Autorův výběr 2018

Colleen seděla ve svém pokoji a pokoušela se nemyslet na minulost.
Marně...
-*-
Třináctiletá dívka stála před mužem, který se na ní usmíval. Z jeho úsměvu se jí dělalo špatně. Nabízel ji život, který by si normální dívka jejího věku odmítla vybrat.
Jenže ona nebyla normální. Ne po tom, čím si prošla.
A tak souhlasila a upsala se mu. Prodala vlastní tělo na dlouhých deset let. Jen proto, aby utekla z pekla, ve kterém žila. Stejně už byla pošpiněná. Jediné, po čem toužila, aby už nikdy víc neslyšela otcův hlas a ta děsivá slova: "Buď hodná holčička a nikomu nic neříkej."

Šeřilo se a odněkud z dálky se nesl zvuk strun. Po chvíli se přidal zpěv. Zprvu jsem jej nevnímal. Snažil jsem se v chatrném světle čadícího ohýnku vyspravit přezku nátepníku.
„I lóti lostar laurië
apa ringa ondolë…*“
ozýval se tklivý hlas.
„Co to je za píseň?“ zeptal se a podal mi tupou jehlu.
„O Glorfindelovi,“ utrousil jsem. „Ty zlaté květy bych teda chtěl vidět.“
„Leda by si zašil semínka elanoru do prošívky,“ zachechtal se suše. „Možná to udělám taky. Až umřu, tak vykvetu.“
Rozesmálo mě to.
„I lóti lostar laurië
apa ringa ondolë…“
Na hrobech našich druhů vyrůstalo leda bodláčí.

(šoupání židlí, tlumené hlasy davu v pozadí, sklenice a příbory v kontaktu)
Navrátil: Nemůžu vyprávět všechno. Už tak je v tom justice zapletená příliš.
Nora: To mě necháš tápat ve tmě?
Navrátil: Ve tmě tmoucí. (smích)
Nora: Nemůžu se přece vdát za člověka, o kterém nic nevím.
Navrátil: Zeptej se jeho, ale soukromí si střeží pomalu jako monarcha.
Nora: Ale já mám být jeho soukromí!
Navrátil: (povzdech) Řeknu ti jen tolik, že spolu máte hodně společného v oblasti (váhavá pauza) romantických inklinací.
Nora: Hm. (pauza) Pije absint?
Navrátil: (smích) Nechce, ale pije.
Nora: Tak to půjde.
(ťuknutí skla o sklo)

"Co tady děláš?! Co je s Danielem?" vypálil Jaroslav.
"Pracuji," odpověděl Jindřich. "Co se týká Daniela, bude asi lepší přesunout se do mé kanceláře," usoudil vzápětí. Pokynul na chodbu.
Na konci chodby byly jediné dveře. Na nenápadné jmenovce stálo Jindřich von Drak.
Vešli. Jindřich nabídl svým společníkům židle. Sám usedl za stůl zavalený hromadou složek.
Jaroslav se rozhlédl po místnosti. Viděl police prohýbající se pod tíhou knih a pořadačů, pootevřenou kartotéku, obrovskou nástěnku s nápisem OPERACE TICHO PO PĚŠINĚ a velikánský displej zobrazující síť nervových buněk s nepravidelně rozesetými barevnými body. Při bližším pohledu na obrazec poznal obrys České Republiky.

"Hej, no tak, vážně mě nechceš vzít s sebou? Já chci taky vidět svět!"
Zvonivě se zasmála: "Copak to jde? Nezvládla bych to..."
"Ale proč? Už mě to tady nebaví. Jsem na dně, chápeš?"
"Říká se, že život není fér," pokrčila rameny a začala se vzdalovat.
"Ale my přece nežijeme, ne? Takže bych měl mít právo taky jít!"
Smutně se pousmála: "Vzala bych tě s sebou ráda, věř mi. Ale tam dál, tam to není pro tebe. Tam nahoru nepatříš."
"Tak až příště půjdeš okolo, vyprávěj mi, jaké to tam je!" zavolal kámen na vodu, než zmizela za ohybem řeky.

Dech se zrychloval.
“Je t’aime!” hlesla, když se prolnuli v jedno.
Ta věta byla jako šálek horké čokolády. Lahodná, sladká, hřejivá.
Šeptal jí krásná, něžná slovíčka. Dával se jí celý, jak jen dokázal.
Do oken pronajaté mansardy pronikal první příslib svítání.
Nebylo to jejich první milování, bylo však něčím výjimečné.
“Chtěla jsem se stát zpěvačkou, víš,” pravila, schoulená v Karlově objetí.
Usmál se. “Zazpíváš mi?”
Vzala to poškádlení vážně. Sedla si na pelest, nahá, viděl z ní však jen siluetu.
Známý šanson, možná tuctový.
Její zpěv se ho však dotýkal kdesi hluboko…
Byl vděčný, že mu nevidí do tváře.

Tři metry ke stolu. Tři k oknu.
Třikrát.
Třicetkrát.
Třistatřicetkrát.
Děťátko se v trpělivé náruči zmítá. Chvěje. Usíná.
(Třistatřicettři stříbrných. Stříkačka v těle samodruhé. Nemluvněti se stýská po droze.)
Na monitoru otevřené Novinky
Z profesionálního prostředí dětských ústavů … do opatrování lidem, kteří se jako pěstouni registrují rovněž ze zištných důvodů.
zhasnou.
K ránu si také zdřímne. Pak umýt, přebalit, nakrmit, obléknout, k pediatrovi, na procházku s budoucími rodiči.
Děťátko se usmívá. Konečně.
(Tři krát třicet dní v ústavu. Odborně přebaleno, nakrmeno, pochováno. Třicet vteřin. Než je na řadě další.)
Počet dětí dočasně „pěstovaných“ za úplatu roste…
Nemá čas číst.
Naštěstí.

Snad sám Bůh kdys stvořil tu krásu,
zbrklý však zahrál nemilý tón:
Ostré zuby v podmořském jasu,
krvelačně zvoní lodní zvon.
Námořníkův nesmrtelný ston!
Bože, proč? Vyšlo tě levně
duši ryby v tělo ženy zkout?
Místo Bible vzývám ji temně,
chci s ní Zátoku pěn obeplout.
Sešel z cesty, náměsíčný bloud!
Bůh byl dar mých přátel raných,
hnízdil v srdci holubičí dech,
klopýtám teď v kalhotách slaných,
úsměv utrpení na křídlech.
Tenhle kolárek má ale pech!
Objímám Boha i zvíře,
polibek - cink! - obě líce kost.
Mořským polem znamení kříže,
cesta se Sirénou na věčnost.
Snad Smrt nepřiplave, snad má dost!

Pyšný štít. Divá veža. Príkra. Lavínový štít. Škaredý žľab.
Niektoré hory dávajú jasne najavo, že vám môžu kedykoľvek ukázať svoju nevľúdnu tvár.
Plačlivô. Tiesňavy. Veľké závraty. Tesná rizňa. Smutné sedlo.
Nečakajte, že to bude prechádzka ružovým sadom.
Úplaz. Čierťaže. Strungový príslop. Magura. Ostredok.
V ich menách sa zrkadlia zabudnuté slová generácií, ktoré sa dávno pominuli.
Len raz za čas, ďaleko od rušných vychodených chodníkov nájdete mená, ktoré sú ako šibalské žmurknutie: pozri, ako sa to tu volá, oni to dali dokonca aj na mapu!
Orgoňova kýčera. Huňavá. Sedlo Parichvost. Papajova Kykuľa. Gáborov zadok. Hrubá zliezajňa.
Vyplatí sa ich navštíviť všetky.

Stále si pamatují.
Na příběhy, které vyprávěli svým dětem a poté vnoučatům.
Na slova útěchy zahánějící pláč.
Na radostné výkřiky, když slavili úspěchy svých milovaných.
Stále si pamatují.
Ale okolní svět jako by zapomněl.
Sedí či leží a koukají do zdí a vzpomínají na hlasy milovaných.
Stále si pamatují.
A doufají, že jednoho dne se otevřou dveře a v nich budou stát jejich nejbližší.
Naděje však pozvolna umírá a oni si připadají osamělí.
A pak se jednoho dne dveře opravdu otvírají. Nestojí v nich však nikdo z rodiny, ale neznámý člověk.
Nevadí jim to. S úsměvem poslouchají malebná slova cizincova.