajíčka. Čokoláda je čokoláda.

"To je mazec," řekl Myšák.
"Mazanec," opravilo ho Sovátko. "A mazanice. Co to asi je?"
"Maso," usoudil Myšák. "Krkovice, vepřovice, mazanice. Mazanec je příloha, co se jí k té mazanici."
"Přestaň si vymýšlet, téma je vážná věc," řeklo Sovátko, ale pírka už se mu natřásala smíchem.
"Dobrá, tak vážně. Mazanec je samec, mazanice samice. Chápeš, jako krab - krabice, beran - beranice..."
"Had - hadice," pomohlo Sovátko.
"Kost - kostnice."
"Pakost - pakostnice!"
"Kůň - konice."
"Pakůň - pakonice."
"Ačkoliv nevím," zamyslel se Myšák,"jestli samice od pakoně není vlastně pakobylka."
Sovátko se chechtalo, ještě když kroužilo temnou oblohou s balíčky mazanců a mazanic na sto způsobů.

To jaro se zahradník zamiloval.
Byla překrásná - nejmodřejší oči, nejsladší úsměv. Vánek se proháněl andělskými loknami, když v zahradníkově náruči vyhlížela hvězdy nad Jižním mokřadem.
Psal jí básně a přislíbil dedikaci sbírky.
A pak náhle - byla pryč.
"Ženské!" zahrozí zahradník noční obloze a zhluboka si přihne. "Potvory!"
Knihovník přikývne. "Nechejte kolovat."
Nad ránem mžourají v jalovcovém oparu. Údy těžknou, jazyk se plete.
"A víte... víte, co byla její poslední slova, knihomole královský?" vzdychne zahradník. "Že jsem mazanec!"
Knihovník zamrká.
"To nedává smysl."
"Ne? Tak mazanice! Mazanice jsem, podle potvory!"
"Slovo, které patrně použila, je mazavka, zahradníku."
Zahradník pohrdavě odfrkne.
"Hnidopichu!"

Šedovlasý neodpověděl.
Zmizel.
Zároveň z opačné strany podchodu zasvištěly mrazivé paprsky omračujícího kouzla. Rozmázly se o Ladin štít.
Vzápětí cítili, jak sjela clona proti přemístění.
Ocitli se v pasti.
Evžen strčil knihu Břetislavovi.
Hrůzou polomrtvý starožitník se schoulil za jeho zády.
Přihnala se další magická vlna. Vyplnila prostor jako vláčné mazancové těsto, dusila a ochromovala.
Evžen s Ladou jen stěží vybičovali síly k zápasu s novým protivníkem. Uprostřed oslnivých magických výbojů metali kletby naslepo, v zoufalém pudu sebezáchovy, o poslední špetku dechu, o dohasínající jiskřičky vědomí.
Už nešlo jen o knihu.
Šlo o všechno.
Útočník – či útočníci – se neúprosně blížili.

"Koho jsi na nás poštval tentokrát?" zeptala se Polly a vrátila mu zakrvácený obklad na čelo.
Věděla, že Thomas neodpoví. Znala své chlapce dobře.
"Předpokládám, že víš, co děláš?"
Povzdechla si.
"Byla bych ráda, kdyby to občas věděl i někdo jiný."
Tommy pořád mlčel. Těžce vstal ze židle a pomalu kulhal ke kredenci. Polly jen vztekle setřela krvavý otisk ruky, který nechal na stole.
"Ukaž!"
Jemně ho odstrčila, aby nezakrvácel další nábytek a podala mu z kredence kus mazance od Velikonoc. Když došlo na pověry, bylo to zlé.
"Neboj... Pol..." procedil Tommy s námahou mezi zuby, "To byl jenom... Arthur..."

Skorotchýně přivezla mazanec, krásně kulatý, zlatavě hnědý, posypaný mandlemi.
„Opravdu povedený!“ chválil Gusta. „Rodinný recept?“
„Kdepak,“ pousmála se skromně. „A myslím, že bychom si už mohli tykat, Gusto, ne? Já jsem Apolena.“
Skorotchán pravil, ať mu říká Pavle a hlavně ne tatínku a že to tykání musejí zapít.
„Já vám taky něco přivezl. Trvanlivějšího než mazanec!“ dodal hrdě.
Proč si Gusta myslel, že to bude salám?
„Tatínek maluje hodně rád,“ řekla Jana večer omluvně. „Ale…“
„Vypadá to kubisticky,“ zhodnotil obraz Gusta.
„Určitě zase kopie Muncha.“
„Naštěstí jsi talent nepodědila po něm.“
„Ale vařit umím po mámě. I mazanec radši koupila.“

„Opravdu vám to není jasné? Podívejte se pořádně na levou stranu obrazu.“
„Myslíte ten předmět pokrytý krví? Hm, řekl bych, že se jedná o nůž, kterým je mazanec, nebo co to má být, nakrájený, ne? Ale nevím, proč tam je, do takového zátiší se krev vůbec nehodí.“
„Řekl bych, že má svůj význam. Když vezmeme v potaz jisté skutečnosti…“
„Jaké skutečnosti? Jen nějaký starý obraz.“
„Originál je starý. Ale tady vidíme kopii. Špatnou kopii, prostě mazanici. Ovšem ta skvrna na noži je pravá. Ostatní krvavé cákance po vraždě jste otřel, ale tohohle jste si nevšiml.“
Rány na dveře. „Otevřete! Policie!“

Od skal přichází mohutná ženská postava.
Jejda, medúza.
Odpálit všechna freezlá* ničivá kouzla! Zbyde jen krvavý mazanec.
Ne, blbý nápad.
"Až tě porazím, nechám si tvoje zbraně," zahřímala medúza a tasila tři scimitary.
Střeh.
Ohromným skokem rovnou zaútočila.
Kryt, kryt, útok, útok, úhyb, kryt.
Třesk zbraní o zbraň, občas zbraně o štít.
Jsem rychlejší, ale čtyři ruce. To bude na dlouho. A co asi znamená ta mazanice na jejím štítu?
Deset minut prudkého boje.
Trocha krve na obou stranách.
Půl hodina boje.
Spousta potu.
"Vzdej to, fialovooká!"
"Ty to vzdej, užovko!"
"Jak jsi mě to nazvala! TY!"
Třísk! Třísk! Třísk!

Dixonová se notně divila, když ji slečna Margaret na podzim poprosila o tři pořádné mazance. Prý nejvýživnější, co zná. No to by si hospodyně prosila, však na to dost másla padlo. Vrtěla hlavou, ještě když slečna s košíkem zmizela za rohem.
Margaret pukalo srdce, když viděla Boucherovy sirotky cpát se tou dobrotou. Slyšela, jak jim mezi zuby skřípe bláto z nemytých rukou. Strhaná matka na ně nestačila. Sesypali se na dobrodějku jako hejno kosů.
"Nezloběj se, slečinko," vrzala vdova nad svým drobtem, ruce rudé od praní. "Voni si teď všechny nějak chleba vydřít musej. Pomáhaj nahoře nad náhonem nahazovat chalupy."