DMD č. 14. pro 14. 4. 2018. Téma: Pekelný zákazník

Na přání knížete dorazil z daleka, odkudsi z Kavkazu. Byl impozantní, silný a velmi vytrvalý. Pověřený zaměstnanec se ho ujal jako jednoho z nejváženějších zákazníků. Hned mu věnoval největší péči. Měl být ozdobou zámeckého parku v Kynžvartu.
Za obětavou starostlivost se bohatě odměnil. Nebyl to žádný troškař. Byl velmi plodný a měl na patnáct tisíc semen.
Z vítaného se časem stal přímo pekelný zákazník: velmi obtížný, přizpůsobivý, zákeřný a tuze nebezpečný. Kdo se ho dotknul, toho potřísnil a potrestal puchýři.
Lidé na něj byli alergičtí. Chtěli se ho zbavit. Marně. Nedal se vykázat.
Pekelně zní i jeho jméno - Bolševník velkolepý.

“... and what are YOU doing here?”
The blow was unexpected.
Thorne hanged his head low and mumbled apologetically. If he could, he would show Psycho what for... but he couldn’t. Not yet.
He was walking a fine line with the crazy local leader. Keeping close enough, getting intel...
From the next room a cracking noise sounded.
... but not too close to actually be considered a thread.
He was great in following orders...
“You, big guy. Get rid of this body, will ya?”
He was also sure he is going crazy in here.
He needs out. But finish his job first.

Do dveří vstoupil vousatý pán. "Vida, vida, můj první zákazník," pomyslel si prodavač.
Vstřícně se zeptal: "Co si přejete?". Zákazníkův hlas zněl podrážděně. Vstal brzy ráno, aby se vyhnul frontám, a vlastně vůbec nepomyslel na to, co chce. "Můžete mi něco nabídnout?" Prodavač pokýval hlavou. "Můžu vám nabídnout malé hříšníky jako například zloděje nebo cizoložníky," podíval se na zákazníka. "Nebo ty větší, jako vrahy a sebevrahy."
"Dejte mi jednoho vraha... Zamyslel se. ...třeba z Číny, z Tokia."
Prodavač přikývl, že rozumí. Chvíli se přehraboval ve skříňce za ním. Po chvilce vytáhl zavřenou sklenici.
"17 hříchcentů."
Ďábel mlčky zaplatil a odešel.

Smrt doprovázela Aloy neustále. Každý souboj s mechanickou šelmou ji ohrožoval na životě. Ale smrti nejblíž byla zásluhou lidskou. Ocitla se beze zbraní, téměř nahá uprostřed arény, kam ji hodili, aby pro zábavu banditů zahynula v souboji s kovovými obry. Chvíli zvládla utíkat a uskakovat, ale bylo jich mnoho a dav rozlícených diváků po ní házel kameny. Na poslední chvíli vyšplhala na kůl a oddalovala smrt. Ze sedadel se ozývalo bučení a výkřiky typu „tohle jsme si neobjednali“, nebo „už konečně chcípni“.
Vyčerpaně spadla do písku arény.
Těsně před smrtí ji zvedla čísi ruka.
„Mám tě, Aloy.“
Poznala Sylensův hlas.

Bídák své štamgasty miloval. Nechávali u něj kompletně celou výplatu a ještě mu děkovali za příjemně strávený čas.
Jenže byl tu jeden, kterého jako by mu poslalo samo peklo.
Chodil po zavíračce.
Pil jeho nejlepší alkohol.
Dostával delikatesy z kuchyně.
A co nejhůř! Nikdy za nic neplatil.
A Bídák proti tomu nic nenamítal. Nechával mu otevřená zadní dvířka. Jídlo mu vařil sám a o sklenku se s ním vždy podělil.
Děsil se jediné věci. Dne, kdy se nevrátí a on zůstane sám.
Nedokázal si bez něj představit život.
Jenže jeho přítel stárl.
Jedinou útěchou bylo, že si to Hraničář uvědomoval.

Obrtlá ulice rozbřesku nijak nepodléhala. Tonula ve věčném oparu tabákového dýmu, dusivé mlhy a skličujícího šera. V šest hodin ráno, pár minut po východu slunce, byla lidským zrakem stejně mizerně prostupná jako uprostřed noci. A pro někoho, kdo si přál zůstat nepovšimnut, byla ideálním místem.
Zběžně obhlédl výlohy, které míjel. Pak náhle zahnul do úzkého průchodu, oddělujícího dva pásy zanedbaných obytných domů. Na jeho konci stál obchod bez vývěsního štítu, bez označení, beze jména.
Třikrát zaklepal těžkým mosazným klepadlem.
Čekal.
Objevila se zamračená tvář staré ženy.
"Jste tu brzy."
Jeho pronikavé černé oči plály jako dva pekelné kotle.
"Jsem skřivan."

Všichni přítomní poznali, že vstoupila vznešená dáma. Bílé vlasy řádně učesané, pevné držení těla, oko živější a výraznější než všechny vrásky. Pravda, hodila se do přístavní krčmy velmi málo, ale pánové se mohli přetrhnout, aby jí uvolnili místo.
Poručila si na zahřátí ostrou rybí polévku. V místnosti to zašumělo, a když dáma jala se smočit lžíci v misce, sledovaly ji zvědavé oči ze všech koutů. Leč kuckání ani rudé tváře se nedostavily. Naopak, požádala ještě o trochu papriček a pepře. Když přidávala si již třetí špetku chilli, zamumlal číšník cosi o tom, že vyrůstala v pekle.
"Nikoliv, drahoušku, v Indii."

Petronelovi nebylo nic dobré.
Stěžoval si, že nemá přes den co dělat, že by chtěl trochu zodpovědnosti. A že by s Uriášem mohli dělat i něco jiného, než hrát karty.
Tak mu Uriáš do nebe přinesl pekelné štěně, že se nudit nebude. Petronelovi vadilo, jak je divoké, a že za sebou trousí saze.
Zkusil to s pozemským psem. Bohužel se snažil aportovat svatozář. A prý smrděl.
Byl ochoten to zkusit ještě jednou, než na Petronela hodlal zanevřít.
“Kolik chcete za svojí kočku?” zeptal se sedláka Jandery chlapík v zelené kamizolce.
Mysliveček poklepal na svou brašnu. “Jsem ochoten ji vyplatit zlatem.”

Jess obsluhovala v baru Křižovatka, kde se scházeli nadpřirozené bytosti všech druhů a typů. Už jí neděsily chapadla, nad chlupy ve sklenicích jen pozvedla obočí a dýška brala ve všech měnách zemských i nadpozemských.
Dnes jí u baru seděl přiopilý pekelník, kterému se nepodařilo získat duši.
"Škyt... Nějak mi nenalejváš, to jsme my ďáblové tak mizerný zákazníci?"
Jess se zasmála a nalila čertovi další whiskey.
"Naopak, pekelníci vždy plní svoje sliby a platí zlatem. Takový andělé, naproti tomu, se mi vždycky snaží požehnat místo placení a tváří se, že je alkohol hřích, jenom aby se ztřískali a ničili mi bar!"

Do obchodu v Nashkelu vešel glabrezu. „Dobrý den,“ pozdravil zdvořile.
Prodavači zděšením vypadla dýmka z pusy.
„Sháním nějaký dárek pro ženu,“ pokračoval démon. „Má narozeniny, tak jsem jí chtěl vybrat něco speciálního… hmm, co třeba tohle?“ zvedl dlouhý tlustý býkovec. „To by mohlo náš vztah výrazně oživit.“
„J-jistě,“ zablekotal prodavač.
„Akorát nemám u sebe žádnou hotovost… můžu vám místo toho nechat tenhle meč? Určitě za něj dostanete mnohem víc peněz.“ Podal mu kouzelný obouručák.
Prodavač meč mlčky převzal. „Děkuji,“ řekl glabrezu, vzal býkovec a zmizel v oblaku dýmu.
Prodavač jen pokrčil rameny a umístil obouručák do regálu pro další zákazníky.