DMD č. 18. pro 18. 4. 2017. Téma: Těžko na cvičišti lehko na bojišti

"Pane bože, do čeho jsem se to uvrtala." myšlenka letí hlavou, když spolu s dalšími adepty hledíme na kníratého chlápka, co nám přednáší, co vše se musíme ´zmáknout´.
"Předpisy a značky jsou základ. Bez toho vás ven nepustím." Chlápek povídá a povídá. Motor, spojka, kvedlačka, olej, filtry, kontrolky...
Šílený rej víří mou hlavou.
"Já snad požádám o vrácení peněz" už se hroutím na židličce. Kolena mi vibrují, nervózně se rozhlížím kolem, jestli to tak mám sama nebo je nás víc.
... po čase...
"Klíčky od auta?" otáčí se můj muž v předsíni směrem k háčku.
"Nene, řídím já. Byla jsem rychlejší."

„Páni, Jackie, to bylo úžasný! Mohl bys to zopakovat, až budeme točit?“
„No jasně, to nic není, můžu z toho stromu do okna skočit, kolikrát je třeba.“
...
Brzké vstávání, víc než brzké.
Trénink tvrdý, víc než tvrdý.
Hodiny ubíhají, už ho bolí celé tělo.
Už deset minut stojí na jedné noze. Nesmí se pohnout, jinak bude zle.
Modřiny ze včerejška se stále ozývají.
„Ty, ke mně!“
Nářek kamaráda nejde vyhnat z hlavy.
Šikana je pro toto místo jako stvořená. Šikanují se i navzájem. Šikana za šikanu.
Večer se vrhá na jídlo, s vděkem ho do sebe hází. Konečně se usměje.

"Ascobole, udělej ještě jedno kolo nad údolím a míň máchej křídly! Musíš zvládnout obletět kruh na polovinu máchnutí, jinak nedoletíš ani z Londýna do Ipswiche, u všech svatých!"
Calderovi poklesla hlava. Létali už několik hodin bez přestávky a on byl dokonale vyčerpaný, a to ani nemluvě o nepopsatelně bolavém zadku.
"Chisholme! Zdá se mi to, nebo tam spíte?"
"Bdím, veliteli," zamumlal Calder v odpověď. Nedokázal pochopit, jak je možné, že Ascobolus stále ještě svižně obletuje údolí a neztratil nic ze své energie.
"Hlavu vzhůru! Těžko na cvičišti, lehko na bojišti!" zadeklamoval drak. Calder se probral.
"Na bojišti! Ještě toho trochu!"

Během výcviku měli velitelé jediný úkol - vytlouct a vyřvat z nás všechno, co bylo lidské. Zmizet musely hra, radost, soucit a nakonec i strach. Každý den jsme padali na kavalce dobití, kousek po kousku jsme tvrdli na kámen, než se nám zocelilo tělo a ze srdce zbyl kus žuly. Na něco nás ovšem výcvik nepřipravil.
Nikdo z nás netušil, co ho čeká, až se to stane doopravdy. Asijská džungle není výcvikový tábor. Vietnamci za stromem se nepohybují s frekvencí terčů na střelnici. Ale nás to nemusí trápit. My tam nejsme od přemýšlení. Jsme prodloužené prsty na spoušti, jsme zbraní demokracie.

Když je na univerzitě oslovil plukovník britské tajné služby Albus Brumbál, jejich přednášející předmětu Bezpečnost státu, jestli by se nechtěli zapojit do speciálního programu, znělo to skvěle. Všichni kamarádi se přihlásili, a Petr nechtěl zůstat pozadu.
Přijímač do MI5 byl peklo. Týdny výcviku, výuky sledování, odposlechů, tvrdé dřiny, bahna, slz, slin, potu a krve. Všichni si sáhli až na dno, Petr sám nejčastěji. Nejednou ho tahali z bláta, párkrát ho doslova donesli na zádech do cíle. A on všechny je za to obdivoval ještě víc.
A když potom šli do skutečné akce, věděl, že s nimi půjde vždycky všechno skvěle.

The cold was gone. Now it was hot, for a change.
Petra was full of tourists – in the famous part. Not as many in the canyons where the map led them.
Risa carried only a light backpack and the map. Thorne everything and the kitchen sink.
According to the map, they should be going up now.
Straight up.
Thorne took a rope out and hesitated.
This seems like sandstone, Risa thought.
She kicked her sandals off and tried a couple steps up...
Yes, sandstone, definitelly. She jumped back down and reached for the rope.
This will be just like Prachov.

Nemohl odvrátit pohled od jejích vytřeštěných očí. Oněměle křičely prosbu beze slov, tiché volání o pomoc, na které měl odpovědět, ale mlčel. Její nehty rozrývaly desku stolu, jak se za každou cenu snažily udržet ve světě bdělých. Víčka začala pomalu klesat – hrůza za nimi však neusínala – než se nakonec zavřela navždy. Hlava se jí bezvládně svezla na prsa. S kovovým řinkotem se z ní zřítila koruna a přes stůl se skutálela do Filipova klína.
Na tuto chvíli se připravoval tvrdých sedmnáct let. Bylo to snazší, než jsem čekal, pomyslel si, když se díval na jednu z dalších obětí záhadné epidemie.

Vytáhl z tajné kapsy koženou ruličku a z ní vybral několik vhodných nástrojů. Ve vší tichosti pečlivě začal pracovat na složitém zámku dveří. Po chvíli všechny jazýčky zapadly na své místo a cesta byla volná.
Zboží našel v malované truhle pod oknem, přesně jak mu bylo řečeno. Tenhle zámek sotva představoval výzvu.
Sbalil kořist, zametl za sebou stopy a zamkl. Jak nenápadně přišel, tak zase odešel.
Alek byl teď rád za ty dlouhé hodiny a dny, kdy se musel hrbit nad stolem v podkrovním pokoji a cvičně otevírat a zavírat nejrůznější druhy zámků.
Seregil byl důsledný učitel ve všech směrech.

Měsíce přípravy a tvrdého tréninku… To je pro hráče famfrpálu denní chleba. A před očekávaným zápasem jsou kapitánovy rádoby motivační proslovy a promluvy do duší totéž. Možná byli jen obyčejní hráči, ale zápas pro ně znamenal zábavu. Přišli, zahráli si, zvítězili.
Pro kapitána je to ale něco úplně jiného… Stres, taktika, trápení. A „nervy v kýblu“.
James to věděl, a že tým před zápasem doslova mučí, věděl taky. Snášel za to mnohé úšklebky a nadávky, ale nemohl si pomoct. Nervozita ho vždycky přemáhala.
A přece – když vyšel na hřiště, tak věděl, že to zvládnou. Týmová práce? Určitě, ale hlavně tréning.

Květen 1942
Další den výcviku. Co se porouchá teď? Písty? Turbokompresor? Ale jít tam musím. Třeba budu mít dnes štěstí.
Ne, neměl jsem štěstí. Při pojíždění mi blafnul pravý motor. Začínám si říkat, jestli to má stále cenu. Bude ze mne rychle létající mrtvola, až se dostanu do skutečné války.
Září 1942
Mám za sebou svou první bojovou misi. Byl to doprovod bombardérů. Asi 10 minut před cílem jsme narazili na formaci stodevítek. Čtyři se mi podařilo sestřelit! Když věci fungují, jak mají, člověk hned ocení, jak fantasticky Lighting létá, jak rychle stoupá a jak dobře se z něj střílí.