Avevina totalita

...mrkev v zimě spí. Nebo je mrtvá. Vlastně mrkvá. V lepším případě stihla shodit semena, ve kterých teď přes zimu Chidr sní své zelené sny. Na jaře squattuje pod střechou základky naproti Vzořině oknu.
Letošní jaro vyhlíží spíš jako zima.
Mrkev si to myslí taky a hnípe ve sklepě - až po krk zaražená v písku.
Škoda, že Vzora žádný sklep nemá... Chudák mrkev tak musí sdílet komůrku (přesněji řečeno krabici) s cibulí a zkvašeným moštem. Chidr-opilec tam byl taky, jak Vzora zjišťuje o týden později, kdy mrkev vypučí (v prosinci) a vcelku nespravedlivě je degradována na žrádlo pro bezdomovce.

Došlo i na mě. Ten děsivý nátlak. Ta očekávání, která nejsem ochotna splnit.
Podvolit se nerovnému spojení? Nikdy!
Žít v nekompatibilním páru? Nemožné!
Jsou situace, kdy opravdu nemohu být nakloněna kompromisům. Jsem si totiž až příliš dobře vědoma, že takový osud by pro mne byl horším než smrt, zapomenutí a nicota.
Nepoddám se. Je rozhodnuto. Raději sama ukončím své trápení!
...
A v tu chvíli, kdy se lichá ponožka již chystala navěky spočinout v odpadkovém koši, zachránila ji laskavá ruka Diktátořina. Vzala ji, vyrovnala a spárovala s ponožkou jí rovnou.
A identické ponožky žily šťastně a spokojeně, až do dalšího nošení.

“Tak co teda?” začínal být naštvaný a to se nestávalo často. Alespoň z pohledu těch dole. Tyhle apatosauři se objevili o několik desítek miliónů let později. Už dávno uzavřel tuto část kartotéky. A navíc nebyli evidováni jako apatosauři - dokonce ani jako živočichové.
“Víte, pane,” začal nesměle Polda. “My jsme prováděli…”
“...takový experiment,” navázal Polda. “Ale on nás tyranosaurus poznal.”
Bůh se zamyslel. Pohlédl dolů.
“Mléčná dráha, Země, Česká republika, Praha,” Bůh uviděl čísi počítač. “Sládkova 3. Teda alespoň dle... maps.google.com.”
Tyranosaurus tam nebyl - či ano? Dřevěná hračka?
Zhluboka se nadechl a zaburácel: “Nebe není žádný holubník! Zpátky dolů…!”

Když jsem tě viděla poprvé, připadal jsi mi ošklivý.
Když jsem tě viděla podruhé připadal jsi mi drzý.
Když jsem tě viděla potřetí, tiše jsi mi doléval gin s tonikem. A do každé sklenice přidal okurku.
Nevím po kolikáté jsem tě viděla, když jsi mi zapálil vlasy, ale v tu chvíli jsem se zamilovala.
Zdálo se mi, že se doplňujeme, ve všem mi rozumíš, na všechno máme stejný názor.
Pak fáze akutní zamilovanosti přešla.
Když jsem s tebou mluvila naposled, vysvětloval jsi mi, kde je zásadní chyba v konceptu DMD.
Ale i tak si myslím, že jsi moje spřízněná duše.

„Ty jsi Zuzana,“ řekla Zářná Vzora. „Já tě napsala. Andělská sociální pracovnice, takovou blbost můžu vymyslet jen já. Jsem mrtvá? Ale já toho musím ještě spoustu dopsat!“
„Bohužel,“ zavrtěla hlavou Zuzana. „Takhle to nefunguje.“
„Ach jo,“ povzdechla si Vzora. „Co teď?“
Přistrčila jí hromádku formulářů s hlavičkou „Soupis hříchů“.
„To jako že si to mám vyplnit sama?“
Zuzana jí mlčky podala propisku.
A tak Zářná Vzora sepsala skoro všechny své hříchy a posoudila jejich závažnost. Bylo jich moc a snažila se na žádný nezapomenout. Ani na pokrytectví.
„Co dál?“ zeptala se, když skončila.
Zuzana se usmála a všechny formuláře roztrhala.

“He-he,” přiklapl notebookem ocasy. “To maj za to obrácené jabko.”
“Tohle za bordel v koupelně,” když jednoho hodil do pračky.
“No jo, ani ta data jim nepřijdou divná...” ušklíbl se a přiklopil druhého miskou.
“Odmrazují?!? Olejujou?!?” vběhl do kuchyně. Bohužel, uklouznuv minul oba.
Také je zavázal do ponožky -jedné z mála, které nerozkousali.
“Muehehe,” zasmál se, když vyměnil těsto za hroudu pružné gumy.
Také často natahoval klíček.
“Alespoň dáreček je dostane. ...škoda, že opravdu není nebezpečný.”
“To musíš takhle...” začal vysvětlovat hodiv palačinku na zem. Minul -trefuje se hůř, když to má vypadat nenápadně.
“...a teď vychlastal leštěnku na nábytek!”

S hlasitým hvííít se projela na své kolečkové židli přes celou kancelář, na konci se ještě párkrát zatočila dokola, zatřepala nožičkama nad podlahou, vzápětí nasadila zcela vážnou tvář a zasedla ke stolu. Být ministrou školství je totiž velmi vážná činnost a ona ji vykonávala svědomitě. Fialový diář hlásil, že za minutu ji čeká první oficiální schůzka.
„Můžeš,“ houkla do bzučáku a dveře se otevřely. Ministr(a) dopravy a dolevy vstoupil s velmi upoceným čelem.
„Náročné ráno, drahý?“ tázala se ministra svého nelegálního chotě.
„Hrozně. Krotil jsem tramvaje. Dvanáctka pořád nejezdí dopředu. A dvaadvacítka mi neustále utíká na koleje, které nejsou její.“

Vzora se snažila nekousat si nehty.
„Nedupej, nemůžu se soustředit!“ ozvalo se z jeskyně. „A vůbec, pojď už.“
„Tak co?“ vybafla.
„Je to moc hezký, (Vzora se vypnula.) ale… (Ramena jí poklesla. Nesnášela „ale“!) …ještě by se to dalo trochu vylepšit: přehodit slovosled, tohle by Filip neřekl, tady čárka, tohle jsem nepřečetla.“
„Dyťs to rozšlápla!“
„Nechalas mi hrozně úzkej chodníček!“
„Můžu aspoň pátou verzi psát už na papír?“
„Dochází tužka. O papíru darmo mluvit.“
„Já vím. Jenže se bojím, že začne foukat a…“ škytla.
„No, dobře. Ale neflákej se!“ houkla Beta, než odešla.
Vítr už skutečně zvedal první zrnka prachu.

“Tak, a tady budete psát celý měsíc drabblata!” oznámila jim Diktátora.
Sklepní místností se rozléhal neuvěřitelný rachot.
“Psací stroje?” pokrčila nos Donna. Doktor se pátravě rozhlížel kolem.
“Vysvětlím. Psací páska je napuštěná krví sedmiletých dětí. Drabbles po sepsání obětujeme Internetovému Černobohovi,” ukázala Diktátora na planoucí pícku, “a budeme mít větší sledovanost stránek než Google. A neuvěřitelné příjmy z reklamy. Takže do práce, holoto!”
V tu chvíli ji Doktor kopl do holeně. Popadl Donnu, odstrčil hlídače u dveří a oba vyběhli nahoru. Byli pryč.
Místnost ztichla. “Ach jo,” povzdechla nešťastně Diktátora. “Zrovna, když jsem jim chtěla říct, že je to apríl.”

Poldové se vrací!
http://a-totalita.livejournal.com/20924.html