DMD č. 6. pro 6. 4. 2018. Téma: Čas hesel

"Asi jde na mne skleróza. V poslední době jsem musel na několika webech resetovat svý heslo. Jak tam nechodím často, nevím už, který jsem tam dal," konstatuje Lev.
"Není divu, všude doporučují heslo originální, ne logické slovo, malá písmena, velká písmena, číslice..." reaguje Tadeáš.
"Já často používal fragmenty rodných čísel milenek, ty ke mně oficiálně nepatřily, takže to bylo bezpečnější než inspirace ve vlastní rodině, ale dnes..." obohacuje debatu Jimram.
"Vzpomínáte, jakou rýmovačku jsme na slovo heslo měli jako školáci..." odlehčuje to Lev.
"Tak to ne," oponuje Jimram, "to jsou logická slova a v našem věku už začínají být aktuální."

Chodím po hřbitově hladov sem a tam, po klidu, žízniv po lidech.
Náhrobky jsou svět. Anděl. Pahýl. Zrcadlo-mramor. Květina. Ostrý zub propadlého hrobu. Ze země vstává v trávě zmije.
Nápisy zpola lidským jazykem, popraskaná paměť.
Zemře- -milovaná. Umilovaná.
Dobrá křes- Křesadlo provazem pomazané.
-zapomeneš! Celý život žebrák hledá jméno.
-věky. Na věky. Na roky. Na měsíce. Na dny. Na hodiny. Nenarozeniny.
Andě- -pustí. Odpustí. Nepustí. Spustí. Dopustí. Bez viny. Hříšnice. Palice. Svíce. Hranice.
Tragický -sud. Sudbou? Ne, rozkazem.
A všechny křičí. TAK TO ŘEKNI. ŘEKNI HESLO!
Říkám. CARPE - DIEM?
Uléhám pod zem.
Vím, jaká je Smrt. To já jsem Smrt.

Georgiana vytáhla uvolněnou cihlu a nakoukla dovnitř. Byla to skrýš plná úhledně složených pergamenů. Na některých rozpoznala svůj rukopis.
Našla i pergameny s hraběcí pečetí. Nebyl to však Tarnakův rukopis, ten by poznala. Vedena zvědavostí jeden rozložila.
„Nic z toho nedává smysl,“ povzdychla si, jakmile přečetla pátý. „Od koho jsou?“
Alvonie proletěla pár řádků a zalapala po dechu. „Ty jsou od Mae. Se Sidem používali různá hesla, kdyby se dopis dostal do špatných rukou.“
„Nesměli se stýkat,“ dodala na vysvětlenou.
„Panebože,“ vykřikla náhle Gee, „byla těhotná. Napsala mu to v den, kdy spáchala sebevraždu. Datum se shoduje, podívej.“
Alvonie zbledla.

Sam knocked on Dean's door.
"If you want to enter you have to tell me the password, Sammy."
Sam just raised his eyebrows.
"A password? What are you, Dean? Ten?"
"So it's only you, who can be childish?"
"What are you talking about? Can we just talk like two adults? Please, Dean!"
"Now you want to talk? Now!? Maybe you could try it months ago? Before you started to sneak out of bunker every night... you thought I'm not gonna find out, that you are fucking that pipsqueak?"
Sam is watching the door in horror, this is really not good.

Kráčí vzpřímeně, na rtech letmý úsměv. Na nohou elegantní boty s podpatkem tak akorát, aby klapaly, ale ne moc. Kočičí hlavy jsou tam jako vždycky, symfonie jejích kroků je také stejná jako vždycky - pokud neposloucháte pozorně. A úsměv se mění v lehký úšklebek, ale zmizí dřív, než si to stačíte uvědomit.
Vždycky nosí sukně, na tom není nic divného. Jednou jednovrstvou plátěnou, podruhé bohatou tutu. Vypadá jako princezna a o to víc se pobaveně šklebí. Vrstvy nadýchaného tylu šeptají a ona si s nimi hraje rukama.
Obyčejně neobyčejná.
Nikdo by nehádal, že za bílého dne zorganizovala podsvětí celé městské části.

Osmak po mne hazi bobky a kusy zeleniny lidi si na me sedaj v metru po ulicich vykrikuju kde maj hnusnou pizzu ptam se kolemjdoucich jestli je venku teplo pritom jsem venku zpivam si ve vytahu a mavam lidem v projizdejicich dopravnich prostredcich nebo sedicich v restauracich rikam lidem do tvare co si myslim a delam si legraci sama ze sebe sama se sebou si povidam i s rostlinami zviraty a vecmi ze zasady miluji to co ostatni nesnasi jsem ten nejvetsi retard na celem svete
Zadali jste špatné heslo
„Kruci. Musím si to heslo zjednodušit. Tohle zabírá moc času.“

„Je pěkně.“
„Ano, ale včera pršelo.“
„Pravda. Je proměnlivo.“
„Jistě. Nosíte deštník?“
„Samozřejmě. Oranžový.“
„Oranžový!“
Skryjí se za šálky. Aurora má kávu, Eridani čaj.
„Pijete hodně kávy?“
„Ano. Často mívám noční. To víte, astronomie...“
„Jste astronomka? Můj otec hvězdy miloval. Proto taky to jméno... Asi jsem opustila téma. Oranžový deštník...“ rozesměje se. „K čertu s hesly. Hovorem o počasí žádnou ženskou neokouzlím. Ta příručka je pitomá.“
Eri vytáhne z kabelky příručku Neotřelých témat pro každé rande.
„Taky mám příručku,“ pousměje se Aurora. „Bojím se, že je nezákonná.“
„Ale jděte. Úřady už nedělají problémy ani chlapům.“
„Naše úřady – ,“ Aurora se zarazí.

"Kláro, to je můj notebook?" Mladý se podíval dceři svého přítele přes rameno.
"Nejsi moc všímavej, vážně chceš bejt detektiv?" Klára se ušklíbla, ani se neohlédla.
"Proč jseš sakra na mým notebooku?" Zeptal se důrazněji a snažil se působit autoritativně (ne vystrašeně z o deset let mladší holky).
"Dělám si prezentaci do školy. Můj notebook mi shořel, stejně jako dům, pamatuješ?"
"Nemohla ses třeba zeptat?"
"Kdybych se zeptala, půjčil bys mi ho?"
"No asi jo--"
"Tak vidíš. Mimochodem, je hezký že si s tátou takhle e-mailujete. Doufám, že v práci se odhlašuješ."
Jirka ve vteřině zrudl. Přišel čas na zaheslování.

Chci uhnout očima, ale nejde to. Míříš ke mně přes prázdné parkoviště spolu se závanem kořenité vůně a hypnotizuješ mne měkkým pohledem a vševědoucím úsměvem.
Najednou se mi před očima promítne jako film posledních několik let. Ty oči mě pozorují při šerpování na maturitním plese, ten úsměv zahlédnu v davu na koncertě před pár lety, ta vůně mi na chvilku vezme dech, když kolem mě procházíš na festivalu.
Neznám tě, ale najednou vím, že celou tu dobu čekám na tebe.
"Ahoj," řekneš a z tvych očí čtu, že ty to víš. Že někdy je heslem k srdci čas a osud.

*** **** ** **** ****** * *** *** ***** ** ****. **** *** * *** ** ***** * *****. **** ** **** **** ** *** * ****.
****.
**.
*****. **** * **** ** *** **** *** ***.
** **** *** *** *** * ******* *** ****.
***. ***.
**** ** **** *** ***.
*** *** ****** * *** ****.
*****.
******.
***. **** **** ** * **** **** * *****.
***** * ***** **** *** *****. ****. ***** ** ***** **** ** *** ***.
*** ***. *** ****** *** **** ****. ***** *** ****** *** * **** *****.
*****.