Píseň o nejhorším vyvoleném všech dob (originální fandom)

„Není kouzelník, a ještě mrzák,“ ohrnul rádce ret a opovržlivě si prohlížel Kasandra, těžce se opírajícího o pravou nohu. Vzápětí se však osopil na vojáky. „Proč jste ho ještě neodvedli pryč?“
„Našli jsme u něho tohle,“ vytáhl první z vojáků něco z kapsy. Paull ze svého úkrytu zahlédl lesk jednoho z Kasandrových akkarových přívěsků.
Rádce si šperk z vzácného kovu se zaujetím prohlížel. „To ovšem mění situaci. Odveďte ho do západního křídla.“
Víc Paull slyšet nepotřeboval. Když se cestou z hradu prodíral mezi karavanami se soumary a vzácným zbožím, stmívalo se. Tuhle novinku ale musel donést do taverny ještě dnes.

“Rozkaz!“ odpověděli nad nimi vojáci a chvíli bylo slyšet jen šustění a klapání podpatků o podlahu. Čas se zoufale táhl, ale nakonec ticho přece cosi přerušilo.
„Hej, nechte mě!“ ozvalo se a Amias polkl na prázdno. Irisin stisk kolem jeho zápěstí zesílil – i ona poznala Kasův hlas.
„Já nejsem kouzelník, jsem alchymista,“ pokračoval Kasandr a Amias si dokázal živě představit, jak u toho hrdě pohodil vzadu delšími vlasy. „V pracovně mám důkazy. Všechno, co dělám, má řádné vysvětlení.“
„Takové důkazy už posoudíme sami,“ zachechtal se kapitán. „Jdeme.“
Jestli se Kasandr bránil, nebylo mu to nic platné. Kroky nad nimi dozněly.

Amias se naposledy otočil a podíval se na krajinu, kterou měl opustit. Na domov, který možná už nikdy neuvidí. A myslel a ty, které nechával za sebou.
“Opatrujte se.“
„O nás se neboj,“ zašeptala máma, když ho objímala na rozloučenou. „My to zvládneme.“
Z myšlenek ho vytrhla až Ellie – kousla ho do prstu. Dračí oči mu věnovaly povzbudivý pohled. ‘My to taky zvládneme‘
„Já vím, máš pravdu,“ usmál se Amias a pohladil ji po hlavičce. „Jako vždycky.“
Když se znovu (a tentokrát už doopravdy) vydal na cestu, cítil se o něco líp. A možná se otočil ještě jednou. Úplně naposledy.

„Kde je Tasha?“ zeptal se Bastian výhružně. Dýka v jeho ruce se i v šeru leskla.
„Odejdi. Ji zachránit nemůžeš."
„Kde je moje snoubenka?“ zopakoval přes zaťaté zuby.
„Tvoje snoubenka, to je ovšem jiná,“ vládce běsů vypadal téměř pobaveně.
„Nějaký způsob musí být,“ řekl Bastian tiše. A přestože v ruce svíral dýku, nebyla to výhružka.
„Ale jistě, způsob vždycky je.“ Přízrak zkřivil rty do čehosi, co snad mělo být úsměvem. „Jde pouze o to, co jsi ochotný obětovat.“
Bastian nezaváhal. Čím častěji na tu chvíli vzpomínal, tím víc ho vlastní chladnokrevnost děsila. Přesto věděl, že by to vyslovil znovu.
„Všechno.“

Toho dne se sešla smetánka snad z celého království, aby připila na počest Ryana Tawaraie. Krále Ryana Tawaraie. Přišli pít, veselit se a tančit.
Královskému rádci přirozeně nevěnovali žádnou pozornost.
Mirius Bish procházel sálem. S každým prohodil několik slov, s nikým se dlouho nezdržel. Nemluvil, ale poslouchal. Jako orel se proplétal hejnem myší, pečlivě vybírající z nepřeberného množství kořisti. Nebo spíš stádem tančících prasat. Mirius Bish je všechny nenáviděl.
Za jejich postavení. Za jejich jednoduchý život. Za jejich nadání.
Žilami jim kolovala magická krev a oni ji nechávali bez užitku hnít.
Brzy se to mělo změnit, pomyslel si. Už brzy.

„Proč Velimu na té dýce tolik záleží?“ přemýšlela Sara nahlas a prohlížela si lesklou zbraň. „Zabít krále a zachránit si tak krk je jedna věc, ale kvůli kusu kovu?“
„Věř mi, že zrovna tenhle kus kovu za to stojí.“
„Co je na něm tak zvláštního?“
„Je to Bílý Akkar! Ta zbraň je unikátní. Projede dřevem jako máslem, je lehká, pevná…“ vyjmenovával Kasio nadšeně. „Prej tím jde zabít Běs, pokud na tyhle věci věříš,“ dodal.
To na Saru zapůsobilo. „Tak proč ji Velimu vůbec nabízíme, když je tak cenná?“
Kasio jen pokrčil rameny. „Na to se šéfa budeš muset zeptat sama.“

Za normálních okolností by Amias jakékoli vysvětlování s díky odmítl a plynule by změnil téma hovoru. Ale tohle určitě nebyli obyčejné podmínky a popravdě řečeno měl pocit, že po tom šíleném přivítání Henrymu nějakou malou laskavost dluží. Nakonec, mohl by tím zodpovědět jinou, zatím nevyslovenou otázku.
„Amias zatím neznamená nic. Proto jsme tady,“ vysvětlil s vševědoucím výrazem. „Do Hor moc našich lidí nechodí-“
„Takže hledáte dobrodružství? Zabíjíte Běsy nebo tak?“
Amias nadzvedl obočí, ale rozhodl se zůstat při zemi.
„Něco mnohem lepšího. Obnovujeme staré mapy.“
Henry se viditelně snažil zamaskovat zklamání, když najednou se jeho výraz změnil.
„Vy máte mapy?“

„Hele, jezero,“ zajásal Henry nad mapou. „A my jsme…“
„Tady,“ ukázal Amias.
„Takže můžeme vyrazit!“
„Můžeme?“
Henry se zarazil. „Nechceš se k nám přidat? Za pomoc ti dlužím minimálně něco poživatelnější než ten kopr.“
Amias to chvíli zvažoval, ale kručící žaludek nakonec rozhodl.
*
„Nemohl by tvůj drak vyletět nahoru a nějak nás… nasměrovat?“ polemizoval Henry a vyplétal s z vlasů listí.
„To těžko, Ellie nemůže létat. Měla zraněný křídlo.“
Pokračovali v tichu. Ale les vydával celou kakofonii nesourodých zvuků, ze kterých běhal mráz po zádech.
„Myslíš, že to byl běs?“
„To spíš žáby,“ usmál se Amias. „Určitě už jsme blízko.“

„Je to…“ zeptal se Paull nejistě, aniž by na Bastiana pohlédl. „Hotovo?“
Slovo vražda nahlas neřekl.
Bastian se musel pousmát. Jak se někdo jako Paull mohl do tohohle zaplést?
„Stačí to jako důkaz?“ ušklíbl se a vytáhl zkrvavenou dýku. Paull polkl. Přikývl.
Beze slova Bastianovi podal předmět zabalený v kusu látky. V posledních paprscích slunce se kov zdobený jemnými proužky zaleskl. Vzduch sálal magií.
Paull chtěl něco říct, ale nakonec si to rozmyslel. S rozpačitým pokývnutím zmizel ve stínech.
„Vypadá to, že každý má svoje tajemství,“ oznámil Bastian prázdnému nádvoří s hořkým úsměvem.
Pak osedlal koně a zamířil do Hor.

Bastian nečekal protiútok, ale podruhé se překvapit nenechal. Králi znatelně docházely síly. A Bastianovi útoky neuměly pouze zranit. To byla sázka na jistotu.
Bastian se na krále nedokázal podívat, tak pohled upřel na meč. Chvíli přemýšlel, že ho vezme s sebou. Bílý akkar, magický kov, byl vzácností pro každého, nejen pro královraha na útěku.
Královrah. To slovo se Bastianovi prohnalo myslí jako bouře.
Všechen hněv v okamžiku vyprchal. Nebyla to první vražda, které se dopustil. Tak proč se mu tolik třásly ruce?

Meč nechal ležet na zemi.
Když lezl z okna, poslal za mrtvého krále tichou modlitbu k zapadajícímu slunci.

Král si občas si dovolil odložit masku přísnosti, zvlášť před těmi nejvěrnějšími. V takových chvílích ztrácel ostražitost. „Není snad v Kerrenu dost hezkých holek, že musíš trávit čas v knihovně?“
Tasha.
Měl-li dosud nějaké pochyby, tahle zdánlivě nevinná otázka všechny rozptýlila.
Teď nebo nikdy.
Levou rukou nahmatal za pasem rukojeť dýky.
„Bastiane!“ vzkřikl varovně král. Kdyby se rozhodl o vteřinu dřív, snad by se stihl bránit.
Dýka se ve vzduchu zaleskla. V takových chvílích rozhodují okamžiky.
Král něco zachroptěl a natáhl se pro meč. Byl to slabý pokus, předem odsouzený k nezdaru, ale hodný umírajícího krále. Takhle snadno se nevzdá.

„Jistěže máme mapy,“ přisvědčil zmateně Amias. „Jsme přece taky na cestě. Obchodníci se snad začali orientovat podle hvězd?“
„No, to ne. Ale všechny mapy zůstaly v táboře.“
„A to je problém?“
„Kempujem u jednoho jezera. Je to tak hodinu cesty.“
Amiasovi začínala celá situace zapadat do sebe. Henryho nenadálé zjevení uprostřed lesa bez jakýchkoli věcí, například. „Netušíš, kde to je.“
Henry si rukou pročísl vlasy a rozhlédl se po mýtině. Všechny směry se mu zdály stejné. Odpovídat nemusel.
*
„Karan? Tena?“ snažil se Henry přeluštit vybledlé písmo. „Aha, jasně, Kerren. To je ale ještě pořádnej kus cesty. Není tu podrobnější mapa?“

„Ellie je dračice v pravém slova smyslu,“ usmál se Amias. „Ale jinak jsou tihle malí draci docela neškodní.“
Henry i Ellie nasadili tentýž nesouhlasný výraz, nicméně nikdo neprotestoval.
„A já jsem Amias.“
„Amias,“ zopakoval Henry se zájmem. „Jenom mě tak napadlo. Asi je to blbá otázka,“ uhnul pohledem a rozhlédl se po celé mýtině, jako by kontroloval, jestli jsou vážně sami.
Amias tušil, co za otázku bude následovat, a tušil-li správně, skutečně to byla poněkud nevhodná otázka. A už se rozhodl, co odpoví.
„Nemusíš mi to říkat, samozřejmě,“ pokračoval Henry, a konečně se nadechl k otázce. „Co tvoje jméno znamená?“

.iseB uosj hcaroH V .tadelh em etjesuokzeN .enrevat v sedjan ytizelud onhcesv ,emaktopen es iltseJ lleM .usereT uolam i htuR ,ebet an milsyM .javadzven ipalhc ot tA .ecnas esav edub oT .izrduen ohuold natirD ina es enemak ohot zeB .yvarp uosj units ez hcaresirp o ykcadivop yt ynhcesV !yseB adalvo ,ereG ,nemak monej ot ineN .makohard ynrec ynurok z mesj lazV .mitarv es ydk ,miven a ,tij misum kap ela ,umorts hcicijavipZ z takec udub ynd avD .lizavdo tyb hcen ,ldohzor umyldop kat umecen k es yb natirD ez ,mesj lisuteN .avtrm ej aisatsanA .tivulm endalkdoen uobet s misum ,ereG

Když měl Amias příležitost pohlédnout narušiteli do tváře, uvědomil si, že ze strany Henryho Klitta jim žádné nebezpečí nehrozí. Chlapec nemohl být starší než šestnáct let. Nevypadal ani na velkého bojovníka.
„Ty jsi syn Jenny Klittové?“
Amias Jenny Klittovou neznal osobně. Ale její obchodní společnost v kombinaci se zbožím ze všech koutů světa z ní udělali živoucí cestovatelskou legendu.
„Synovec. Kousek odsud kempuje zbytek naší skupiny,“ upřesnil Henry. „Jinak tvůj drak má dobrou ránu, byl to docela náraz.“
Ať už to bylo vidinou budoucích zákazníků nebo tím, že se Ellie držela v bezpečné vzdálenosti, z mladého obchodníka spadly všechny obavy.