DMD č. 2. pro 2. 4. 2020. Téma: Sosáky

Blurgh, buuuuur, brrrrgh.
A má ji!
"Ale no tak!" Čílí se starší sestra.
"Kdo to má poslouchat!" Založí ruce v bok poté, co vyčinila a vlepila pohlavek té mladší.
"To se dělá? Pij normálně! Nebo ti to brčko seberu! A ty další schovám!" Letí vzduchem výhrůžky. Uvnitř chaty je chladněji jak venku, ale i tak jí ze všeho třeští hlava.

To už ta mladší bohužel nevydrží, se slzami v očích upouští trubičku do sklenice a s brekem vybíhá z chalupy na zahradu, schovat se mezi květinami. Rozmazaným zrakem pozoruje motýly létající kolem, jak si lhostejně nabírají sladký nektar z květů.

Draco k němu vtrhl hned ráno a ještě měl tu drzost vypadat nechutně svěže.
"Viděl jsem místo činu. Masakr!"
"Jo, četl jsem zprávu."
"Všude byla krev a taky obrovská hejna much!" pokračoval Draco.
"Četl jsem zprávu," zopakoval Harry popuzeně.
"Byly jich mraky, nořily do té krve svoje sosáky..."
"Mouchy nemají sosáky, Draco!"
"A podlaha byla plná kusů masa!"
"JÁ TU ZPRÁVU ČETL!" zařval Harry a bojoval s nevolností.
"Na vrchního bystrozora máš trochu slabý žaludek, ne?"
"Nesedla mi snídaně..."
"A nebo ty litry vína večer u Snapea. Říkal, že ses stavil." Draco se škodolibě zubil.
Harry po něm hodil kalamář.

„Kde mám sakra v Marvelu vzít nějakej sosák?“ zaběduju nahlas.
„Tak použij toho upíra,“ poradí mi světem těchto filmů nedotčená sestra.
„Koho že?“
„No toho v masce, jak lítá nad tím divným městem.“
Dojde mi to - asi že jsme příbuzný.
„To není upír, to je netopýr. A hlavně to je DC!“
„A ta bledule od toho tetovanýho?“ nadhodí. Strážci galaxie ji zřejmě úplně neminuli.
„Ta má tykadla, ne sosák,“ tluču už hlavou o zeď. Ačkoliv… to by možná šlo…
Sedám k notebooku a zkouším něco napsat. Cokoliv. Marně. Hlavou mi totiž zní bez přestání to samé: „Do pěti, do pěti…“

Natáhnou se, zaryjí a sají. Hladově. Nedočkavě.
Někdy to ani necítím, jindy mě to trhá na kusy.
Nemůžu jim utéct. Nechci jim utéct.
Jsem na nich závislý. Na pohledu na pestrobarevná křídla, která roztáhnou, když mě nechávají stát daleko za sebou.
Zatnou se do mě, svými tázavými pohledy. Bezelstnou otázkou protnou tenoučkou krustu na povrchu vědění. Pak začnou nedočkavě sát.
Nespokojí se s jednoduchou odpovědí. Chtějí znát příčiny i důsledky. Chtějí pochopit.
A pak mě mí studenti přerostou. Vyletí do světa. Za životem. Za dalším poznáním.
A já? Já jsem s každým, koho jsem něco naučil, o malou špetku moudřejší.

Jak si nižší bůh básnictví, pivovarnictví a antikoncepce rychle uvědomil, plánovat dovolenou zrovna ze svého sídla na Mjödlandu, kde byl obklopen čmeláky, nebylo nejtaktičtější rozhodnutí, protože ho to nezanedbatelně ovlivňovalo. Ze sledování jejich rojů měl chuť navštívit tullamorskou fabriku na drony, z poslechu jejich bzučení zase S. K. Neumanna...
Na druhou stranu to přece nemuselo být nutně špatně, ne?
A tak po zralé úvaze zamířil k lodi s tím, že se vrátí do dvacátého století a zjistí, odkud se vzal ten překvapivě rozšířený omyl, že čmeláci mají sosáčky, jimiž bez přestání sosají, i když to byla biologicky vzato úplná blbost.

"So." Jadzia leaned across the table. "Tell me everything."

"Tell you what?" Julian shifted in his seat, his mug steaming nervously.

"You know." She raised an eyebrow. "Everything! I've never dated a Cardassian." She narrowed her eyes, "not a male Cardassian. That I remember."

"Jadzia, honestly." Julian sipped his tea. Just a plain tea, nothing fancy this time. Though he was beginning to wish he'd gone for coffee.

She smiled at him, all teeth. "You had sex!"

"Yes, well, I don't like to broadcast it."

"With Garak".

"Yes." His eyes flickered.

"Some say, they have a sort of proboscis-"

"Jadiza!!"

Severus přerovnal přísady do lektvarů, zkumavky byly vyleštěné i zevnitř a co se týče podlahy v laboratoři, ona sama by se dala jíst, jak byla čistá.
Severus dokázal čelit svým problémům, ale tomuto se vyhýbal. Ne že by neměl svoji práci rád, miloval bádání v odborné literatuře, chvíle zostřené pozornosti nad kotlíkem i zpracovávání výsledků svého výzkumu.
Proces schvalování článků z duše nenáviděl.
S povzdechem se posadil k formuláři.

Autor, název (Problematika medikoterapie nočních děsů : savé ústní ústrojí čeledi Noctuidae jako optimální složka lektvaru), univerzita… Co to sakra?! Normalizovaný rodinný indikátor kouzelníka? NoRdIK? Kolika slovy nás ještě označíte za špínu?!

Tak, do čeho bych ještě ten svůj sosáček strčila? Už jsem si dala kousek sýra, jahodu, lžičku polívky, plátek šunky a moje mlsná pusa stále není spokojená.
Mířím tedy do skříňky se sladkostmi. Úplně nahoře leží Toffifee. Natahuju se pro něj a už se mi sbíhají sliny.
Krabička je ale podezřele lehká. Je prázdná!
“Hej! To si snad děláte srandu! Kdo snědl všechno Toffife?” vztekle zakřičím v množném čísle, i když jsem si viníkem jistá.
Můj bratr vykoukne ze svého pokoje a se zřetelnou ironii prohlásí: “No, já určitě ne.”
Zjevně nejsem v téhle domácnosti jediná, kdo má mlsný jazýček.

Ručička na ukazateli palivové nádrže se povážlivě blížila k nule. Bledule zase šílel. Nic, co by se nedalo předpokládat. Zásobní kanystry byly prázdné, samozřejmě.
Ale to nevadilo. Pumpa byla přesně tam, kde si ji pamatovali z minula. To ji, ještě na pěší výpravě, objevili. Teď k ní vezli generátor.
Zapojí ho a naplní si nádrž až po okraj. Pak i všechny kanystry. Potom seženou cisterny a naplní i ty - o jejich hnízdě taky ví. Asi to budou muset několikrát zopakovat.
Je to tu jako bonanza. Tankovací pistole připomínající sosáky se zlatě lesknou ve světlech auta.
Vysosnou to tady do sucha.

Posadila se před výčep tak, aby měla dobrý výhled na svého bratra, který právě leštil sklenice. Dívala se na něj zvláštní kombinací zájmu a starostlivosti. Jakmile jí zpozoroval, dokončil, co měl na práci, a vydal se jejím směrem. „Co to bude, mladá dámo?“ připitoměle se uculil od ucha k uchu.

„Pivo.“

Ucítila na svých zádech čísi obrovitou ruku. Majitel toho pajzlu - znala ho jen od vidění.

„Sestřička?“ zeptal se. Písmenko „ř“ nevyslovil vůbec správně.

Bratr pokýval hlavou a postavil před ní sklenici.

„Ahá! Sosáky, sosáky!“ zakřenil se majitel. Neuměla si vůbec zařadit jeho přízvuk.

„Cože?“

„Chtěl říct, že jsi násoska.“