DMD č. 14. pro 14. 4. 2018. Téma: Pekelný zákazník

Z dáli to mohla být obyčejná večeře. Střídmě bohatá tabule, v tom nejlepším odění stolovníci. V čele stolu patriarcha, po jeho pravici paní domu. Naproti němu novomanžel, po jeho pravici mladá paní. Zdvořilosti padly rychleji, než se předpokládalo.
„Kolik vám je let?“ vypadlo z Anety při polévce.
„Více než vám. Ani jeden věk nemá relevanci.“
„Proč právě Alexandr? Co z něj budete mít?“
„Aneto,“ pravil soudce varovně, zatímco očima prosil Noru o klid.
„Nejsem kus masa, co si kupujete na trhu!“ Lžička jí efektně vypadla z prstů, knedlíčky z polévky se se silou vůle udržely v talíři. „Nedlužím vám odpovědi!“

„Dobrej, já dost pospíchám. Prosil bych dvacet kilo násilí, čtyřicet pět kilo úzkosti, krabici bezmoci, trochu té fyzické bolesti a samozřejmě tunu strachu...“
„Píšu si, ale musíte si počkat, před váma je fronta zákazníků.“
„Heleďte, víte vy vůbec, kdo já vlastně jsem?“
„Nejsem slepá. Ale poptávka je velká. Hlavně od televizních společností. To, že jste to kdysi zavedl, už dneska vůbec nic neznamená. Budete si holt muset počkat no.“
„Jak je ale možný, že toho tolik chtěj?“
„To víte, lidi se na to rádi dívaj. Protože sami už nic necejtěj. Takže na čekačku a uhaste si ten ocas, hoří vám.“

Delegát: Jedeme v celou z prvního nástupiště!
Klient 1: V kolik to jede?
Delegát: V celou.
Klient 1: Z kterého nástupiště?
Delegát: Z prvního.
Klient 2: V kolik to jede?
Delegát: V celou.
Klient 2: Z kterého nástupiště?
Delegát: Z prvního.
Klient 3: V kolik to jede?
Delegát: V celou.
Klient 3: Z kterého nástupiště?
Delegát: Z prvního.
Klient 4: V kolik to jede?
Delegát: V celou.
Klient 4: Z kterého nástupiště?
Delegát: Z prvního.
Vlak z druhého nástupiště ve 21:05 jel směr Polipsy. Když do něj delegát cestovní kanceláře nastupoval, věřil, že tam jistě najde nové životní poslání.

Za osm minut sedmá a zavíráme. Kolegyně dokončuje zakázku pro poslední zákazníky, když tu najednou dovnitř vtrne muž, přibližně padesát let. Ani nepozdraví, a už ze sebe hrne požadavky.
"Dobře, já vám to vytisknu. Musím vás upozornit, za šest minut zavíráme, pokud budete potřebovat něco dalšího, stačí sjet o pár stanic dál na další pobočku, tam mají až do jedenácti."
"Abyste se nezbláznili," řekne nerudně.
"..."
"Tady to máte, vytištěné, sešité a zaříznuté, jak jste si přál. Kartou nebo hotově?"
"Počkat, teď mi udělejte ještě dvacet kopií."
"Já nemůžu, my musíme přesně zavírat, upozorňovala jsem vás."
"No to jste se posrala!"

The next step was getting the lawyer guy to safety.
“Follow me,” Risa said, passing the man in a smart suit who was leaving the bank. “I’m your ticket out.”
“Where are we going?”
“Far away.”
“I’ll get taxi then.”
A car stopped next to them.
“Hop in.”
“No!”Risa pushed him to the nearby building, lead him through and into the back alleys.
“Suicidal much?” she muttered.
They took the airport express.
“Where do we fly?”
“Nowhere.” Risa ignated the portal activator.
After showing the lawyer through, she looked around.
Someone was here.
“Raven.”
Debriefing?
They need the safe house.

Odraz zrcadla jí vrátí vynucený úsměv, hluboký nádech a výdech. Dneska se nenechá rozhodit.
„Ta tyčinka s čokoládou… ta je sladká?“ ukazuje postarší zákaznice na jeden z prodávaných artiklů.
Zatne zuby. „Ano, je s čokoládou,“ procedí, sarkastický tón se snaží potlačit na minimum.
Křečovitě děkuje a doufá, že baba se už nikdy nevrátí.
Fronta roztrpčených zákazníků stojících u pokladny s cedulkou Pokladna uzavřena.
„Slečno, obslouží nás konečně někdo?!“
Mlčky pohlédne na cedulku a pak pokyne frontě, aby přešla k vedlejší pokladně.
Den za dnem.
Zákazník za zákazníkem.
Peklo za peklem.
„Co si budete přát?“ směje se sladce a uvnitř umírá.

Johnny nakupoval v naší večerce pravidelně v úterý a pátek, a občas nárazově nějaké drobnosti - cigarety, víno, kondomy.
Zdravil, usmíval se, platil hotově, nepotřeboval účtenky, ideální zákazník.
Jednou se nám svěřil, že jinde nakupuje ghí, tatínek tedy ghí objednal, prodávalo se slušně, a Johnny si ho kupoval pravidelně.
V průběhu let nám doporučil japonskou vodku Naushikaa, belgické pralinky Graaeul, slimky Estherházy, chleba ze Stránčic. Pamatuju si tak sedminu, ale všechno byly prodejní šlágry.
Pak nám doporučil prodávat střelivo .45 ACP. Tatínek po váhání podlehl, a dnes prodáváme devatenáct balení denně.
Včera si Johnny posteskl po kokainu. Tatínek stále ještě váhá.

Do ředitelny nakráčel, jako by mu to tam patřilo.
Posadil se a s významným povzdechem spojil dlaně do stříšky a upřel pohled na ředitelku.
Minerva se pousmála.
Kočku neuzíráš, pomyslela si.
„Co pro vás mohu udělat?“
„Jdu si stěžovat na komplot, který tu probíhá proti mému synovi. Špatné známky, kontrola hůlky následovaná školními tresty, a to školními tresty pod úroveň čistokrevného kouzelníka. Napsal mi, že musel drhnout kotlíky jako nějaký špinavý skřítek!“
„Prospěch a chování vašeho syna se výrazně zhoršily, na což jsme reagovali podle školního řádu. S jehož novelou jste nadšeně souhlasil.“
Neodcházel poražený. Zmizený schod to účinně napravil.

„Ještě přesně nevím, co vlastně chci, ale nebojte se, včas se to dozvíte. Slyšel jsem, že máte v oboru značné zkušenosti, takže nepochybuji, že mým požadavkům vyhovíte. Vím, že asi nejsem váš jediný zákazník, ale přesto bych potřeboval, abyste byl na příjmu 24/7, kdybych měl nějaké připomínky k vašemu postupu. Je možné, že nezareaguji okamžitě, v zásadě jsem dostupný jen zvečera, ale na to si zvyknete. Bohužel mi momentálně nepřebývají žádné prostředky, takže to budete muset udělat zadarmo. Odměnou vám budiž má (skoro) nehynoucí vděčnost. Ostatně neděláte to pro peníze, ne?“
Bůh si povzdechl. Modlící se ho ovšem neslyšel.

Tak jednou se Bůh přebírá v účtech a najednou řekl, "Ty lidi si snad nevymyslí nic originálnějšího. Tady máme účty z pekla, 2564 pokladů, 3009 omlazení." Jak to mám asi všechno zaplatit, pomyslí si Bůh. "Mám to! Napíšu Luciferovi, aby se trochu omezil ten výběr přání, když někdo přivolává čerta." Tak Bůh dopis poslal a on doletěl až k Luciferovi. Ten okamžitě nařídil, aby si lidé nemohli přát cokoli. A taky aby dávali jako reklamní dárek malého psa Kerbíka. Jedno z opatření bylo také, že člověk musel říci heslo. To heslo znělo "pidluke". Už nestačilo říci "Čerte, zjev se mi!".