DMD č. 18. pro 18. 4. 2018. Téma: Terno

Mladík mrskne o stůl krabičkou, která se nárazem otevře. Vysype se lesklý prstýnek.
„Chtěl jsem požádat Megan o ruku.“
„Odmítla tě,“ konstatuje klidně Lenka.
„Nezeptal jsem se. Pořád jenom mlela, jaké je to skvělé, že ji Mistr Dubois přijal ke studiu lektvarů. Ale to se pak hrozně málo uvidíme. Nemusela by přece studovat. Postaral bych se o ni.“
„Tohle je pro ni obrovská příležitost. Umíš si představit, že by Megan studovat nechtěla?“ vysvětluje Lenka jemně.
Teddy bezmocně zavrtí hlavou.
„Já vím, ale strašlivě se bojím, že potká někoho jiného. Neumím si život bez ní představit.“
„Měl bys jí víc věřit.“

„Bijte je, bledule!“ křičel jsem, albín, ve školce.
Chci být, bít i bát se s vámi, většino, druhé palce na rukách amputovány, třetí oko zašito, zášť přizpůsobena, vše marno.
Zkusil jsem bílé, černé, hliněné a skleněné, slabé i pětipalcové, stejně mi řekli, když na to přijde, víc škodíš než.
„Nejste nic,“ věděl jsem jim neodpovědět, „když pomíjíte energii, která ve mně dříme!“
Kdo si počká, ten se dočká, já pana Šedého.
„Bojuj,“ vystihl mě.
A je to terno: za lež chválí mě, nad trapasem se tetelí.
Jeho protivníci se ode mě distancují, ale vše marno: najat, hlásím se k nim.

„To sedí,“ hlesne hlína unaveně, „v tomhle horku.“
„Tatínku,“ pípne Apolo, „je docela chladno.“
„Dej si pivo, fotře,“ sykne Sikar, „nejsi na tom dobře! Sláva, skoro rým!“
„Táto,“ je s ním z potomstva nejdéle Linkva, „asi jsi zase popletl slovíčko: terno není parno!“
„Nepodceňujme otce svého,“ tápe Thea, „největší ternař byl dle Písma Abrahám, a stejně neuchránil Sodomu a Gomoru od výhně!“
„Ta-ty,“ chce do náruče Viktorka.
„Popletl,“ bere ji do náruče Filcin, „protože vůbec netuším, co je terno!“
„Jak bychom ti to...“ dumají.
„Vy jste mé poklady!“ řekne popleta náhle.
„Tvým největším životním ternem,“ uzavře tápání choť, „jsem já!“

Banalita rozkladu ubíjela, ďábel rutinně nudný, zlovolně pozvolný, Honzo vstávej!, kolik je hodin?, tři slepičí. Ach, ty trapně stejné příběhy umořených mouřenínů, sestupů do údolí, zatímco z vrcholů (už budu!) za se drolí kamínky kravin a vin do zavilých lavin, počáteční přehlédnuté prko- a kokotiny přerůstají v všeprostupující stín v a na všem, co ten druhý; k tomu vyhlížení pročnejá? terna, ještě žít a užít. Když najednou sám aktérem špatně natočeného, klišoidního, zdegenerovaného melodramatu, štípal se, aby utekl do probuzení, vystoupil z postmoderní hry. Hry doopravdy. Připadal si jak přeskakující jehla na škráblé gramofonové desce. Přidělená drážka drtila, kolovrátek kroutil.

Strážník odsune závoru. Otevře těžké dveře.
„Ven!“ štěkne Dmýšek.
Evžen omluvně krčí rameny: „Netušil jsem, že tam hlídají.“
To snad není pravda! Po velmi nepříjemném rozhovoru s šéfkou a dlouhém úmorném vyjednávání s rozzuřeným Kadrnožkou, kterého rozhodně nebylo snadné uchlácholit a přesvědčit, aby výtržníka propustil jen s pokutou, vysvětlování, omlouvání, slibování, lichocení, vyvracení urážlivých nařčení, po tom všem mu ten zatracený lišák řekne jen tohle?
Čert mu napískal vybrat si tak lehkomyslného a naprosto nezodpovědného spolupracovníka! Žádné terno, jen maléry. S tím to chytil!
Dmýšek pocítí nutkavou chuť strčit Evžena zpátky do cely, důkladně zamknout a klíč hodit do studny.

Generál Agregatis se disputací efébských filozofů zúčastňoval jen nerad. Byl to muž činu, uvyklý životu v armádě, a poslouchat výlevy vousatých starců bylo nudné až k uzoufání. Nicméně to byl také muž velice praktický a věděl, že být přítomen na takových debatách se může pro armádu občas...
"Lidé všechno, co konají, konají nutně ze sedmi příčin..."
"Láska je mocnější než jakákoli síla..."
"Co je pravda ve filozofii, nemusí být pravda v teologii..."
Agregatis už pomalu usínal, když najednou–
"Podívejte, kdybychom v katapultu místo zkroucených lan použili závaží a otočné rameno, byla by to nádherná demonstrace mechaniky nerovnoramenné páky..."
...velice vyplatit.

„Opravdu nejsem mrtvý,“ snaží se Daniel Jackson přesvědčit svého přítele.
„Právě tebou proletěla bota,“ reaguje O´Neill oznámením zjevného faktu. „Tudíž neexistuješ a já tu mluvím s duchem. Což znamená, že už mi začíná přeskakovat. Zatracený Ba´al...“
Daniel přetočí oči ke stropu v marné otázce.
„Povznesl jsem se, takže se ve tvé sféře nemohu zjevit ve hmotné podobě.“
O´Neill na něj prázdně zírá.
„Na tom nesejde... Přišel jsem ti pomoct.“
„Bezva. Můžeš jako moje halucinace odemknout ty dveře?“
„To bohužel nepůjde... Nesmím ve tvé realitě nic ovlivňovat, to je pravidlo.“
„Tos teda udělal s tím povznesením terno,“ odfrkne si O´Neill opovržlivě.