DMD č. 18. pro 18. 4. 2020. Téma: Sázka na smrt

„Finito! Graca Terminal,“ zahlaholil řidič rozhrkané žluté tramvaje. Dvakrát zazvonil, aby dal cestujícím jasně na srozuměnou, že to myslí vážně. Pak vystoupil z kabiny, zamknul a šel na cigárko. Lehce před půlnocí se na malé točně, uprostřed starého města ocitl hlouček zmatených cizinců, kteří neměli ani ponětí, jak se dostat nazpět do svých hotelů.
K. se rozhlédl kolem sebe. Odhadoval správný směr. Po chvíli vykročil k potemnělým schodům.
„To bych nedělal, senhor,“ ozval se za ním dědula bafající dýmku.
„Proč? Přepadnou mě tam?“
Děda se rozesmál v obláčku namodralého kouře.
„Kdepak, senhor. Ale na těch schodech se leda tak potlučete.“

Místní se rychle přizpůsobili tomu, že je okupují federální jednotky, pomyslel si Billy. Bylo jasné, že tenhle nevěstinec vznikl nedávno.
Do křesla vedle něj klesl už přiopilý desátník Hanks: "ha! Tady utratím svůj žold do posledního coinu."
Billy věděl, že má mlčet a usmívat se, ale nedalo mu to a namítl, že by si měli něco odkládat na později, na penzi, nebo tak.
"Hele mladej," naklonil se k němu veterán sboru, "já tu chcípnu, jasné? Jsem mariňák, kurva, žádný bankovní úředník. Bojuju, chlastám, šukám, to je moje penze. Klidně si kupuj akcie, dluhopisy a podobný sračky, já sázím na smrt."

Byli jen dva. Odvážní hraničáři. A chůva.
Sami se nemohli postavit celé pevnosti, ale naštěstí sem nepřišli bojovat!
Hledali slabinu tohoto pyšného sídla. Našli ji! A teď, v samém srdci nepřátelského tábora, v temných uličkách, číhali...
Elladan se zachmuřil nad vlastními představami. Otce miloval. Ale knihovnu? Tu ne. Tu mohl hanět jak chtěl.
Elrohir nedokázal mlčet. "Vsadím se, že tohle nečeká! Vyděsíme ho k smrti!"
"Tiše, ty záludné děcko," špitla Celeamin.
"A tys nebyla záludné děcko? Určitě jsi taky někoho napadla ze zálohy!"
"Uhodls. Takového, co si vsadil, že mě vyděsí k smrti."
Není to špatná chůva, pomyslel si Elladan.

Nebezpečné bylo, že nás kdykoliv mohli zabít. Jen tak, nemuseli nikomu nic vysvětlovat. Jakmile přestaneš být vhodná nebo začneš být nepohodlná, systém se tě zbaví.
Nebezpečné bylo, že jsme neměly co ztratit. Nebo alespoň většina ne. To byly ty šťastnější, které se vrhaly kupředu bez strachu ze smrti. Vsadily všechno, co měly – svůj život. Výhrou byla svoboda.
Pro mnohé z nás ale tahle sázka jednoduchá nebyla. Měly jsme rodiny, nebo jsme si to alespoň myslely. Dávalo nám to sílu se každý den probudit. Být opatrné. Podvolit se. Smrt nebyla svobodou, ale selháním.
Jako celek jsme měly sílu. Jen ji sebrat.

Vzadu v hospodě seděla partička a hrála kostky. Seděli tam dva lidé a jedna půlelfka.

„Taaak, o co se vsadíme teď?“ zahučel jeden z lidí. Bylo poznat, že už v sobě má pár piv.

„Já mám nápad! Když Nyra zase prohraje, uškvařím jí na škvarek?“ Najednou mu v ruce vzplál oheň, aby dokázal, co umí.

Půlelfka se zasmála a přihnula si z korbelu. „V tom případě vás teď rozsekám.“

Hodili kostkami…

Samozřejmě vyhrál ten, co hodil nejvíc. Napětí stoupalo.

Člověk hodil 11, čaroděj 8, a půlelfka 5.

Oba dva se zasmáli a v hospodě byl slyšet už jen její křik.

Možná si říkáte, Vaše Veličenstvo, proč využít zrovna naše služby. Je pravdou, že levní nejsme. Za peníze si však koupíte mnohé výhody!
Naše armády jsou neúnavné, nepotřebují jíst ani pít. Nevadí jim chlad ani horko, těžký terén, dokonce projdou i hlubokou vodou.
Jedna rána může zabít i zkušeného vojáka, nikoliv však naše. Bojují i při useknuté ruce, noze či hlavě! Třešinkou na dortu je pak fakt, že vnáší strach do srdcí vašich nepřátel.
Ovšem největším bonusem našich služeb jest, že platíte pouze nám a ne našim vojákům. Ti peníze nepotřebují!

Vsaďte si na smrt a objednejte služby nekromantů ještě dnes!

„Říkám vám, NIKDO tu příšeru nezabije. A to nám žere jednu ovci za druhou,“ štamgast do sebe hodil další rundu.
„Já bych se vsadil, že nejpozději zítra bude mrtvá,“ cizinec se vmísil do hovoru.
„Zejtra? Na to ste přišel jak? Ale hej, vsadím se!“

Slovo dalo slovo.

O pár minut později se otevřely dveře hospody a dovnitř vešel zaklínač.
Štamgast se zamračil: „Hrom aby do…“

*

Kráčeli pryč z vesnice, mince příjemně cinkaly.
„Víš, Marigolde, nepřijde mi to úplně fér.“
„Vždyť znáš tyhle nýmandy, Geralte, platit za služby zaklínače se jim nechce, ale jak jde o hazard, tak jim není pomoci.“

Když zápasili s horečkou mladého řezbáře Benjamina, vešla do chatrče Mana.
V černém splývavém hávu vypadala jako ztělesněná smrt.
„Nemá šanci, do svítání zemře,“ pronesla suše. Očima ukázala na jeho ženu Gabrielu. „Soustřeďte se na tuhle.“
„Zakládáte svůj úsudek na některé z ověřených metod diagnostiky, nebo prostě jen předpovídáte budoucnost vnitřním okem?“
Mana se postavila před Claru. Rozšířeným chřípím nasála její vůni.
„Tvoje krev je zdravá. Silná. Luxusní. Tohle,“ mávla rukou k Benjaminovi, „je odporná břečka, ze které bych nepila ani na prahu vyhladovění. V žilách mu koluje zkáza.“
Severus podal lektvar Gabriele.
Claře po tváři stekla slza.
Cítila bezmoc.

“Sestřičko, sestřičko!”

“Copak se děje?” otázala se Múza.

“Musíš jít se mnou. Nemůžu ji zachránit, ona se rozhodla umřít.”

“Cože? Kdo? Počkej, kam mě to táhneš?”

V dalším okamžiku stály pod kamennou klenbou s výhledem na řeku. Smrákalo se.

O tvrdou skálu se opíralo bezvládné dívčí tělo.

“Ona se tak rozhodla, byla s tím smířená, chtěla odejít.”

“Co… Co to má společného se mnou?”

“Někdy musíš riskovat a vsadit všechno co máš.”

“Vsadit na co?”

“Na smrt. Jen tak můžeš dostat šanci.”

“Sestřičko, já ti vůbec nerozumím. Jakou šanci?”

Přistoupila k ní, ve tváři naléhavost, naději a smutek.

“Šanci žít.”

Brett seděl vedle Kopra s pohledem upřeným do dáli. Doposud mu šlo o jediné – nenechat se zabít. Udělal pro to všechno. Teď se snažil odehnat myšlenku, že aby přežil, bude muset Kopra zabít.

„Vždycky jsi vtipkoval, že tě jednou přivedu do hrobu,“ pronesl smutně k ležícímu tělu. „Měl ses vsadit. Vyhrál bys.“

Nechtěl to udělat, ale musel. Musel chránit sebe a své přátele. Sevřel nůž pevně v ruce a naklonil se nad Kopra.

„Nechť nad tebou draci bdí,“ zašeptal a probodl mu srdce.

V ten moment nezabil jen Kopra, ale i část sebe samého.
Po mnoha letech se Brett rozbrečel.