DMD č. 2. pro 2. 4. 2020. Téma: Sosáky

Na políčku v jetelíčku, kde potůček pramení,
sosák leští pubertálně dva čmeláčí kořeni.

Čmelda býval přelétavý, s radostí si vrznul,
po poslední epizodě úsměv mu však zmrznul.

"Sotva píchneš, hned bys chcíp?
Měls to, hochu, provést líp."

Zatímco spal, sladká byla pomsta jisté Medulienky,
zadnici mu vyholila na chlupaté bílé trenky.

"Bráchové ho snadno najdou podle bílé zadnice,
dotáhnou ho klidně po zlém až před brány radnice."

Ze sňatku však rychle sešlo, kolegové drží basu
a bráškové ráno našli s bílým zadkem celou chasu.

Tento den je památeční pro rod zemních čmeláků,
neboť od té doby létaj bez barevných tepláků.

„Sosny, soply, sosáky, brzy budou chechtáky!“ provolávala afektovaně pratetička Muriel, zatímco pobízela koště, aby zametalo rychleji.
Po smrti Molly se nastěhovala do Doupěte. Vidina domácnosti bez ženské ruky pro ni představovala nevýslovný horor.
Jak se záhy ukázalo, její ženská ruka nebyla v domě Weasleyových až tak potřeba, poněvadž děti trávily většinu času ve škole a Artur domů nechodil, pokud vyloženě nemusel.
Teď ale doma byl. A s tetinou přítomností se vyrovnával po svém.
„Sosáky,“ zopakoval zamyšleně. „Sosáky se vždy nepozorovaně dostanou tam, kde je chcete nejméně...“ Najednou vyskočil z křesla. „Musím si promluvit s Fredem a Georgem! A s Kingsleym.“

Strašně nerad to přiznávám, ale četa už není kompletní.
Včera dostali Jorgeho.
Blbá nehoda, protože během výcviku tyhle věci vysvětluju tisíckrát, a většina rekrutů to pochopí hned. Na druhou stranu, Jorge byl od začátku tak nějak svůj. Nijak zvlášť statečnej, ale svůj, a přesně to ho dorazilo.
Furt jim říkám, kurnik, krmte se na zvěři. Ochutnejte výletníky, mrňaví ještě nemaj takový reflexy. Ale NIKDY nepijte z těch, co se trousej k ránu z hospody. Protože ta krev má pak grády, přestanete se soustředit...
Takhle skončil.
Mastnej flek na lokti nějakýho vožraly.
Mladý prostě neposlouchaj.
Dokud si nerozbijou ty blbý sosáky.

„To je samý "oprav mlejn" a "postav most". Jsem hrdina, ne nádeník!“, rozčiloval se na celou krčmu rytíř Dynamus. Posluchači sosali každé jeho slovo a také rundu piva, kterou jim rytíř zaplatil.
„Je jen otázka, kdy naši zemi převezmou uchošpicové z Kognicie. Říkám braňme se a předběhněme je!“
„Souhlasím,“ ozval se nově příchozí.
„Jsem akademik Olfox a hledám odvážlivce, kteří by pomohli naší zemi konkurovat Kognicijské vzdělanosti. Pevné charaktery, které si poradí i sami proti mnohým. Učitele počtů, jazyků i dalších předmětů. Měl byste zájem?“
Posluchači s nadějí obrátili své sosáky zpět na Dynamuse, kterému úlekem vypadl korbel z ruky.

Na sosaci.net
píšeme, i kdyby měl skončit svět
klikáme jak splašení
před půlnocí zděšení,
že nestihneme zveřejnit flus
je v něm našich myšlenek kus
sosáky písmenka sajeme
tak si tu podivně hrajeme
zahlceni tvorbou u obrazovek usínáme
očka unavená pomaličku přivíráme
hlava spadla, ruka taky
a teď tu nevědomky píšu znaky
hjkbuiwgguiyfhjfhsgfhsebrjkjkaexhznbjkar!!!!!!!!!!!!!!!!
proberu se najednou
hrnek s čajem pode mnou
na komp zaostřím zrak
mě asi trefí šlak
dvacet tři padesát pět
co mám jako dělat teď?
vteřiny utíkají,
hodiny netikají
(jelikož je nemám)
zvednu hrnek, koukám smutně
zase šálek naplním
je to drabble vážně nutné?
v neděli ho doplním

Slavím narozeniny. Upekl jsem si jablečný dort. Koupil květiny. Jako dárek jsem si věnoval knížku.

Žít sám.

Předloni, v době mé indispozice, jsem mnoho měsíců pobýval v izolaci ve svém pokoji. Tehdy jsme se s rodinou odcizili.

Dříve mne to mrzelo.

Dnes si ale spokojeně pobzukuji.

Jsem zdráv, mám svou práci.

I když, pokud jsem nervózní, ještě dnes mívám chuť zacupitat si po stropě.

Prohlížím si důsledně okvětní kalíšky květin. Jeden po druhém. Chvilka nostalgie. Nebylo by špatné, kdyby všichni lidé měli sosáky.

Odložím vestu, kterou nosím do práce a třetím párem končetin prolistuji knížku. Má oblíbená. Franz Kafka, Proměna.

Sklesl vyčerpaně do křesla a sevřel hlavu do dlaní. Třeštila. Chvíli váhal, pak mávl rukou a bolest ustoupila. Nohy se mu roztřásly slabostí. To byl den.
Připadal si, jako by se ho najednou pokoušelo vysát několik tisíc komárů. Nebo jeden půltunový motýl. Prudce otevřel oči, představa metrových motýlích sosáků ho dovysosla. Naklonil se přes opěradlo, pokusil se natáhnout pro umyvadlo, ale nechal ho na druhém konci pokoje. Tam se teď nedostane. Zvracel tedy prostě jen tak.
Dnes poprvé vyléčil rakovinu. Kdyby to byl věděl, tak ráno nevynechal snídani. I když možná dobře, říkal si, hledě na špinavou kaluž pod sebou.

Kdykoliv se Hamiltona ptali, jak se mu podařilo získat nejlepší partii v New Yorku, obvykle odpovídal: "Jsem neodolatelný."
Nakonec ale musel s barvou ven. Horký červencový večer a chladivé víno rozmluvili už zdrženlivější pány...

V sále bylo nesnesitelně. Stála na balkóně úplně sama. Zasněná, vyrovnaná... Krásná. Usrkávala nějaký záhadný zlatavý nápoj. Na Nevisu jsme znali jen guarapu...
Není jednoduché popsat kouzlo cideru ani kouzlo okamžiku.
Pozorovala ho bezelstnýma černýma očima a potom mu nabídla ze své sklenice. Zkusil nasát...
"Ne, ne, to musíš takhle..." naklonila se k němu.
Chutnala jako nejsladší jablka...

"Já přísahám, že netuším, jak ta slámka zmizela!"

„Fuj, co to je?“ zeptala se štítivě Hellian, couvla a mírně zavrávorala.
„Tvůj dopravní prostředek, seržante,“ vysvětloval Urb.
„Tenhle hmyzák?“
„Quorl. Inteligentní tvor, neměla bys ho urážet.“
„No, aspoň že to není pavouk…“ usoudila. „Ale sosák má vážně ošklivej.“

Quorlové přenesli jednotku na místo určení. Hellian ani tak nesesedla, jako spíš spadla.

„Tys během cesty zvládla vypít celý měch kořalky?“
„Já ne… tho ten hmyzák. Sem říhala, že má voškluvej shosák.“
„Zato ty jsi nádherná násoska, viď?“ pokrčil smířeně rameny.

Čekal je boj. A on věděl, že Hellian bojuje nejlépe ve stavu, v kterém by normální člověk ležel pod stolem.

Přes Martovo pole se k nám někdo blížil, bylo slyšet udýchaný zpěv.
„Pověřen úkoly,
ženu si to po poli.“
Á, věčně nestíhající brouk Kvapník, císařský posel. Snad nese zprávu o propuštění mých nevinných synů, pomyslel jsem si.
„Vy jste Titus Čmelánikus? Otec Čmeldy a Brumdy, obviněných z úkladného zabití císařova bratra v masožravé rostlině? Tohle vám mám předat,“ strčil mi do ruky zkrvavený pytel a odchvátal.
A v tom pytli... jejich... jejich sosáčky. Moji ubozí chlapci! Jak jen císař mohl?! Copak neví, že čmeláci jsou chránění? Já... já... já přemůžu svou válečnickou náturu a pošlu na něj ten Zelený mír!