DMD č. 13 pro 13. 4. 2019. Téma: Pořád spolu

První dvě ztráty utržil velice krátce po sobě. Bylo to, jako by najednou někdo vypnul slunce a vymazal barvy.
Dny byly najednou šedé, temné, stále stejné.
Byl tak zoufale sám. Ti, které by chtěl vidět, už se vrátit nemohli. A ostatní už vidět nechtěl. Ne po tom, co se stalo. Myslel si, že už nemůže být nikdy šťastný.

A pak, za velmi dlouhou dobu, našel ji. A ona našla jeho. Svět se najednou rozsvítil a rozzářil milionem barev.
Byl šťastný. Myslel si, že je nic nerozdělí.

Potom mu ji vzali.

Svět se zbarvil rudě.

A tak si pořídil dlouhý nůž.

Možná je to karma,
možná je to náhoda.
Posledních pět pootočení velké mandaly, posledních sedmdesát reinkarnací, pokaždé jsem na tebe narazil.
Nevěřím, že je to jen hloupá shoda okolností. A i kdybych věřil, stejně mi to nikdo neuvěří.
Hmm, reinkarnace, budou se ofrňovat, ta neexistuje.
Já ale vím, že to tak není. Nenení. Je.
Reinkarnace existuje.
Ale já na ní vyzrál. Já vím, co se patří.
Dokonalý klid a zábava.
Až teď mě napadlo jak na tebe dokonale vyzrát. Koupím zcela nový pozemek, bez dědičného zatíení.
Pozvu si tě tam a zavřu v dokonalém bezpečí.
Budeš jen má. Navěky věkův.

"Kostěj je postava z pohádek," namítnul Mory a založil si ruce.
"My těm parchantům říkáme Lich. Princip je stejnej, jedná se o nesmrtelnýho, nebo spíš nemrtvýho mága, kterej si vyrve duši z těla, aby ho nebylo možný zabít. Tělo to nevydrží věčně, samozřejmě, po čase se z něj stane kostlivec. Takže Matoša je ještě pořád čerstvej, neudělal to kdysi, ale někdy teď. Potíž je ta, že duše je zakletá v nějakým předmětu, kterej budem muset najít a zničit. To může trvat roky. A pokud budou ty bedny, co je v nich zavřenej, spolu, bude se snažit poskládat zpátky dohromady. Chápeme?"

Jsou chyby jako chybějící závorka. Ty najde každý slušný editor.

Jsou chyby, kde jste jedničku přičetli místo odečtení. Prostě zkusíte tu druhou možnost.

A jsou chyby ve zdánlivě správném kódu. Pak přichází na řadu ona. Gumová kachnička.
Frustrovaný programátor si jí začne stěžovat. Vysvětlovat, proč je jeho kód správně. Že vůbec není důvod, aby dával špatný výsledek.

"Vstup si uložím sem, to je jasné... Přičtu k tomu tuhle proměnnou. Samozřejmě, co jiného? A s výsledkem přece zavolám tuhle funkci. Kde je tady chyba?! Všechno je správně... Aha! Já to musím vlastně nejdřív vynásobit dvěma! Díky, kachničko, že jsi mě vyslechla!"

Nejdřív zabili Alana. Jemu pak řekli, že si s ním zašpásují. Bál se, že nesvede utíkat, ale utíkal celých devět tepů srdce.

„Takovýho pěknýho kluka si nenecháme pláchnout!“ Nenáviděl se za to, že mu nerostou vousy.

Nejhorší byl ten, co se chtěl líbat. Jack mu ty hnusné rty ukousl. Krev měl všude, v ústech i očích. Někdo jiný mu zhasnul svět.

Probudil se bosý, bez kalhot, hýbat se mu nechtělo. Ale nehýbat se mohl s Alanem. Vrátil se k jeho tělu, uložil se k němu, jako by ho zahřátím mohl přivést zpátky k životu, a slíbil mu, že nikdy neodejde.

Říká se, že pupeční šňůra mezi matkou a dítětem je hodně silná a tvoří se už v těhotenství. Zpočátku se tohle pouto jeví jako roztomilé, protože malé miminko, které potřebuje často maminku, ostatní, obzvlášť ženy, docela rozněžňuje.

Ale malé dítě časem roste a roste a jeho potřeba maminky je stále velká, takže takové období separace, které kolem jeho 9. měsíce přijde, už je horší, zvlášť, když si žena nemůže zajít sama ani na záchod.

Období pořád spolu ovšem tímto nekončí. Spaní v rodičovské posteli ještě v předškolním věku je vcelku častá. Naštěstí v pubertě přichází snaha o získání vlastního soukromí.

Zůstal stát vedle svého druha.
"Jsi v pořádku?"
Jeho přítel rychle oddechoval a z tváře se mu řinul pot.
"Jasně, že nejsem," řekl a pomalu se zvedl.
Zase vyrazili po příkré, kamenité stezce.
Hora nad nimi soptila a vydávala hrozný žár.
Teď zase potřeboval pomoc první ze skupiny. Ten druhý řekl: "Pojď dál, už je to
kousek, musíme jít dál!"
Jak tak stoupali pořád výš a výš, bylo na nich vidět, že toho spolu už hodně prožili. Vyprávěli tomu druhému o situacích, kterými společně prošli. Jeden druhému pomáhal v cestě nahoru.
Nakonec to Frodo nevydržel a svalil se vedle Sama.

Díval se na bílé průčelí hrobky. Tak tady skončila její cesta, život mladé ženy. Jaká škoda. Ne však pro něj.
Nenáviděl ji. Nechal se okouzlit mládím a krásou a neviděl, co za zlo se skrývá v jejím nitru. Když konečně prohlédl, nebylo úniku. Byli k sobě připoutáni navždy.
Až donedávna.
Dnes je tedy po všem. Zamkl bránu hrobky a klíč zahodil daleko do křoví. Sbohem.
Co je to za divné sny? Proč v nich slyší její hlas, jak volá ,přijď ke mně,? Co ta tíže na prsou?
S výkřikem se probudí a užasle hledí na klíč, ležící na jeho hrudi.

Nejlepší jsou dny, kdy jen ležíme vedle sebe. Stulení do klubíčka nebo v něžném objetí. Ve společnosti jiných, ale hlavně společně. Patříme k sobě.
Občas nás povinnost vytáhne ven. Strávit nějakou tu dobu činností je hezké, jeden si připadá naplněn, konečně je užitečný. Ale my dva se pak častokrát míjíme, setkáme se znovu zase až když všechno utichne, když opadne shon. Něco se ale změnilo, cítíme se potřísnění, špinaví, opotřebovaní.
Zmizíme jeden druhému ve víru, svět se s námi roztočí, zmatek k zalknutí.
Já jen doufám, že nakonec zase budeme spolu. Na šňůře i v šuplíku. Má drahá druhá ponožko.

Hned po příjezdu domů, řekl blechopýr kuřopýrovi: „Líbíš se mi, kuřo, ale před páníčky budeme dělat, že se nemusíme, jó?“
„Jasně, blechopýre,“ potvrdil kuřopýr.

A tak Neli štěkala na Darrena, kdykoli přišel do obýváku nebo chtěl na gauč, který obývala. Darren nenechal Neli projít okolo své misky a občas po ní i vyjel.

Ale pak dostala Neli kapky do nemocného oka, které se dávaly pětkrát denně a chodila s páníčkem do práce. Po návratu domů se Darren přivítal s Neli a teprve pak s páníčkem.

„Teď už jim došlo, že se máme rádi,“ prohlásil kuřopýr a tak přestali cokoli předstírat.