Originální; Ze života

Probudily ji zvuky z kuchyně. Rozespalým pohledem tápe po ložnici, oslněná slunečními paprsky, které dovnitř pronikají střešním oknem. Hlava se pomalu probouzí. Do prdele... Posadí se. Na zemi leží její spodní prádlo. Zbytek oblečení zůstal v obýváku... Kruci. Vyklouzne z peřin, oblékne si aspoň to málo a po chvilce zaváhání vstoupí do vedlejší místnosti. Našlapuje opatrně, jakoby snad doufala, že si ji nevšimne. Ozářenná slunečními paprsky. Varná konvice zrovna cvakla. Ohlédl se a usmál se na ni. ,,Dobré ráno. Kafe?" Nesměle mu oplatila úsměv a přikývla. Byla nervózní. Do chvíle, než k ní přistoupil a s naprostou samozřejmostí ji objal.

Cukrárna je potemnělá. Brzy tu bude živo. Rozsvítíme lustry, vpustíme zákazníky... A z rádia se nejspíš rozezní Edith Piaf. Přece jen, musíme dodržovat nějaký styl. Ale teď... Teď je to tu jenom moje!

Vypisuju z diáře dnešní rezervace a spokojeně poklepávám prsty o bar. ,,Najednou lítáš nad vodou, ne náhodou, včera jsi se chvěla! S náladou mizíš oblohou, všude barvy jsou, splývaj naše těla!"

V zámku zarachotí klíč. Kolegyně. Vím, že tuhle hudbu nesnáší, ale... Smůla, já tu byla první.

,,Jseš motýl, zkoušíš projít tmou, budeš NAHÁ!"

Jí by se nejspíš líbilo, kdyby tam zpívali třeba Budeš v rouše Evině...

Je horké letní dopoledne. Slunce pálí, psi podřimují ve stínu, měli bychom cvičit, ale nikomu se nechce. Nápad na sebe nenechá dlouho čekat. Nedaleko tábora je zatopený lom. Voda v něm bývá ledová. Většinou nás to odrazuje, dnes láká. Navíc teď tam nikdo nebude. Je úterý, všichni jsou v práci, ani plavky nepotřebujeme. Netrvá dlouho a s kamarádkou parkujeme u lomu. Nikde ani živáčka. Super. Můžeme na ostro. Pomalu se noříme do studené vody. Plaveme línými tempy. Vychutnáváme si pocit naprostého splynutí s vodním živlem, když v tom to kousek od nás zabublá a z hlubiny se vynoří skupinka potápěčů.

Prach v očích, chlupy v puse, bahno za nehty.

,,Drž. Tak slyšíš... Nemel sebou! Stůj!"
Zápasím s kartáčem a zacuchanou srstí. Klisna shetlandského poníka neoceňuje moji snahu vydrbat jí zaschlé bahno z kožichu a uhýbá do všech stran, kam jen jí vodítko dovolí.

,,Z těch nohou to pak asi budeš muset vzít prstama, to kartáčem půjde blbě," poradí mi Lucka, která pár metrů vedle svádí podobný boj s druhou klisnou.

,,No,koukám," utrousím, sedící na bobku a drolící trpělivě mezi prsty kousky bláta, jeden po druhém. Kobyla škube nohou a každou chvíli s ní dupne. To bude opravdu na dlouho.

„Máš nějaké místo, kde by ses fakt nechtěl probudit?“ zeptá se mě kámoš.
„Na záchytce, odvykačce, uprostřed moře nebo na hřbitově. A nechlastej na to, bude ti potom blbě,“ napomenu ho.
„Mám to pod kontrolou,“ zívne a lokne si vodky, „a chce se mi spát,“ položí si hlavu na stůl.
„Měli bychom to tu uklidit,“ řeknu, ale nakonec usneme oba. Všechen alkohol a trávu necháme na stole.
Když jsem říkal, že bych se nechtěl probudit na záchytce, teď si zase myslím, že by to bylo nebe.
Protože když se probudím a zvednu hlavu ze stolu, stojí vedle mě moje mamka.

Instrukce zněly jasně. Zavolat šéfovi, jakmile přijedou.

,,Brej deen, my vám vezem pípu..." Telefon zvedl okamžitě. ,,Už?! Jdu dolu!" V životě neseběhl z bytu do cukrárny tak rychle. Pánové z dodávky vynesli pípu a začali ji, i s kolegou, instalovat na bar. Poučen a s návodem v ruce se s nimi šéf rozloučil a hoši odjeli. ,,Večer to zapojíme! Dejte zatím chladit ten soudek!"

Po zavíračce se na to vrhli. Hadička... Otvor... Aha, sloupnout... Narazit... Proč to nejde?
Šéf zabral větší silou. Pivo náhle začalo prudce tryskat z hadičky, kterou držel v ruce. Ohodil stěnu, bar, podlahu, kolegu i sebe.

Sedím si ráno na gauči a dýchám. Vedle mne je hrnek s čajem. Ještě horký, čerstvě zalitý. Za oknem se větrem hýbe smrk.

Hlavou mi jdou myšlenky. Někdy jedna po druhé, někdy tři skoro naráz, někdy je chvíli klid.

Kažou myšlenku dám do bubliny. Chvíli ji pozoruji. Občas tím vzniknou další myšlenky. Občas už samotným pozorováním zmizí.

A pokud tam je, obalím jí do bubliny. A nechám jí se vznášet, plynout.

Po chvíli je čaj už pitelný. Doušek po doušku piji čaj. Smrk je stále za oknem.

Myšlenky přichází a odchází. Bublin mám dost.

Čaj jsem dopil. Čas jít dál.

Dveře cukrárny potichu vrznou. ,,Dobrý den, vespolek!" ,,Dobrý den, Járo," usměju se. ,,Kafíčko?" ,,No jasný, to akorát stíhám!" Zatímco chystám espreso, Jára obhlíží vitrínu s dorty. ,,Jak jdou kšefty?" Zasměju se. ,,Zase se tu dnes jeden pán sháněl po větrníku, hned jsem si na Vás vzpomněla.." ,,Poslat k Erhartovi na hlavní třídě! Však já tam taky chodím," směje se Jára a usrkává espreso. ,,Ten už je tam taky celou věčnost. A co je Billa, tam bejval tehdy mlíčňák... Hned vedle jsme chodili pro uzeniny... Ne, počkat, tam bejval pekař! Jak on se jmenoval... Uzeniny byly naproti, kde je dneska drogerie..."