DMD č. 13 pro 13. 4. 2019. Téma: Pořád spolu

Možná je to karma,
možná je to náhoda.
Posledních pět pootočení velké mandaly, posledních sedmdesát reinkarnací, pokaždé jsem na tebe narazil.
Nevěřím, že je to jen hloupá shoda okolností. A i kdybych věřil, stejně mi to nikdo neuvěří.
Hmm, reinkarnace, budou se ofrňovat, ta neexistuje.
Já ale vím, že to tak není. Nenení. Je.
Reinkarnace existuje.
Ale já na ní vyzrál. Já vím, co se patří.
Dokonalý klid a zábava.
Až teď mě napadlo jak na tebe dokonale vyzrát. Koupím zcela nový pozemek, bez dědičného zatíení.
Pozvu si tě tam a zavřu v dokonalém bezpečí.
Budeš jen má. Navěky věkův.

Jsou chyby jako chybějící závorka. Ty najde každý slušný editor.

Jsou chyby, kde jste jedničku přičetli místo odečtení. Prostě zkusíte tu druhou možnost.

A jsou chyby ve zdánlivě správném kódu. Pak přichází na řadu ona. Gumová kachnička.
Frustrovaný programátor si jí začne stěžovat. Vysvětlovat, proč je jeho kód správně. Že vůbec není důvod, aby dával špatný výsledek.

"Vstup si uložím sem, to je jasné... Přičtu k tomu tuhle proměnnou. Samozřejmě, co jiného? A s výsledkem přece zavolám tuhle funkci. Kde je tady chyba?! Všechno je správně... Aha! Já to musím vlastně nejdřív vynásobit dvěma! Díky, kachničko, že jsi mě vyslechla!"

Říká se, že pupeční šňůra mezi matkou a dítětem je hodně silná a tvoří se už v těhotenství. Zpočátku se tohle pouto jeví jako roztomilé, protože malé miminko, které potřebuje často maminku, ostatní, obzvlášť ženy, docela rozněžňuje.

Ale malé dítě časem roste a roste a jeho potřeba maminky je stále velká, takže takové období separace, které kolem jeho 9. měsíce přijde, už je horší, zvlášť, když si žena nemůže zajít sama ani na záchod.

Období pořád spolu ovšem tímto nekončí. Spaní v rodičovské posteli ještě v předškolním věku je vcelku častá. Naštěstí v pubertě přichází snaha o získání vlastního soukromí.

Díval se na bílé průčelí hrobky. Tak tady skončila její cesta, život mladé ženy. Jaká škoda. Ne však pro něj.
Nenáviděl ji. Nechal se okouzlit mládím a krásou a neviděl, co za zlo se skrývá v jejím nitru. Když konečně prohlédl, nebylo úniku. Byli k sobě připoutáni navždy.
Až donedávna.
Dnes je tedy po všem. Zamkl bránu hrobky a klíč zahodil daleko do křoví. Sbohem.
Co je to za divné sny? Proč v nich slyší její hlas, jak volá ,přijď ke mně,? Co ta tíže na prsou?
S výkřikem se probudí a užasle hledí na klíč, ležící na jeho hrudi.

Hned po příjezdu domů, řekl blechopýr kuřopýrovi: „Líbíš se mi, kuřo, ale před páníčky budeme dělat, že se nemusíme, jó?“
„Jasně, blechopýre,“ potvrdil kuřopýr.

A tak Neli štěkala na Darrena, kdykoli přišel do obýváku nebo chtěl na gauč, který obývala. Darren nenechal Neli projít okolo své misky a občas po ní i vyjel.

Ale pak dostala Neli kapky do nemocného oka, které se dávaly pětkrát denně a chodila s páníčkem do práce. Po návratu domů se Darren přivítal s Neli a teprve pak s páníčkem.

„Teď už jim došlo, že se máme rádi,“ prohlásil kuřopýr a tak přestali cokoli předstírat.

„Máš vůbec tušení, kam přesně jdeme?“
Zatím to bylo jasné: nejkratší cestou k ohnisku otřesů. Teď vystoupali na kopec, odkud byl dobrý výhled, a zjistili, že žádné jedno ohnisko není. Krajinu před nimi zdobilo několik velmi nedávných trhlin. Nebylo pochyb, že v okolí je jich víc.
Potlačil chuť odseknout, ať si jde po sama po svých. Pokud jsou na stejné straně, proč zbytečně přijít o společníka. Pokud nejsou, chce ji mít na očích.
„Před lety se pokoušeli zdejší jeskyně zmapovat. Udělal jsem si kopii.“
Opatrně nákres rozprostřel na velký kámen.
„Kdybys tu chtěla něco dobře schovat, kam bys to dala?“

Clarissa Ambrosiová procházela poslední poznámky k přípravě narozeninové oslavy Severuse Snapea.
„Balónky, konfety, skleničky… a samozřejmě narozeninový dort s překvapením,“ mumlala si pro sebe. Na tváři jí hrál zasněný výraz, když si představovala, jak o půlnoci vyskočí z dortu zahalená pouze miniaturními flitrovými šaty à la Marylin Monroe a Severus se jí vrhne kolem krku.
„A už jen pozvánku... Tu protivnou Grangerovou ale nepozvu, v poslední době se kolem Severuska nějak podivně motá.“
Věděla, že její plán je geniální. Severus nemá o oslavě nejmenší tušení, a protože je celý život osamělý, její čin ho tak dojme, že už pořád budou spolu.

Byli jako černá a bílá.
Už zase řvali jeden na druhého, s nosy jen kousíček od sebe. Ani jeden z nich už nevěděl, proč se hádat začali. Přeli se pořád. Potřebovali to k životu stejně jako dýchání.
Když vyšli ze školy, mysleli si, že už se nikdy nepotkají.
Ale potkali se. Hádali se.
A potkali se znovu. A znovu. Z hádek se postupně stalo přátelské pošťuchování, které přerostlo v soukromé vtipy, spiklenecké pohledy a dlouhé konverzace za temných nocí.
Když osud chtěl, aby se pořád dokola potkávali, tak proč nejít dál spolu?
Byli jako černá a bílá.
Navzájem se doplňovali.

Od chvíle, kdy se narodil, byli pořád spolu. Od rána do rána. Společná postel. Společné aktivity. Ať se hnula kamkoliv, v patách jí zněly o něco rychlejší kroky drobnějších nožek. Jako správná sestra se o něj bála, svědomitě se starala a ukazovala mu svět. Když se ocitli v chaloupce, najednou byli rozděleni. On v chlívku, ona ve světnici. Zažila samotu, jejíž chuť dávno zapomněla. Jaké to je, jít vlastním tempem, ve vlastním rytmu. Starat se o sebe. Bát se o sebe. Když dostala příkaz nanosit dříví a rozpálit pec, na chvíli zaváhala. Ale pak se zvedla a začala ho plnit.

Tmavomodrý Mercedes-Benz 220S Cabriolet klouzal po klikatých silnicích průsmyku Grimsel. Na 40 let staré auto byl ve výborném stavu.
Spolujezdec Albus Brumbál si přidržoval slaměnou fedoru a jeho dlouhé stříbrné vlasy a vousy unášel vítr.
„Jedeš v protisměru,“ upozornil řidiče.
Gellert Grindelwald si promnul knír a zavrčel: „Jedu normálně vlevo!“
„Ano, drahý, ale tohle je Švýcarsko.“
„Ach tak.“
Gellert elegantně pohnul volantem. Albus mu položil ruku na stehno a vyzývavě povytáhl obočí.
„Jeden by řekl, že ve sto patnácti letech už si dáš pokoj…“
„Nemůžu za to, že jsi ve sto třinácti pořád sexy.“
Zvonivý smích obou staříků odneslo povětří.

My netopýři jsme pro volnou lásku. Kdepak, tradiční rodiny, to není nic pro nás. Ještě by nám zaklepal na dveře homosexualista kaloň a zničil by nám rodinné vztahy zbořil by mi bejvák.
Na podzim bydlím se sedmi dámami. (Periferní bicáček marně zpívá.) Před zimováním dámy odletí a určitě nenavštíví jiné pány, protože takoví krasavci jako já se široko daleko nenajdou.
Pak všichni společně zimujeme ve Spirálové chodbě.
Na jaře začíná staromládenecký život. Občas se zastaví moji staří kamarádi. Bicáčka rozhodně na červy nepozvu.
Dámy totiž v létě žijí spolu na hromádce s hromádkou dětí. Ale srdce jsem vždy s nimi!

Prázdné bílé místo na prsteníku.
„Jimmy se vyslovil na Bealtaine. Svatba se měla konat přesně za rok. V červenci jsme sbalili batohy a odjeli procestovat bývalý východní blok. Slovanské země, bájnou Prahu a Budeč. Poznat místní lidi a život. Často jsme měnili plány. V Dráždanech jsme potkali partu studentů na prázdninách a se třemi jsme jednoho dne sedli na letadlo do Prahy. Nechali jsme batohy na hotelu a vyrazili do nejprofláklejšího místního baru. Oběma se nám udělalo špatně. Probrala jsem se v cele. Jimmyho jsem neviděla, dokud mně ho nezabili přímo před očima. Zbytek znáš.
Jaký je tvůj příběh, Aleksandře?"

Když se vrátila do mlýna, našla Jindřicha vzhůru a při smyslech.
Dokonce byl oblečený a připravený odejít.
"Přece bys nezmizel bez rozloučení," vyčinila mu. "Kam tak pospícháš?"
"Musím doručit panu Rackovi meč. Kam jsi ho dala?"
"Žádný jsi neměl, když jsme tě našli."
"Ten bastard! Ukradl ho. Musím ho najít. A pohřbít rodiče..."
"O to jsme se s panem Robertem postarali. Leží spolu pod lipou. A rozhodně nemám po tom všem v plánu ti dovolit, aby ses k nim přidal kvůli nějakému meči."
"Byl to poslední meč, který otec ukoval. Nerozloučím se s ním jen tak. Přísahám, dostanu ho zpátky."

„Ti dva? Jsou jako dvě srdce, pořád spolu!“ smáli se všichni, když přišla řeč na Thetu a Koscheie. Nikdo si neuměl představit jednoho bez druhého. Vesmír měl ale jiné plány.
Byli dvě strany jedné mince, které se nikdy nesetkají někde uprostřed. Nepřátelé na život a na smrt. Hašteření přecházející v nenávist. Jeden druhého házeli vlkům. Jeden byl stále krok za tím druhým. A celou dobu byli tak strašně sami.
Došli až na konec, zdálo se, ale tehdy se Doctor rozhodl, že se vysměje vesmíru a jeho úkladům. Vzal ji s sebou a zavřel do tisíciletého vězení. Doufal, že udělal správně.

Pořád je tady. Pořád. Pořád ona.
Dokonce i když není přímo s námi, tak jako by tu byla.
Vždycky ta nejdůležitější, nejmoudřejší, nejzkušenější, vždycky má pravdu. Zvykla si poroučet a ani ji nenapadne, že by už mohla uvolnit místo mladší generaci.
A hlavně, ona ví nejlépe, jak vychovávat děti. Jen ať jí je nechám, ještě mi ušetří starosti. Kdyby na ně občas dohlédla, byla bych ráda, ale takhle? Ten starší už pořád jen babička tohle, babička tamto, a já nic. Aspoň že ten druhý je zatím můj.
Copak ta baba zatracená nikdy neumře?
Tak tedy dobře. Tunno, Gommone, pojďte sem!