Andulkoviny

"Pane domácí, vaše žena umí vařit výborně," pochválil jsem večeři.
"To jo, proto taky tak vypadám," zasmál se pan domácí.
Paní domácí vyšla a zeptala se svého muže: "Copak je, miláčku, vadí ti tvé bříško?
To jsou vrásky z lásky. Já miluju vaření a ty mé jídlo."
Maminka si postěžovala: "Já mám také vrásky z lásky k dobrému jídlu."
"Nestěžujme si, už nám není dvacet a nemusíme si hledat životní partnery," navrhl pan domácí.
Všichni jsme souhlasili, a paní domácí za chvíli přišla se zákuskem - ovocnou nadýchanou domácí buchtou.
Každý jsme si dali kousek, rozloučili jsme se a šli spát.

1) Kolik cm měří andulka?
a) 17 až 20
b) 20 až 24

2) Odkud jsou andulky?
a) z Austrálie
b) z vesmíru, ničí tam zobákem družice

3) Jí se andulky?
a) ne proboha!
b) ano, v asijských bistrech

4) Jaké je původní zbarvení andulek?
a) zelenožlutá
b) červená s černou hlavou

5) Co potřebujete k chovu andulek?
a) klec, krmení, hračky
b) boudu, granule a řetěz

6) Co se vám může stát s andulkami?
a) když ji naštvete, ukousne vám ruku
b) když je mimo klec, může okousávat papír

7) Bonus: Kolik andulek mám doopravdy?
a) 13
b) 1

"Násilnou smrtí zde nikdo nezemřel. Podle internetu zde měli lidé zemřít přirozeně, nebo spáchat sebevraždu," komentoval jeden duchař.
"Zkusíme komunikaci s entitou," řekl druhý.
"Co chcete?" řekla entita.
"Nechceme tě obtěžovat, chceme pouze krátký rozhovor."
"Jsem svobodný duch, nikdo mě nechtěl. Nevadí mi vaše přítomnost."
"Dobře, kolik ti bylo, když si zemřel, jak a kdy si zemřel?"
"Bylo mi 47, před pěti lety jsem spáchal sebevraždu. Ještě něco?"
"Ne už nic, poprosíme tě, aby si byl v klidu, spí tu i lidé, kteří s tebou komunikovat nechtějí."
"Dobře, stejně bylo možná lepší být svobodný, protože partnerky by byly k ničemu."

"Zajímavé, že zde opravdu byli vojáci," řekla maminka.
"Ve druhé světové válce zde byli vojáci. Vojáci to zde opustili v roce 1947, a v roce 1989 se zde začalo budovat museum. Dnes švýcarští vojáci využívají kasárny hned vedle," řekl průvodce.
"Zajímavé," přemýšlel jsem. "Podle Kryla ve válce múzy mlčí, ale tito muži nemlčeli. Tito muži bránili dokud, to šlo. Pevnost vydržela, ale ne všichni válku přežili."
Po skončení prohlídky jsme šli na oběd a po obědě jsme jeli vlakem domů.
Cestou jsme si povídali o múzách ve válce, a že někdy je lepší mlčet než říct něco, čeho budeme litovat.

"To je zajímavý obraz, proč zrovna tento motiv?" přemýšlím.
"Asi měl autor špatné období," přidala se maminka.
Z přemyšlení nás vyrušil hlas průvodce. "Autorovi, když maloval tento obraz, se zrovna narodilo dítě. A jelikož zjistil, že mít dítě není sranda, tak vzpomínal na svobodný život. Autor vzpomíná hlavně na neomezenost, svobodu a utrácení peněz. Co dříve dal za zábavu, v době dítěte šlo na jiné věci. Když mělo jeho dítě 20, on měl 39. Nevíme, zda bylo dítě plánované, ale autor pořád vzpomínal na neomezený život. Nakonec se s dítětem smířil. Takže tento obraz vystihuje vzpomínky významného autora na mládí."

"Co to je za chlapy?" ptá se maminka.
"Nevím, demonstranti asi?"
"Milujeme tvoji ženu! Milujeme vdané ženy!"
"Vypadni!" zavrčela maminka.
"Feministko! To je tvůj manžel?"
"Ne, syn," naštval jsem se.
"Milujeme vdané ženy!" řvali ostatní muži.
Maminka se naštvala a dala dotěrnému muži facku.
"Ty jsi mi dala facku?" zeptal se naprosto zbytečně.
"Jo," vrazil jsem mu druhou.
"Chlape, zavolám policii, protože tento pochod milenců je velmi špatný, a ženy na letišti si stěžovaly, že je obtěžujete."
"Styďte se, vy nemravní otravní milenci!"
"Uf, to bylo něco," řekla maminka, když nás policie vedla na služebnu. "Nač jsme si platili hotel?"

"Můžeme vyrazit," hlásí maminka.
"Jel bych se podívat na Hrad," řekl jsem.
"Tak jo," nastartovala maminka.
Cestou byla kolona a někdo v BMW začal troubit a vyřvávat.
"Jestli přijedu pozdě, tak vás zažaluji!" vyřvával řidič.
Ostatní řidiči, kteří spěchali, začali troubit a vyřvávat: "Žalobu na pomalé auta!"
"Ajéje, už troubějí. Tady se nedá jezdit, zaparkujeme a jedeme na Hrad tramvají." Cestou zatroubil ještě jeden řidič, řval že si máme pohnout a nadával, že ženská za volantem.
I když, maminka umí řídit líp než ti chlapi v luxusních autech. Tak nic, jdeme na Hrad, dobrou večeři a odpočinout si na hotel.

"To jsem ráda, že do té Prahy aspoň nějak dojedeme."
"Já taky," odpověděl jsem.
Po chvíli upadl šroubek.
Nikdo netušil, co se stane dále.
Strojvůdce zpomalil, a v tom se vagon rozpadl.
Děti začaly brečet, matky křičet, otcové šíleli, a já s maminkou se snažili dostat ven. Když přišel průvodčí s postavou dvoumetrového chlapa přes 100 kilo, všichni se uklidnili. "Jsme pár kilometrů před cílem, vezměte si věci, dojděte kousek po poli k autobusu na kraji. Pokud je někdo zraněn, nahlaste mi to, my vás ošetříme."
"No to byla cesta, na tu už nikdy nezapomenu," řekla maminka a já souhlasil.