DMD Bonus č. 6 pro 23. 4. 2017.

V divadle Plocha je denně natřískáno, Tomjan hraje, jako by k tomu byl zrozen, a Mášrecht píše jednu hru lepší než druhou.
Že ano, Mášrechte?
Mášrechte?
Tady je. Hledá inspiraci v knihovně. Od Knihovníka dostal nákres cesty do Efebe. Z efebské literatury vždycky šlo něco uloupit. Tedy nově autorsky ztvárnit.
Ale teď... Ani náznak nápadu.
Mášrecht nahlédne hlouběji do uličky, zaváhá a vykročí. Na rameno mu dopadne rezavá tlapa.
„Eeek!“
„Tak co mám podle tebe dělat?“
Knihovník se zahloubá. Pak Mášrechtovi vnutí banán, jemně ho poplácá po zádech a odejde.
Mášrecht banán přiblíží k ústům.
Polibek na dalších osm her.

Snad jako každý jiný student, který letos studoval Péči o kouzelné tvory, si šel i Oliver koupit učebnici.
Název zněl podivně. Hned také zjistil proč.
Jako na všechny ostatní se na něj prodavač nejprve bolestně podíval a pak nacpal ruku do klece s Obludnými obludárii.
Samozřejmě Olivera ta knižní obluda několikrát pokousala.
Pak jí svázal kusem provazu a zavřel do kufru.
Po týdnu zjistil, že mu ta příšerná kniha sežrala nůžky na zastřihávání proutí u koštěte. To se hodně naštval. Prásknul s ní o zem. Nehýbala se. Opatrně ji pošťouchl. Nic. Pohladil jí po hřbetě. Bestiář se podvolil. Normální kniha.

Když jí bylo dvanáct, líbili se jí ve filmu a na plakátě. Ale plakát na vás nemluví.
Když jí bylo čtrnáct, líbili se jí i ti z masa a kostí. Ale pořádně na ni nemluvili ani ti.
Když jí bylo šestnáct, líbili se jí ti z příběhů. Mluvili aspoň sami na sebe.
Když jí bylo sedmnáct, řekla si, že je nepotřebuje. Našla si lásku jinde.
Když jí bylo dvacet, fascinovali ji. Ale stále se jich bála.
Když jí bylo dvacet čtyři, začala se s nimi bavit. Ve společnosti.
Když jí bylo dvacet šest, byla s jedním sama. A věřila mu.

Slyšel jsem historku o jedné legendě. Byla o veteránu z první světové války. Veteránu myšleno tím, že v ní létal a nějakým zázrakem se mu podařilo přežít. Zažil v soubojích snad vše, na co si kdo dokáže vzpomenout. Stíhací souboje byly tehdy opravdvu jedinečné. Jedno ale nezažil, přistání bez podvozku. V té době už téměř padesátiletý, což je na poměry válečného pilota úctyhodný věk, létal s B-17. Během jedné mise utrpěl jeho stroj kvůli střelbě z flaku těžké požkození. V letounu nefungovalo téměř nic, včetně podvozku. I přesto se mu podařilo přistát. Po tomto kousku už v letadlech zažil vše.

Osud se se mnou rozhodně nemazlí. Navíc, kdykoliv bych si chtěla jen krapítek postěžovat, jsou tu hned ošklivé reakce jako já nevím, co jí furt je, že tak pláče. Tak tedy pro představu:
1. bestie - Hlad!
2. bestie - Bolení břicha!
3. bestie - Hlad!
4. bestie - Mokrá plínka!
5. bestie - Veliký hlad!
6. bestie - Plná plínka!
7. bestie - Hlad!
8. bestie - Příliš studená voda ve vaničce.
9. bestie - Hlad!
10. bestie - Příliš horká voda ve vaničce.
11. bestie - Ukrutný hlad!
12. bestie - Únava.
Jak vidíte, nemám to v životě vůbec snadné. A k tomu všemu mě ještě neustále provází hrozitánský hlad.

Jsem ten typ člověka, co nestíhá, v jednom kuse. Ne, že bych byla pomalá, líná, výstavní prokrastinátor nebo tak něco, ale času prostě málo.
Do práce daleko, do školy daleko, moc úkolů, moc povinností doma a záliby jdou stranou.
Na dubnové drabble se vždycky těším, ale letos mi to dává fakt zabrat, nakupilo se mi toho hodně a já s bídou stíhám psát sem, natož číst a oceňovat jiné práce.
Kéž bych byla už v důchodu, abych se sem k tomu mohla v klidu vrátit. Prosím Vaši trpělivost, tak za 60 let, si prosím zkontrolujte komentáře a kachničky, budou tu.

Ascobolus byl zticha.
To Caldera znervóznilo. Byl to stejný druh ticha, jako u malých dětí. Podezřelé ticho. Nebezpečné ticho.
Calder si zapálil dýmku, zamyšleně z ní potáhl a pak se začal ochomýtat kolem draka. Bylo to ochomýtání promyšlené a pečlivé, nikoli náhodné. Když se tato záškodnická akce nesetkala s úspěchem, zvolil ranhojič přímější přístup.
"Co to tam máš?"
"Středověký bestiář."
Calder povytáhl obočí. "Cože?"
"Slyšel jsi."
"Ty mě nepřestáváš překvapovat. Kde jsi vzal bestiář?"
"Neřeknu."
Calder se přichomýtl blíž. Teď už ani nezkoušel skrývat zvědavost. Jediný pohled přes dračí pařát stačil.
"Ty příšero škaredá! Kde jsi sebral podobiznu mojí maminky?!"

Ta Jane je opravdu krásná. Lady Catherine se určitě bude líbit. Už ji vidím jako paní na hunsfordské faře.
…
Hm, je prý zadaná. Nevadí, je zde plán B, Elisabeth, Betty … Docela pěkná. Stále v dobré náladě. Podezírám ji, že i samostatně myslí, ale snad to lady Catherine nebude vadit tolik. Musím si ji zajistit na ten ples. Pak už to půjde hladce. Určitě mne už taky tajně miluje.
…
Odmítla mé vřelé city! Jak ji něco takového mohlo napadnout! To postavení, ta důstojnost! … No, asi je opravdu nějaká divná. Tak co teď?
„Dáte si čaj, pane Collinsi?“
Hele, Charlotta – plán C!

Lynda se prodrala oblakem cigaretového dýmu.
"Mám pro vás blbý zprávy," oznámila ostatním. "Bankochvat u Billy je rozbitej a na Opatov nejdu."
Ivan smutně dopil svůj větrák a pronesl to, na co ostatní pouze mysleli: "Tak holt půjdem domů, no!"
Jindřich a Saša začali lovit v kapsách drobné.
"Za jedenáct korun si nedáme ani malý pivo," zhodnotila situaci Lynda.
"Je tu automat!" vykřikl Jindřich, sesbíral peníze a hnal se k jednorukému banditovi.
Ivan vstal ve snaze ho zadržet, ale zakopl o Jindřichův batoh.
Válce se zastavily.
"Třikrát banán!" zavýskl nadšeně Jinřich do zvuku sypajících se mincí. "Dáte si někdo daiquiri?"

Myfanwy ztěžka dosedla na podlahu a bylo znát, že to neměla moc pod kontrolou, chvíli se motala a pak se položila na bok. Všichni se k ní rychle seběhl. Owen jí přiložil prsty na krční tepnu.
„Srdce bije hrozně rychle! Mohl by to být akutní nedostatek draslíku!“ křikl a rozběhl se k lékarničce. „Tady máme jen ibalgin, vyprošťovák a obvazy,“ hlásil.
„Jack má v kanceláři banán, ten je bohatý na draslík," řekl Ianto.
Gwen pro banán zaběhla a byl vpraven do Myfanwy.
„Ten ne, ten byl památeční po Doktorovi!“ zasténal Jack.
„Nechci vědět jakým způsobem byl památeční,“ poznamenal suše Ianto.