Originální; Ze života

,,Mami, koukej, přišel mi dopis!" křičela holčička, když jí tatínek přinesl ze schránky hnědou obálku s modrou květinou.
,,Ukaž, a od koho?" vyzvídala hned maminka.
,,Hádej, od koho jinýho my chodí dopisy než od kmotry." smála se.
,,Ach tak, od kmotry lišky, a co ti píše?"
,,To nevím, ale jdu to zjistit."

Holčička odběhla a blaženě vylezla na strom za zahradou. Otevřela obálku a tam se skrýval pytlík s jarními sazeničkami a pohlednicí s fotkou lesa.

Oči se jí rozzářily.
,,Všechno nejlepší, ty umělkyně! Ať se ti daří! Přijedu brzy."
To byl ten nejhezčí dárek, dopis.

,,Mami maminko, Marka přijede!"

Pobíhali po ulici, déšť jim smáčel vlasy a klíče cinkaly v kapsách. Možná je honili policajti, kdo ví.
Slepá ulička, vždycky do ní vlezou! Rychle přeskakují plot, když tu na ně vyskočí pes, štěká jako divej a málem by je prozradil. Ta parta kluků a holek se rychle rozběhne pryč, ale pes běží za nimi. Nasednou do dodávky, no páni, jezdí na červenou, nedávají blinkr. Hotoví grázlové!
Začíná bouřka, blesky svítí na obloze a začaly padat kroupy.

,,Děti, ke stolu, oběd je hotovej!" volá maminka z okna.

Mraky se roztrhají a sourozenci se smíchem běží po zelené trávě do kuchyně.

Až budeš velká. Až vyrosteš. Až budeš starší. Na to jsi ještě moc malá.
Slýchávali jsme to asi všichni. A myslím, že všichni tyhle věty "milovali" stejně. Chtěli jsme vyrůst, chtěli jsme být dospělí. Rychle a hned. Záviděla jsem starším holkám. Že umí jezdit na koni. Že mají řidičák. Nebo kluka. Chtěla jsem být velká.

Proč teď, když musím řešit diplomku, státnice a hledání práce na plný úvazek, nikdo nepřijde a neřekne "To neřeš. Na to jsi ještě malá"? Proč nemůžu být zase malá?

Holčička si hladí koně a obdivně vzhíží ke mně v sedle.
"Ty se máš," povzdechne si.

Seděla pod stromem, ve vysoké trávě. Snad chytala sluneční paprsky nebo se snažila usnout?
Vypadalo, jakoby byla nejšťastnější člověk, sladce snila, jakoby spala a přitom vnímala okolní svět.
Vnímala hučící vodu v potoce i vítr, který roznášel semínka pampelišek po celém světě. Vnímala, že je šťastná a ten pocit si tak užívala, že nebyla schopná se zvednout a ukončit to.
Měla zavřené oči a vzpomínala, měla zavřené oči, ale viděla to, co se stalo dřív.
Byla malinká, úplně bezstarostná. Smála se a tančila bez zastavení, nic jí nedrželo zpátky.
Těšila se, až to přijde znovu. Věděla, že to přijde, brzo.

,,Převleč se do tepláků, řekla to maminka!" říkal tatínek nejmladšímu synovi.
,,To proto, aby si neušpinil nedělní kalhoty." dodávala maminka, zatímco loupala brambory v kuchyni. I když byla neděle, byl tu pořádný frmol, páč ani sedmý den tu nemůže být klid.
,,Notak, kde máš bačkory, honem si je najdi!" komandoval dál tatínek, ten mrňous ho ale neposlechl, jako vlastně většinou.
,,Jakto, že máš ty kalhoty špinavý? Vy jste se zase honili před kostelem!" vyváděla maminka unaveně.

Už mi z toho začínala třeštit hlava. Vzala jsem ovladač a pustila televizi. Všichni se uklidnili, sedli si a sledovali dokument. Byl to zázrak.

Jindy tu bývá krásné, uklidňující ticho. Ne však dnes. Místo zpěvu ptáků se lesem rozléhá vrčení strojů. Zvuk motorové pily. Praskání dřeva. Hlasy mužů, kteří se snaží překřičet rachot bagru. Obří kovová kusadla se sápou po popadaných kmenech stromů, které neustály včerejší vichřici. Jeden po druhém přistávají na korbě náklaďáku. O kus dál si traktor razí cestu polámanými větvemi. Je potřeba les vyčistit. Odtahat popadané stromy. Nařezat je. Naskládat do pyramid podél cesty.

V prudkém svahu, padajícím kolmo k cestě, stojí kůň.
V postroji, za sebou několikametrovou kládu.

Bez hnutí čeká na povel svého pána.

Jediná chyba může oba zabít.

Šla jsem po stopách zvířat. Našla jsem malou pěšinku, asi tudy chodí srnky, byla jako kouzelný tunel z trní a suchých kopřiv. Smála jsem se, byla jsem šťastná, když jsem si všimla červeného kloboučku pod malou borovicí. Brodila jsem se bažinou, kterou zde zanechali divočáci a veverky po mně házely ohryzané šišky.
Bylo mi úžasně, cítila jsem se mezi svými, i když jsem spatřila zvířat jen pár. Nešlo totiž jen o zvířata, objímala jsem stromy vysoké až do nebe, ležela jsem v zelené trávě a sbírala jsem ostružiny do pusy.
Jak snadno mě příroda přijala, i bez zbytečných lidských slov.

,,Tak co Honzíku, máš už někoho?" zeptala se mě babička.
Pokud jste si prošli pubertou, tak moc dobře víte, že záludnější a trapnější otázka přijít nemohla.
Záporně jsem zakroutil hlavou a doufal, že už tato otázka dneska nepadne.
,,Kecá babičko, jasně že má," vypadlo z mé mladší sestry.
Babička najednou ožila a začala se ptát na hromadu dalších otázek.
,,Jmenuje se Tamara, je to blondýnka a je moc hezká," vyzradila sestra.
,,Ty jsi vážně hrozná drbna, nemůžeš držet jazyk za zuby?" syknul jsem.

Proč mají všichni příbuzní potřebu vyvolávat trapné situace? Chápete to někdo?
A proč sestry vždycky všechno vyžvaněj?

Často a ráda vzpomínám na svá učňovská léta. Sešlo se nás tenkrát pět dospělých, kteří měli pocit že jim střední a vysoké školy nedaly do života nic pořádného.
Vzala nás pod křídlo malinká paní vedoucí.
Nadšeně krmila náš hlad veškerým svým umem a neprominula nic. Vedla nás laskavě i přísně.
Ráda vyprávěla. Nejlepší byly historky z jejího vlastního učení. To strávila, se svou nejbližší přítelkyní, na dílně plné pánských krejčích. To byli Páni krejčí, ti zažili ještě První republiku.
U oné přítelkyně jsem prvně viděla magii plisování látek.
Ty dvě drobné dámy jsou opravdové mistryně ve svém řemesle, krásné krejčovině.

Je podzim, druhá polovina října. Markéta Bosco sedí u stolu a pozoruje svého nejmladšího syna.
"Maminko," promluví nakonec Jan. "Nechtěla byste dělat matku mým chudým chlapcům?"
Markéta chvíli mlčí. Je jí padesát osm let. Tady v Becchi je ctěná a milovaná matka, babička. Na stěhování se cítí stará. Přemýšlí, nakonec přikývne.
Netuší, co ji čeká. Kolik odříkání a ústrků bude muset se svým nejmladším vytrpět. Neví, že se nakonec rozloučí i se svou tolik střeženou svatební výbavou, ještě neví, že jí rozjívení kluci podupou zeleninovou zahrádku.
Neví ani, že ač stará, bude mistryní všedního dne ještě dávno po své smrti.