DMD č. 18. pro 18. 4. 2017. Téma: Těžko na cvičišti lehko na bojišti

Opatrně přenášela váhu z jedné končetiny na druhou. Vědoma si každého svalu v těle. Ze zablácené masky drobného dívčího obličeje vykukoval jen pár přidrzlých zelených očí.
„Připrav si, éempéčko… blíž už ne, holka,“ mumlal si pro sebe Joachim, který ji sledoval na infravizi.
Elis ale měla svoji hlavu. Číhala za ohořelou karoserií. V drobné dlani svírala rukojeť zubatého nože. Počítala kroky. Byl tam, kousek od ní. Jen pojď… Vymrštila se. Prudce sekla. Čepel přeťala napájecí kabel procesoru a mechanické monstrum se v dešti jisker skácelo k zemi.
Zablácená postavička vyskočila vítězoslavně na nohy.
„Viděli jste?“ zubila se, „takhle loví Vlci!“

Leží na zádech a kouká se na nebe. Hlavu má lehkou, jeho tělo jako by se vznášelo. Bolest je stálá jako bílý šum v pozadí, už ji nevnímá.
Ještě před pár dny se málem nedostal do postele. Ozývaly se svaly celého těla, na spáncích mu tepalo a žaludek se převracel a těžkl, jak se mu zrovna zachtělo. Ale potom se to konečně stalo - už to nebylo jen cvičení.
Hvězdy na něj stále mrkají, podobně jako ta zpěvačka v baru včera. Bolest se tiší, v uších mu hučí a zní to jako její zpěv. Nezavře oči a vydá se hvězdám vstříc.

Od chvíle, kdy Edvin poprvé umřel, uběhlo dvě stě dvacet let, plus mínus pár týdnů. Odmyslíme-li si četné temporální anomálie, kdy například čtyřicet let pobýval v šestém století nebo v časové smyčce šlapal na hrábě, dělá to něco ke dvěma milionům hodin, z nichž velkou část využil k tréninku s ostatními obyvateli Valhaly. Den co den, s pochopitelnou výjimkou čtvrtka, se prostě konala cvičná bitva – s reálným sněhem, ledem, vodou, bahnem, hladem, střevy, ohněm a dalšími legracemi, to všechno až do poslední kapky krve.
Teď, když se snažil naráz sundat tři jezdce z Apokalypsy, se mu to všechno náramně hodilo.

Každé pondělí kontrolovala podlahy.
Říkávala: „Hadr musíš přemáchnout po každým metru!“
Každé úterý revidovala kuchyň.
Říkávala: „Na hrnce musíš drátěnkou!“
Každou středu pomáhala s prádlem.
Říkávala: „Cejchy musíš pořádně vyrovnat!“
Každý čtvrtek dorazila s rýčem a motykou.
Říkávala: „Pampelišky musíš trhat, dusí záhon!“
Každý pátek opatrovala Eileen.
Říkávala: „Inkoust a louh musíš zavírat!“
Každou sobotu napekla housky na neděli.
Říkávala: „Kynutý se musíš naučit! Co budeš dělat, až tu nebudu?“
Annie vždycky celou neděli lamentovala, jak jí bába nedá vydechnout.
Když jednoho pondělí roku 1945 Gwyneth už nepřišla, zjistila, že hadr namáčí po každém metru, jako by jí vedla ruku.

Předsevzetí, že už se nebude o létání pokoušet, vydrželo Tapovi přesně jeden den. Příliš po tom toužil. Neopouštěla ho naděje, že když se mohl zčistajasna rozlétat strýček Fido, dokáže to i on. Tentokrát se s tím ale nesvěřil ani Tipovi, natož strýčkovi. Poctivě každý den posiloval uši. Zkoušel mnohokrát za sebou vzlétnout z rozběhu. Skákal z vysokých pařezů, z balvanů i z větví stromů. Nevyhnutelné modřiny sváděl před strýčkem na vlastní nešikovnost.
Pan Havran sledoval jeho snahu se zájmem. Jestli Tap vytrvá, možná mu prozradí poslední nezbytnou ingredienci, kterou zná každé ptáče na okraji hnízda - nefalšovaný strach o vlastní život.

Začátky normálního života pro Erwin znamenaly hodiny učení, zkoumání vzorců a aplikování teorií na svět kolem, ať už se jednalo o magii nebo běžnou komunikaci s realnými bytostmi. Strávila hodiny čtením a pilováním svých schopností.
Dnes je pro ni magie přirozená jako dech. Skoro si neuvědomuje, jak moc ji využívá.
---
Když se Mike učil ovládat meč, znamenalo to hodiny a hodiny fyzicky náročného tréninku, opakování složitých pohybů útoku i obrany. Psychice to taky nepřidá, když ho každou chvíli někdo opravuje co vše dělá špatně.
Všechno do něj tloukli, překvapilo ho, jak jednoduché je v boji zabít někoho jedním zásahem meče.

,,Trošku s citem, ten plyn...nemusí nám to při rozjezdu tolik řvát," houkne můj spolujezdec trpělivě.
,,A hoďte tam dvojku a pořád rovně."
Jedeme ulicí. Ty rozkvetlý stromy jsou nádherný, pomyslím si.
,,Tady máte dvacítku." Hups... stane se no...
Uberu nohu z plynu a nevšímám si dodávky, která mě právě předjíždí.
,,Na první křižovatce doprava."
Odbočila jsem. ,,A tady doleva."
Trojuhelník. Přibržďuji. ,,Sešlapujte tu spojku najednou a nadoraz!" No joo...
,,Přes tyhle bílý čáry byste jezdit neměla jo?" Čáry? Kde...?
,,Jsme v jednosměrce, tak se řaďte vlevo!" Já jsem v jednosměrce...?
,,Vy jste si nevšimla tý přednosti zprava?" Upřímně? Ne.

Prvák
"No to si jako dělá srandu ne? Takovýhle sračky a von to chce jako už příště zkoušet? Se posral... V životě sem to neviděl, nechci a nebudu."
O pár měsíců později
Jo aha...
Druhák
"Notyvole to je kokot, to jako že to loni nebrali? Ale já to nechci opakovat znova kvůli těm lamám."
Po písemce
Sám sem lama.
Třeťák
"Eh? No ale... už zase? Všichni tu chápeme ten tvůj blbej předpřítomnej čas. Jakože všichni."
O pár minut později
Tak ne všichni
Čtvrťák
"Na pána, to bylo fakt totálně easy, přece umim, stačilo neusnout při poslechu."
Učitel
Úkol splněn. Uf.

Stojí dva.
Půjdu, řekne si první lehkovážně, vždyť co se mi jen může stát?
Půjdu, řekne si druhý s těžkou hlavou. I když bych nemusel, mohl bych lehnout do trávy a před očima nechat plynout oblaka. Půjdu, i když vím, kudy vede cesta, do kterých chřtánů pekelných mě může stáhnout klopýtnutí. A v srdci vidím všechno, co se může stát. Veškerou bolest, strach a utrpení, které je rozeseto kolem cest. Vidím, co je, i to, co není. Kudy jen může cesta vést.
A vyjdou oba. Oba stejnou cestou. Po obou vztáhne smrt svůj hnát.
Statečný umírá jen jednou, zbabělec tisíckrát.

„Nádhera, můj pane. Dokonalé krytí. Tohleto tělo vám sedne jako ulité!”
„Myslíš? Já nevím. Ten krk je nějakej nakřivo. A ty nohy! Trénuju chůzi jak blbej a stabilita mizerná. Furt abych doplňoval hladinu ethanolu v krvi.”
„Jen trošku! A ten hlas se nám opravdu povedl.”
„Zní rozšafně, žejo? Hm hm. To by mohlo fungovat. Pozemšťani taky skočej na všechno. Milujou prostá řešení.”
„Ne všichni, ale ten zbytek snadno zvládneme, uvidíte! S trochou populismu to bude krásná dovolená a nikdo si ničeho nevšimne.”
„Ty mně vždycky utěšíš, mluvčí!”
Dvojice Vogonů se vzájemně poplácala po zádech. Pražský hrad už měli na dohled.