Bílé město (originální)

Procházel se po nábřeží. Naslouchal rackům. Obdivoval zadumané rybáře, jak zručně nahazují udici. Dlouhé kilometry pobřežního korza nabízely bezpočet pohlednicových výhledů na řeku vlévající se do oceánu. Chtěl poslouchat jen vítr, ochutnávat slanou tříšť, která se mu usazovala na rtech.
Prošel pod mohutnou konstrukcí zavěšeného mostu, který se klenul nad řekou. Z druhého břehu mu kynula socha Krista s laskavýma očima.
Hleděl do míst, kde se řeka mísila s oceánem. Odlesky slunce na vodní hladině vytvářely neopakovatelnou hru odstínů. Kouzelné pruhy barev, které lákaly k dalekým cestám. Zažíval zvláštně sladký smutek. Věděl, že jednoho dne bude muset Bílé město opustit.

Mokré prostěradlo se lepí na kůži. Všechna okna podkrovního bytu rozevřena. Cikády zase vržou starou známou symfonii neklidu. Závěs v balkonových dveřích se občas zlehka zachvěje. Dole z ulice se s ozvěnou rozléhají kročeje nejistých opilců, doprovázené cupitavým klapotem střevíčků.
O pár hodin později se mezi lanovkami mrouskají kočky. Dřevěné vozy pokryté graffiti připomínají milence spící v objetí. Opodál zaznívá vytí smečky toulavých psů. Měsíc je bledý. Spánek nepřichází.
K ránu, když znavená mysl konečně podlehne, dají se do práce sbíječky. Celé tohle město je jedno velké staveniště! Kdo nestaví, alespoň opravuje. Moudrá ramena jeřábů dohlíží nad osudem Bílého města.

„Finito! Graca Terminal,“ zahlaholil řidič rozhrkané žluté tramvaje. Dvakrát zazvonil, aby dal cestujícím jasně na srozuměnou, že to myslí vážně. Pak vystoupil z kabiny, zamknul a šel na cigárko. Lehce před půlnocí se na malé točně, uprostřed starého města ocitl hlouček zmatených cizinců, kteří neměli ani ponětí, jak se dostat nazpět do svých hotelů.
K. se rozhlédl kolem sebe. Odhadoval správný směr. Po chvíli vykročil k potemnělým schodům.
„To bych nedělal, senhor,“ ozval se za ním dědula bafající dýmku.
„Proč? Přepadnou mě tam?“
Děda se rozesmál v obláčku namodralého kouře.
„Kdepak, senhor. Ale na těch schodech se leda tak potlučete.“

Toulal se rozpáleným městem celý den. Večer zabloudil daleko od hotelových promenád a karaoke barů. Bloumal křivolakými uličkami Starého města. Míjel zapomenuté kašny. Obdivoval namodralé zdobné kachle na zdech prostých domků. Stařičký brusič nožů mu věnoval bezzubý úsměv.
A pak to uslyšel. Nádherný melodický alt, který naléhavě vábil. Sledoval ten hlas, jak slábl a zase sílil. Až objevil zapadlé náměstíčko s tavernou pro patnáct hostů. Na malém pódiu v příšeří taverny seděl zadumaný kytarista s vlasy do čela. Vedle něj stála drobná tmavovlasá dívka s uhrančivýma očima. K. nerozuměl jediné slovo. Ale chápal vše, protože bolest a krása nepotřebují překlad.

„Nevzal jsem to včera za správný konec,“ usmál se omluvně K.
João odložil pastelku šarlatového odstínu.
„Trávit večer s dealerem hašiše, opít se do němoty, usnout ve veřejném parku…? Tak jsem prožil první dvě dekády svého života,“ zazubil se, „a něco vám řeknu. Tohle město nabízí spoustu potěšení. Hlučné bary, fet, macaté mamas i štíhlé nymfy… ale to je jen únik… Krásu musíš hledat pod povrchem. Jako u téhle pastelky. Musíš si ji zasloužit.“
K. se zamyslel.
„Kde ji ale hledat?“
„Není kde, ale jak, senhor. Hlavní je nepoddat se svodům. Pozorně se dívejte kolem sebe. Štěstí je snadné přehlédnout.“

K. opatrně sestupoval po točitých schodech. Cítíl se provinile.
„Dobré ráno, senhor,“ uvítal ho bodře João. Dál ořezával sadu pastelek, až barevné šupinky odlétávaly všude kolem.
„Víte, že jste docela populární? Byla tu za vámi jakási slečna s abstraktními vlasy.“ Návštěvu dealera raději nezmínil.
„Vypadala dost odhodlaně, ale to není váš typ, řekl bych.“
K. mírně zrudnul.
„Copak to děláte?“ snažil se odvést řeč jinam.
„Tohle?“ přestal João na chvíli. „To je pro mého syna. Usiluji teď o střídavou péči.“
Velké dobrácké oči se na okamžik zaleskly.
„To je pro mého Enrica,“ povzdechl si mohutný černoch. „Musím se víc snažit.“

Moucha zabzučí Joãovi přímo u hlavy. Domovník jen nevrle máchne tlapou. Vtom zaskřípou vstupní dveře. Vejde drobný mužík arabského vzhledu.
„Jdu navštívit kamaráda,“ drmolí, „Takový bledý, odněkud z východu…“
João se zamračí.
„To určitě,“ ucedí mezi zuby, „Mazej odsud… Seš známá firma.“ Důrazně bouchne o recepční pult učebnicí matematiky, až moucha odbzučí do kouta.
O hodinu později další návštěva.
„Nebydlí tu nějaký turista z východu?“
Podezřívavý pohled.
„Jmenuji se Bebe…“
„Mladá dámo… i kdybyste se jmenovala třeba Žužu.“ Třeštidlo ze sebe vydá zklamané ách.
„Senhor spí.“
A dost! João vyleze na ulici. Přilepí zvenku na dveře ceduli s nápisem KARANTÉNA.

V puse jako kdyby přežvykoval šrouby, žaludek rozhoupaný, v hlavě tupé duté prázdno. Duše bolí víc než tělo. Ze všeho nejvíc pálí sluneční paprsky, které se tváří, že něžně laskají, a přtom bodají jak do sinalé kůže vampýra.
„Dobré ráno, pane,“ hlaholí João, aniž by vzhlédl od středoškolské učebnice fyziky. Brýle mu nezadržitelně sklouzávají z nosu.
„Erh… Ugh…,“ zamumlá K. a plnou vahou se opře o zábradlí, až secese zakvílí.
Domovník zvedne zrak od vzorečků.
„Těžká noc, že?“ zasměje se srdečně „João vám udělá silný vývar. To je to, co teď potřebujete nejvíc. Zdravou stravu, ticho a...“
„Hadr… mokrý… Oubrigado.“

V městském parku ve stínu cedrů vyspává zbloudilý Středoevropan. Opodál ve křoví se děti ke hře chystají.
„Házej první, Marco, jsi nejmenší. Nebo mám raději házet já?“ kasá se Mouřenín.
„To ne. Už jsem vsadil euro,“ brání se prcek.
„Tak se ukaž.“
Rošťák přimhouří oko. A kamínek letí.
„To nebylo špatné. Sedm čísel, řekl bych.“
Na jeho místo se chystá další. Manuel z přístavu.
„A co když se vzbudí?“
„Tak jsi prohrál.“
Manuel zamíří. Zadrží dech. A hodí. Kamínek přistane přesně na pupku.
„Paráda!“ zaraduje se. „Bank je můj!“
Ostatní zklamaně odfrknou. Kapesné v trapu.
„Nebojte. Koupím pasteis pro všechny!“

Rytmus pulzoval celým tělem. Krev tepající ve spáncích. Absolutní kmenový rauš, který se přeléval z jednoho konce Teras na druhý. Vibrovalo to uvnitř hrudníku jako neposedný démon. Bubeníci se svíjeli v transu. Jejich dlaně dopadaly na napjatou kůži tamtamů s železnou pravidelnosti.
K. tiskl orosenou plechovku piva k podlitině na rameni. Laskal ten chladivý válec jako nejněžnější milenku. A s úžasem v očích sledoval pohanský rej.
Poslední zbytky civilizace braly za své. Nahé dívky se s radostnými výkřiky vrhaly do fontány. Cákaly vodu všude kolem sebe. Nebylo na tom nic nepatřičného. Návštěvníci Teras se stali dětmi tančícími kolem zlatého telete.