DMD č. 9. pro 9. 4. 2018. Téma: Poslední bílé místo na mapě

Thorne looked at the stars. For the last four hours they headed due west. Which should soon bring them to where the borders of Iraq met those of both Jordan and Syria.
It wasn't the shortest, or most comfortable route. But his guide insisted on it.
Rocks that weren't quite mountains rose around them.
It came as quite a shock, when their ledge-of-a-road turned sharply around a cliff and they found themselves in the middle of an uncharted refugee camp.
"Anyone can get lost in this land," the guide explained, unperturbed. "Here is where you get found."

S Alešem jsme na mapu kreslili poslední záhyby pobřeží tajuplného ostrova.
On dělá vedoucího letních táborů pro děti pět let, já sedm.
Nic novýho pod sluncem, dvě tři palmy s kokosy, kostlivec, zlatej poklad. Klasika
Děcka byly nadšený a hru žraly. Klasika.
Poslední den se s námi se slzama v očích loučily, že prej příští rok pojedou zase. Klasika.
Další den byl ostrov nápadně podobnej tomu co jsme nakreslili my v televizi. Prý tam našli zlatej poklad. A taky kostlivce. Klasika.
Život je zkrátka jiný od tématického tábora s Harry Potterem.
Příští rok bude téma tábora Hvězné války. Jsem zvědavej.

Detektiv inspektorka Swearová seděla za svým pracovním stolem, na kterém v kuželu světla ležela rozložená složka s posledním případem. V budově už bylo slyšet jen vrčení překapávače na kávu, všichni ostatní šli dávno domů.
Kam jsi šla? Dívala se na tvář děvčátka na fotografii, hledali Daisy už třetí den a šance na to, že ji najdou živou a zdravou klesala každou minutou. Inspektorce padl zrak na mapu, kterou našli pečlivě složenou a ukrytou pod Daisyinou postelí. Na mapce byl dětskou ručkou zakreslen labyrint městských ulic. Pohled jí sklouzl k jedinému bílému rohu papíru. Byl snad tam klíč k nalezení Daisy?

Sam už prokopal celou knihovnu v bunkru a že ta byla pořádně obsáhlá. Nikde nic, ani jedna stránka natož celá kniha na téma které potřeboval. To je tak když potřebujete vědět něco o čem asi žádný člověk nikdy nepřemýšlel.
Věděl, že existují Nefilim, poloviční anděl zrozený z lidské ženy. Ale jak to funguje obráceně? To nikoho nikdy nenapadlo, že by se anděl mohl nechat zbouchnout? Asi nikdy nepotkali Gabriela.
Sam si povzdechl a rozhodl se, že nejjednodušší bude se zeptat přímo u andělského zdroje, ale doufal, že s Castielem by ten rozhovor mohl být méně trapný. Jak jen se spletl...

Den 1.
Informace se ukázaly být pravé, na koordinátách jsme nalezli zcela nový, nezmapovaný ostrov. Postavili jsme základnu a zahájili průzkum.
Den 5.
Ostrov je obydlený! Stevenson narazil na domorodce. Jedná se o poměrně primitivní kmen, asi tak na úrovni doby kamenné.
Den 12.
Navázali jsme spolupráci s domorodci, jsou pokročilejší než se zdálo.
Den 26.
Roberts zmizel. Ostrov určitě neopustil a ani domorodci neví kde je.
Den 28.
V severní části ostrova je posvátné místo domorodců. Nalezli jsme jámu kostí.
Den 32.
Proboha, oni je jedí! Včera jsem pozoroval rituál. Zůstal jsem sám. Loď je na kusy. Nemůžu pryč!

Nedůsledný. Ten malý, drzý, nevychovaný spratek si o něm dovolil říci, že je nedůsledný!
„No vážně, Severusi. Upřednostňuješ určitá místa na mém těle a na zbytek se pak nedostane.“
Snape přimhouřil oči.
„Accio Mapovací lektvar.“
Za pár vteřin mu v ruce přistála malá lahvička. Dal ji Potterovi.
„Vypij to a svlékni se.“
Harry bez odmlouvání poslechl.
Severus zaujatě obcházel kolem něj. Celé Potterovo tělo vypadalo normálně, až na jedno malinké bílé nedotčené místo.
Snape podrážděně zasyčel.
„No, prostě vždycky preferuješ to druhé,“ pokrčil rameny Harry.
V zápětí oba leželi na posteli.
„Počkej, Severusi, Severusi! Já to ucho ještě budu potřebovat!“

"Hele, ale já to v mapě vážně nemám," oznámí skupině elf.
"Jak to?" optá se člověk
"No prostě to tu není!" opáčí elf
"Nemáš ji obráceně?" táže se žoldák
"Ne. Támhle je Dol, tudy je to zpět do tábora, odtamtud mají přicházet Vrchovci a tady má být hora salámů," ukazuje elf kolem sebe jako střelka kompasu.
"No jo, ale ona tu fakt není," zavrčí nakvašeně žoldák.
"To bude tím, že si na ní právě pochutnávají ti Vrchovci, co měli přijít odtamtud, ale teď jsou od Dolu" doplní člověk vysvětlení ukazujíc na hejno lidí v kiltech nesoucích štangle salámu místo kopí.

Začalo to úplně nevinně - proužkem pokožky mezi hřbetem ruky a manžetou košile. Odřené klouby na rukou, pohmožděnina na zápěstí, orientační body, vzbuzující spoustu otázek. Většinou ošklivých.
Další části téhle mapy přišly později. Tvrdé hrbolky kyčelních kostí, ploché břicho a proužek srsti směřující dolů. Hvězdicovitá jizva po průstřelu. Široká záda pod tričkem, rozehřátá spánkem. Tvoje vlasy v puse.
Začínal se z toho stávat zvyk. Z tvých příchodů po misi a mého zkoumání, nakolik se mapa tvojí kůže změnila. Z počítání nových šrámů a hlazení těch starých. Mapy plné prázdných bílých míst, která neubývají. Těch, která se budu snažit zmapovat do posledního.

Na rozloučenou Katka zvládla pár znaků. Ne že by byla na znakový jazyk expert, ale postupem času lecos pochytila. Vedle znaků a jednoduchých vět i znakovanou češtinu, kreativní použití gest, opravdu zřetelné vyslovování. Stejně tak si s pomocí jiných osvojila popisování toho, co se děje, šetrné, a přeci rychlé vedení člověka, automatické zmiňování důležitých nápisů. Uměla vézt vozíček tak, aby byl možný pohodlný rozhovor, vyhýbat se různým dírám i nastoupit do autobusu. Naučila se rozumět deformované řeči i vyjadřovat se dostatečně přímo a jednoduše. Ubývalo věcí, které neznala.
Lormova abeceda se ale na seznamu neznámého stále krčila a děsila ji.

Katedrála! Hmm, jsme jen kousek za půlkou, to zvládnu.
Hmm, tak tohle bude fakt velké město, těšte se všichni!
Už bych ho měla začít pomalu uzavírat, proč mám samé louky a cesty?!
Super, ještě poslední kousek a bude to.
Zase cesta, skvěle...
Néé, proč to dáváš sem, vždyť to neuzavřu.
To je fakt super. Já už nechci stavět další město, chci uzavřít tohle!
Takže nahoře a vlevo město, vpravo louka a dole cesta. To snad ani neexistuje, ne?
Skoro! Proč musí být ta cesta i vpravo, jinak už bych to měla!
Tak jo, poslední... Pojď... Klášter uprostřed louky. Ach jo...