DMD č. 14. pro 14. 4. 2020. Téma: Karanténa

Oswald Stein se cítil, jako kdyby vyhrál první cenu v loterii. Ba ne, mnohem lépe, úspěšněji! Výherní los mohl koupit každý nýmand, ovšem příležitost, která se nabízela jemu, byla neopakovatelná!
Přišlo to nečekaně. Kdo také mohl tušit, že se kolega Bauer nakazí v nemocnici žloutenkou a bude muset do karantény? Ovšem musel-li být v izolaci, nemohl cestovat za oceán a profesor za něj potřeboval rychle najít náhradníka. Zadostiučinění chutnalo sladce: to místo si zasloužil!
Nemohl se dočkat, až onu báječnou novinu, že byl vybrán k dlouhodobé stáži na univerzitě ve Filadelfii, poví Doře. Představoval si, jak na něj bude hrdá!

Když se Elen konečně zbavila mravenců, přilítla ke mně jako fúrie.
„Ta… ta… tvoje švadlenka!“
U Salazara, co teď? Improvizuj, Minervo, improvizuj!
„Co ta s tím má společného?“
Tak honem, co mám vymyslet?
Pak jsem si uvědomila, čím se Elen před chvílí cpala.
„Nejedla jste náhodou kaviár?“
Nechápavě kývla.
Chytla jsem ji za ruku.
„Patrně jste se ho dotkla. A pak šatů. To nevíte, že se tento typ korálků s kaviárem nesnese? Je třeba je držet striktně oddělené. Jinak dojde k interakci. Stačí se dotknout jednoho a už se to nekontrolovaně šíří…“
Merline, takovou pitomost mi ani ona neuvěří.
Uvěřila!

Ten večer se náramně vydařil.
Muži vyleštili vysoké boty, oblékli si čisté košile a kolty zavěsili proklatě nízko.
Dámy se svůdně usmívaly.
Muzika vyhrávala k tanci a gentlemani nenechali žádnou z přítomných dívek sedět v koutě. Občas kanýrová sukně vylétla vysoko a odhalila slušivý podvazek.
Ohnivá voda tekla proudem, ovšem pokud některý greenhorn přebral, šerif a jeho lidé ho odnesli spát do stínu nedalekých keřů.
Když se zanedlouho většina z nich opět sešla, nálada byla pod bodem mrazu.
„Tak bych řek, že Stetson City přejmenujeme na Žloutenka City,“ pravil smutně šerif ke svým druhům na infekčním oddělení místní fakultní nemocnice.

Zlatá mládež tomu říkala karanténa nebo také Robinsonův ostrov. Nejednalo se o nic jiné, než že si mladí pracháči pronajali velkou jachtu a vypluli na širé moře, kde bez kontaktu s okolím strávili dva týdny.

A když říkám dva týdny, tak takové, které stály za to. Alkohol tekl proudem tak, že nebýt toho, že tato řeka destilátů tekla do krků, tak by z ní byla ničivá povodeň. Za pestrou paletu drog, které byly na výběr, by se nemusel stydět leckterý dealer. Party a sex rozdováděly i toho největšího suchara na palubě.

Prostě karanténa bez rodičů a učitelů, jak má být.

Vyčerpaný Evžen sotva stál na nohou. Jeho útočná kouzla ztrácela údernost.
Lačné příšery obklíčily chatrné útočiště.
Zbývalo jich nejmíň čtyřicet. Dost, aby mu odřízly jakoukoliv únikovou cestu. Příliš velká přesila, aby je dokázal zlikvidovat. Teď už neměl sílu postavit se tváří v tvář ani jednomu.
Náhle v řevu rozeznal rachocení kol po nerovné dlažbě.
Ulicí tryskem projížděl starodávný kočár tažený dvěma vraníky. Z nozder koní se valil dým, z očí sršely jiskry, kočí v černé kápi zběsile práskal bičem.
Evžen vsadil všechno na jednu kartu.
Skočil.
Dopadl na střechu kočáru. Zoufale zaryl drápy do zpuchřelého dřeva.
Přesto nezadržitelně klouzal dolů.

Když propluli Symplégadami, všem se ulevilo. Tohle měla být poslední větší útrapa na jejich dlouhé cestě. Pomalu se blížili ke svému cíli. Iásónovi ale Fíneova věštecká slova stále zněla v hlavě.

Král Aiétés je proradný a krutý. Dobrovolně vám zlaté rouno nevydá. A získat ho násilím je nemožné. Spoléhejte na svou chytrost a doufejte v přízeň bohů.

Zakotvili v ústí řeky Fásidy, na dohled od města, a brzy se objevilo poselstvo s pozváním do paláce. Iásón ale stále neměl promyšlený plán.

Tehdy je zachránil Asklépios. Poselstvu oznámil, že je třeba vyčkat, než bude jisté, že na lodi jsou všichni zdrávi.

Quarantino znamená čtyřicet dní, po kterých byly v době velkého moru v Benátkách a okolí izolovány lodě připlouvající z rizikových oblastí.
Epidemie odešla. Pozornost polevila.
V nových časech přišla další. Nejvíce řádila ve velkých městech; v Londýně umíraly tisíce lidí denně.
Univerzity se zavřely.
Třiadvacetiletý Isaac Newton vysedával doma na zahradě, pozoroval jablka visící ze stromů a Měsíc na obloze a mezi zíváním a kopáním se do zadku vymyslel novou teorii.
Za dva roky se vrátil do Cambridge.
Dalších patnáct let ležel rukopis v šuplíku.
O tři roky později Newtona jeho přítel Halley přemluvil, aby tu novou teorii konečně publikoval.

"Noby! Co tu dhěláš?" Igor vypadal naštvaně. Případný dav s pochodněmi a vidlemi by se raději rozešel.
"Mám službu."
Igor si povzdechl, popadl Nobyho za ruku a táhl ho do sklepa, do forenzního oddělení.
"Tak, Noby. Co jsme ti včera řhíkali tady se seržantem?"
Pleskot Řitka, druhá polovina forenzního týmu a řečený seržant, zavřela v očekávání oči.
Noby nezklamal.
"Říkali jste že musim do karantény. Ale seržo," obrátil se na Pleskot, "já přece žádný šperky nemám, čestně! A rozhodně žádný drahokamy!"
"Noby, to znamená, že musíš být doma, dokud ta vyrážka nezmizí. A že my teď musíme vydezinfikovat celou budovu."

Když dostali lidi karanténu, uvízla jsem s kamarádkami u své člověk.
Dorazila ten pátek docela brzy a střízlivá, přinesla nám čtyři hubené kamarádky a poněkud zděšeně si prohlížela bříška náš starousedlic, protože jí někdo na srazu netopýrařů řekl, že moje spolubydlící vypadá jako před porodem dvojčat.
Člověk na mě dlouho podezíravě koukala. Asi tušila.
O tři dny později kamarádce splasklo břicho a narostl pořádný tukový polštář na zádech. Takže šupajdila na svobodu a ostatní vykrmené taky.
Kdepak velká veřejná akce a odvoz až na naše zimoviště. Místo toho je jen vystrčila z domu a musely letět přes Prahu po vlastních.

Mé zrcadlo je základ mé moci. Dal mi je Metod – dobrovolně. Z lásky.
Dnes moc čerpám z výzev, bitev i Šumavy samé – ale zrcadlo zůstává středem.
Změnu cítím hned. Do sklepení běžím připravená zabít.

Odraz Metodovy tváře, šeptané sliby. Půlku její moci. Poprvé váhám před úderem.
Vítězoslavný úsměv. „Snad jsi nevěřila, že ti odpouštím, Marianno? Zradu za zradu.“
Odchází středem.

Slábnu – jeho kouzlo jako nákaza proudí předivem mé magie. Svou sílu ti nedám, radši vše spálím.
Trhám nítě pojící mě k zrcadlu, jako bych přetínala vlastní šlachy.
Vchod strhávám, surově. Navždy bude odříznuto.
Padám až venku, vykašlávám prach a ponížení.