DMD Bonus č. 3. pro 10. 4. 2012. Téma: Ledová voda

Elfský špeh se konečně ocitl uvnitř hradeb citadely Icecrown. Dostat se do této gigantické pevnosti byl téměř nemožný úkol, ale po vyčerpávajícím boji proti zlým nestvůrám, sněhu a mrazu stál konečně zde, aby dokončil svou pomstu. Podlý král Lichů sprovodil ze světa jeho přítele ve zbroji a spolu s dalšími hrdinnými reky ho odsoudil k nekonečným deseti věkům oslabení po jejich znovuvzkříšení. To nemohl nechat jen tak!
Teď ale nebyl čas rozebírat temné včerejšky, bylo třeba jednat. Zamířil rovnou do trůního sálu. Tam už se neschovával. Rázným krokem se blížil ke zamrzlému schodišti, vedoucímu k trůnu. Král pozoroval nevítaného návštěvníka mrzutým pohledem. Takových sem chodilo hodně. Ani se nenamáhal vstát.
„Takže?“ prolomil ticho vládce Citadely. Elf stanul poněkud udýchán na posledním schodě.
„Ó strašlivý zlosynu, přivádí mě prolitá krev mého přítele, která volá po odplatě!“ stručně vysvětlil důvod své návštěvy blonďatý mladík.
„Boží. A jakpak by sis to představoval?“ zeptal se král. Na elfově tváři se rozhostil nepříčetný úsměv.
„Takhle!“ zařval, vytáhl z opasku objemnou čutoru plnou ledové vody a začal lít její obsah na svého protivníka.
„Ať ti ta tvoje hnusná zadnice přimrzne k tomu pitomýmu trůnu navěky!“
„To už tu bylo,“ poznamenal král a popadl meč.
-Release spirit-

„Myslím, že je čas snídat,“ řekla květina. „byl bys tak hodný a postaral se o mě…“
A malý princ, ještě trochu rozespalý, šel pro konev s vodou. Nejprve odlil trochu beránkovi do misky a potom obsloužil květinu.
„Ó, ta voda je příliš studená!“ zvolala květina. „Nesnáším ledovou vodu! Mohla bych se nachladit.“
S touhle květinou je opravdu potíž, pomyslel si malý princ. Ale šel a ohřál květině vodu na jedné z nevyhaslých sopek, protože nechtěl, aby jejich vztahy ochladly. Pochopil, že se květina bojí, aby ji nepřestal mít rád, když má teď také beránka. Její malicherná slova měla v něm vyvolat něžnost. Květiny jsou někdy zlé, když chtějí být ujištěny o vaší lásce.
A tak malý princ zalil květinu vodou, která už nebyla ledová a květina svou vůní naplnila celou planetu. Ovšem, pomyslel si malý princ, nesmím poslouchat, co říká, musím si všímat, co dělá.
Malý princ se rozesmál a zabořil tvář beránkovi do kožíšku. Beránci jsou moudří. Vědí, že i tak malý človíček, jako je malý princ, má srdce dost velké na to, aby se do něj vešli květina i beránek. I liška. I velký člověk z pouště, který si dokázal vzpomenout na to, jaké to je být dítětem.

preslash
Komu vadí ledová voda, když přišlo jaro. Když se Jezerní kotlina zazelenala novými výhonky trávy a barvami ji přikrášlily sasanky a prvosenky. Když zimní ticho proťal zpěv ptáků. Když chata vypadá opět útulně. A hlavně když je tu zase Ludva.
Nevydržím čekat, až se trochu oteplí. Musím vyzkoušet, jestli jsem nezapomněl plavat. Pár zkusmých temp. Voda je opravdu ledová, ale Ludva se dívá a za chvilinku se směje, když se potápím a předvádím kotrmelce. Tohle mi moc chybělo. Za trochu chladu to stojí!
Doplavu na břeh a téměř zmodralý jdu k němu. Běží mi s dekou naproti a balí mě do ní. Napomíná mě a svírá mě v náruči. Napadá mě, zda to pocitově vnímá stejně.
***
Jednoho dne se v knize objevil nový příběh doplněný obrázkem indiána a bělocha s červeně ozářenými obličeji od ohně, jak se objímají.
Ke kmeni Krí přišel jednoho dne bílý muž. Patřil k osadníkům, avšak nesouhlasil s počínáním svých druhů, jež zabírali území indiánů a vyhlazovali ve velkém stáda bizonů, patřících k jejich hlavní obživě. Rozhodl se požádat je, aby jej přijali mezi sebe.
Mezi ním a Černým jaguárem vzniklo nerozlučitelné přátelství. Mnohokrát sedávali u večerního ohně objímajíce se a šeptaje si slůvka nezměrného přátelství.

Cítila jsem se smutná. Moje nálada neměla nic společného s tím, co se poslední dobou stalo, spíš s tím, že jsem netušila, co bude dál. Chtěla jsem zmizet někam daleko od lidí a na to se hodilo jedno místo, které znalo jen pár lidí. A doufala jsem, že ty tam nepotkám. Od mé první návštěvy jezírka s Damiánem už uplynul rok a půl. Tenkrát mě tak nádherně sváděl a získával mě různými romantickými gesty, že ještě teď, když na to myslím, z toho mám úžasný pocit.
Od té doby jsme tam byli několikrát, takže jsem si cestu už dobře pamatovala. Osedlala jsem si Sally, neboť jsem věděla, že ji u jezírka nebudu muset uvazovat.
Místo mě jako pokaždé zcela uchvátilo. Vyndala jsem si deku, abych si lehla a vychutnala letní paprsky. Po hodince na slunci jsem si řekla, že by nebylo špatné se ochladit v jezírku. Bohužel ani letní paprsky ho neprohřály natolik, aby se v něm dalo koupat. Chvíli jsem se brouzdala, voda mi dosahovala po kolena, ale dál jsem se neodvážila, neboť dno se prudce svažovalo.
Tenhle výlet mi krásně zlepšil náladu. Věděla jsem, že ať už odsud odejdu kdykoliv, že jsem se tu nakonec cítila jako doma.

Pozn.: Z mého vlastního fandomu. Něco z dětství hlavního protagonisty.
Opustili vesnici a dali se podél potoka. Vzduch byl řezavě ostrý. V popředí se tyčil mohutný skalnatý masiv pokrytý sněhem.
„Kam vlastně jdeme?“ ptal se Christoph.
Vraceli se od dědečkova známého kováře. Oba chlapci obdivovali jeho výtvory ze železa. Květiny i zvířata vypadaly téměř jako živé. Ale domů ještě nemířili.
Dědeček se jen usmál. „Uvidíte.“
Cesta se vklínila mezi skály. Ocitli se v úzké, hluboké soutěsce. Chlapci s úžasem hleděli na skalní stěny tyčící se do závratné výšky a nahoře ponechávaly jen úzký proužek oblohy.
Potom se skály trochu rozestoupily a vytvořily údolí, celé zapadané sněhem. Po jeho dně se vinul potok v četných zákrutech. A nad ním…
Skalní stěny pokrýval led. Vodopády, které jako by v jediném okamžiku ztuhly ve svých nesčetných kaskádách. Některé byly mohutné, jistě by hlasitě burácely, ale nyní se tu tyčily ztichlé, spoutané, tisíce modrozelených rampouchů spadajících až k vodě.
„Nádhera,“ vydechli oba chlapci.
„Tohle nikdo nedokáže vytvořit?“ ptal se Antonino.
Dědeček vážně zavrtěl hlavou.“ Jen sama příroda.“
Antonino si okouzleně prohlížel vodopád na protějším břehu. Měl dojem, že slyší tichou zvonivou melodii, která se proplétala s burácením potoka. Přistoupil blíž, a ještě o kousek…
„Nechoď tak blíz-“
Pozdě.
Ledová voda jeho nadšení poněkud zchladila.

Společnost se rozvalovala po dřevěných lavicích. Beatrice spokojeně vrněla a vychutnávala si Niccoliny ruce masírující jí šíji. Mika, vlastník sauny, znechuceně kroutil hlavou. „Sauna je společenská událost. Sdílí se v ní informace. Máš tu sedět a vést diskuze o situaci ve světě. Máš zde relaxovat a načerpávat novou energie. Nemáš se tady vystavovat jak houska na krámě.“
Trix se jen ušklíbla. „Jdi do háje živáčku.“
Zazvonil budík.
„Tak a všichni do bazénu a pro březové větve,“ zahalasil Mika a spolu s ostatními vyběhl ven. Se všemi až na Beatrici.
Mika se doopravdy zlobil.„Neuvěřitelné. První si plete saunu s masážním salónem a pak se nechce stát součástí folklóru. To snad není možné ženská!“
Trix na něj jen vyplázla jazyk a dál si na prahu sauny česala vlasy.
Mika odchytil Ivana, chvíli mu něco šeptal.
Beatrice zavrtěla hlavou a užívala si teplo linoucí se ze sauny.
„Hej Trix!“ ozvalo se za ní. Sukuba se otočila právě včas, aby jí kus ledu přistál přímo v obličeji. Dívka se v bezvědomí sesunula na podlahu.
„Ta sedla“ podotkl Jakob
„Hmm. Nechtěla bych být ve vaší kůži až se probere,“ smála se Nicolle
Mika zpražil blonďatého Inkuba pohledem.
„Blbče! Říkal jsem ledovou vodu a né led.“

Poznámka: Tohle byla moje nejoblíbenější pohádka, když jsem byla malá a pořád ji mám moc ráda. A druhá z mých oblíbených byla Malá prodavačka zápalek. Říkám si, jestli už tenkrát se mnou nebylo něco špatně :))
EDIT: Zapomněla jsem připsat, že tohle berte jako nesoutěžní drabble, soutěžní ještě zveřejním, tohle je jen takový výlev, který jsem si nemohla odpustit.
____________________________________________
Žili, byli babička a dědeček. Bydleli sami, děti neměli a velmi se pro to rmoutili.
„Tak víš, co?!“ řekla jednoho dne babička, „Postavíme si děťátko ze sněhu!“
A dědeček souhlasil.
Uplácali ji společně. Byla nádherná. Malé miminko. ‚Jen, kdyby ožila,‘ říkali si. A opravdu.
Ráno na oba čekalo velké překvapení. Místo sněhuláka, kterého včera postavili, ležela venku překrásná holčička. I zaradovali se.
Sněhurka ji pojmenovali.
I Sněhurka rostla jako z vody. Ne po letech, nýbrž po dnech. A světe div se, na konci zimy byla jako která jiná třináctiletá dívka. Vlasy měla plavé a očka jako pomněnky. A i když byla celá jen z ledové vody, nebyla chladná, ale miloučká.
Přišel den svatého Jana a dívky se braly do háje na veselí a Sněhurka prosila, ať může jít s nimi. I pustili ji.
Celý den se dívky veselily, vily věnce z květin a zpívaly. A když zapadlo slunce, naházely na hromadu suché dříví a zapálily je.
„Přej si něco,“ zašeptaly Sněhurce, když házela do ohně svůj věneček.
Celý večer tancovaly a skákaly přes ohýnek. Avšak Sněhurka se zdráhala.
„Skoč, Sněhurko, neboj se!“ volaly na ni. I Sněhurka skočila.
V tom okamžiku, jakoby jí ani nikdy nebylo.
Vypařila se nad ohněm.

Ačkoliv jsem podobnou chvíli zažila již mnohokrát, stále nevím, jak se cítím.
Sedím bez hnutí, ve tváři nevzrušený výraz. Dokonalý obraz klidu.
Jen mé oči mě prozradí, když pohledem zabloudím k okénku, za nímž se rozprostírá soumrak. Jen mé oči by mě prozradily… už z toho důvodu jsem si navykla je poslední dobou ukrývat za slunečními brýlemi, slunce, neslunce, noc, nenoc.
Co nevidíš, to tě nezraní.
Znovu se odvrátím a vzpomínám, jak ses zatvářil, když jsem ti řekla, že odcházím.
Nebo spíš neřekla. Napsala jsem vzkaz. Zbabělé, vím.
Ale copak na tom záleží? Copak tobě záleží na čemkoliv z tohoto?
Všimneš si, až zmizím?
Já nejsem ona. A nikdy nebudu, co si budeme nalhávat. Na to jsem příliš jiná, pošramocená vzpomínkami, ztracenými sny a roztříštěnými sliby.
Příliš unavená utíkáním.
Přesto se nezastavím, budu utíkat znovu a znovu, dokud mi budou stačit síly… a ještě tisíckrát potom.
Řekl bys mi, kdyby ti to ublížilo?
Nemám jinou možnost. Tuto větu si jako mantru opakuji pokaždé, když mě přepadnou pochybnosti.
Ale jestli je to pravda, proč se nyní cítím, jako kdybych se měla každým okamžikem utopit v ledové vodě?
A proč jsem na to přišla až nyní, kdy už je příliš pozdě?
Znovu?

Často používám sousloví „ponořit se do příběhu.“ Jsem si toho vědoma. Důvod je prostý – voda se mi zdá být dobrou metaforou.
Stejně jako voda je někdy příběh příjemně teplý a plný barevných ryb a korálů. Slova se míhají kolem ve fantaskních obratech a čtenář sotva stíhá sledovat děj. Náhle se však může objevit studený proud a strhnout jej v jediném okamžiku do temně modrých hlubin.
Jindy je zase vyprávění čiré a průzračné jako mrazivá voda. Dno je ostré, kamenité a jasně se rýsuje ve zbytcích světla pronikajících ledem. Věty jsou krátké a příběh se dotýká samotné své podstaty. Ale i zde stačí jeden neopatrný pohyb, aby se zvedlo bahno a zastřelo vše černým oparem.
V hlubinách příběhu často číhají nástrahy. Zdánlivě pevná zem je jen bezednou vrstvou usazenin a hladina je někdy dál než se zdá. Ty nejbarevnější a nejkrásnější ryby jsou obvykle jedovaté.
Je autorovou povinností orientovat se v hlubinách svého příběhu, znát tvar jeho dna a dokázat čtenáře vždy bezpečně vyvést na hladinu. Moudrý autor pamatuje na to, že i on sám může v příběhu utonout. Pohybuje se obezřetně, nenechá se ukolébat falešným klidem a nikdy, opravdu nikdy, se nevydává do vod, které si již dříve řádně neprostudoval.

Muminek neměl rád studenou vodu. Ano, vběhnout sluncem rozpálený do chladného moře a nechat se houpat vlnami, ochladit se z letní výhně, to bylo příjemné. Skočit do vody, aby člověk vylovil poklad nebo někoho zachránil, to bylo dobrodružné a hrdinské, bez ohledu na teplotu vody.
Koupat se dobrovolně v díře vysekané v ledu? Brrrr.
Muminek z bezpečné vzdálenosti sledoval bambula velkou sekerkou rozšiřovat otvor, svléci se a skočit. "Tohle nemůže být zdravé," pomyslel si, když uviděl bambula vesele cákat a halekat na hosty, kteří se nestihli odklidit.
Vrátil se domů a začal čistit ryby, aby uvařil další kotel polévky. Předek schovaný ve skříňce pod dřezem tichounce chrastil. Když byl muminek hotový, vstrčil malou misku polévky hned za dvířka a zase zavřel. Pak šel za maminkou.
"Věřila bys, mami, že se někdo koupe v ledu a studené vodě?" zeptal se, i když odpověď moc nečekal.
Maminka zachumlaná v teplých dekách se pohnula a udělala neurčité "hmmmrm."
"Že z toho může být jen nemocný?" pokračoval muminek.
"Sauna. Sauna... zdravá," řekla maminka, aby vzápětí znovu upadla do hlubokého spánku.
Muminek si to šel najít do slovníku, a pak seděl u kamen a douze přemýšlel.
Mumini dobrovolně se koupající ve studené vodě?
Nehorázný nesmysl.