DMD č. 18. pro 18. 4. 2017. Téma: Těžko na cvičišti lehko na bojišti

Průměrná hodina Studia mudlů
Učebna jako bitevní pole.
Převrácené stoly, hluk, záblesky.
Nad tím vším hlas profesora Averyho.
„Takto bude vypadat svět, až mudlové zatouží po naší moci a pouhou silou svého počtu se pokusí nás o ni připravit. Je naší povinností se na ten den připravit. Je naší povinností (a jedinou nadějí) zaútočit jako první.“
Čistokrevní se vrhnou vpřed a Hermiona je náhle v první linii.
Raddleová proti ní. Její rty vykrouží kouzlo a o vteřinu později jej vyšlou.
Hermiona je bez potíží zablokuje.
Pokud se jednoho dne obě dívky setkají ve skutečném boji, dokážou táhnout za jeden provaz.

Když zavřel oči, téměř mohl předstírat, že se v čase posunul několik let nazpět a stojí na mnohem menším stage v jednom z mnoha zapadlých klubů.
Tam se kdysi naučil ovládat dav pod pódiem; teď to zručně zužitkoval.
Pak oči otevřel. A na tváři mu stále zářil radostný úsměv, všemi šesti členy opětovaný. Každému z nich věnoval krátký pohled, protože důležitost malých gest se naučil tím nejtěžším způsobem; odchodem svých drahých.
Náhle si byl jistý, že všechna ta zklamání, která na své cestě prožil, vedla k tomuto jednomu okamžiku, k této jedné skupině.
A věděl, že tentokrát se to podaří.

Výcvik byl tvrdý, ale nikdy se nesnažil z něčeho ulít. Učil se bojovat se zbraní i beze zbraně. Střílet. Krýt se. Číst mapy a orientovat se v terénu. Poslouchat. Se zaťatými zuby snášel buzeraci mazáků, nekonečné hodiny úmorného drilu, plazení v loužích a blátě, noční cvičení, nedostatek spánku, malé porce mizerného jídla. Věřil, že všechny ty věci mu pomůžou přežít, vydržet, až to všechno bude doopravdy.
Když se konečně dostal do první linie, myslel si, že je připravený. Nezaskočilo ho nepohodlí, zima, nedostatek jídla. Byl neúnavný. Bitev se nebál, bojoval chladnokrevně, útočil přesně.
I tak ho zabili hned první týden.

Aaron se svého plánu na útěk odmítal vzdát. Zatím nevěděl, jak to provede a kdy, ale zdálo se mu, že bude mnohem složitější vymyslet, jak se z toho děsivého místa dostat než to nakonec provést.
Všiml si, že obyvatelé Boosdorpje jsou mnohem méně aktivní přes den; v noci je viděl se scházet na návsi.
Nakonec to ale nevypadalo, že by mu chtěli ublížit. Když si odmyslel ty hrozivé příběhy, ze kterých mu běhal mráz po zádech, zdálo se, že ho jen nechtějí pustit.
Bude tu muset zůstat delší dobu, aby získal jejich důvěru.
Pak uteče.
Ale bude potřebovat pomoc zevnitř.

Maso naklepat, mřížku narýhovat, nakrájet drobně cibuli, naložit hovězí.
Řádně uložit.
Obojí orestovat, poté omáčka. Pracoval automaticky, podvědomě tušil míry; čas a sůl a víno a... Nůž mu obratně tančil v prstech, pánev v ruce – představení úžasného, sebejistého mága. Vůně se mísily ve vzduchu, prskaly, vybuchovaly. Diváci napětím nedýchali.
Nevnímal je. Ani si nevybavoval množství soubojů s tatíkem, když spolu vařili před zraky ostatních a snažili se vyšperkovat svůj pokrm nad dílo druhého. 488? 499? Víc?
Stejný počet proher.
Teď však jizvy z dětských tréninků mizely. Rány se zacelovaly.
Tohle Shokugeki je brnkačka. Jistá výhra.
Jen jednou porazit i tátu.

Honza se na svůj první pohovor poctivě připravoval. Na internetu si přečetl spoustu rad jak vystupovat a hlavně, že se také má ptát na fungování firmy a interní procesy. Vypadá rozhodně lépe, když se o místo zajímá, ne snad?
Před zrdcadlem si nacvičil odpovědi na časté otázky i to jak se bude vyptávat na fungování firmy. Večer šel spát s tím, že je připraven.
Ráno se přichystal, vyrazil s patnáctiminutovým předstihem aby mi nic neujelo a byl tam včas. Pohovor šel docela dobře, znal odpověď na většinu otázek.
Na konci se ho zeptali: „Máte Vy nějaké otázky?“ „N-nic mě nenapadá ...“

"Co to tu děláš, Rimmere? Nehráblo ti už dočista?"
"Připravuji se na astronavigační zkoušky, ty kosmický primitive."
"Přesouváním nábytku z jednoho konce lodi na druhej? Pokud vím, na zkoušky se lidi připravujou učením."
"Pro tvou informaci, ty pologramotný orangutane, kromě znalostí je při zkoušce potřeba duševní rovnováha. Mám v plánu adaptovat se na prostředí zkouškové místnosti a zabránit tak nervozitě."
"Jo, takže se tentokrát možná stihneš i podepsat před tím, než sebou praštíš."
"Jestli už jsi skončil s vrtáním do věcí, o kterých víš míň než fotbalista o poezii, Listere, běž si mrhat svým bezcenným časem a nech mě pracovat."

Slunce se pomalu sklánělo k západu a oni byli stále na cestě. Momentálně podle všeho navíc bez průvodce. Věřili, že nadšená dívenka jim nechtěla utéct, že si jen neuvědomila, jak moc na ni ztrácejí.
Pořád mohli jít po její stopě. Ohnutá stébla trávy, otisk boty v blátě, snad i nějaké čerstvě ulomené drobné větvičky. Když se to zkombinuje s představou o terénu, dosavadním směrem a možná trochou odhadu, musí být cesta jasná. To naznačovaly příběhy o zálesácích z jejich světa i jejich setkání se stopaři tohoto světa.
Samozřejmě až na jeden drobný detail: nikdo z nich neměl žádný stopařský výcvik.

Dostal rozkaz namalovat na školní tabuli plánek šatní skřínky.
Seržant k němu přišel a naštvaně prohlásil: "Co to kurva je?"
Začal ho pohlavkovat, pak dodal: "Tak jo, ty debile, teď mi ukaž, kam patří tvoje špinavý spodky."
"Pane, rekrut nemůže přemýšlet, když ho seržant mlátí po hlavě!" zoufal.
"Jo, takže ty nemůžeš přemejšlet ,když tě jemně hladím do hlavě?!" zaječel seržant, "tak jak chceš kurva navádět leteckou podporu, když ti budou u ksichtu bouchat granáty?! Co ty tady vlastně děláš?" dodal seržant.
"Pane, zabloudil jsem sem cestou na vysokou školu, pane!" zaječel rekrut.
"Zmrde," zařval Seržant a jednu mu ubalil.

Všichni jim lhali. Důstojník u odvodu je lákal na slávu. Při výcviku jim vykládali o velké německé armádě, dali jim pocit nepřemožitelnosti. Udělali z chlapců muže. Když šli na frontu, lidé jim mávali jako hrdinům.
Teď ležel na dně díry plné bahna, které říkali zákop. Většina jeho kamarádů šla před pár dny na zteč – už je nikdy neviděl. On to nedokázal, naučili ho bojovat, ale nenaučili ho zabíjet. Zůstal pozadu, schoulený v kaluži vlastní moči, ztuhlý strachy.
Slyšel hvízdavý zvuk. Blízko, příliš blízko. Výbuch jim mrštil stranou. Ucítil bolest a něco teplého mu teklo po nohou. Rukama nahmátnul vlastní střeva.