Originální

Milý deníčku,
nemám takového sentimentální oslovení ráda, ale protentokrát si ho výjimečně dopřeji.
Dnes je 28. dubna 2011, což znamená, že slavím 447. narozeniny.
Slušné číslo, že? Dívám se na své bledé ruce, které působí tak mladě. Dokonalá iluze… pokud by tu ovšem nebyla ta spalující únava, zračící se v mých očích a zcela nepříslušející někomu tak 'mladému'.
Ačkoli mám velmi dobrou paměť, již si nedokáži vybavit, kdy jsem se naposledy cítila opravdu naživu. Mohu jen předpokládat, že to nejspíš bylo před několika stovkami let (3, spíš 4) v mém dávno ztraceném přímořském království.
Ano, taková je pravda. Ztratila jsem vše, co mě dělalo člověkem.
Jím, ale potrava se v mých ústech mění na prach. Dýchám, avšak vzduch se v mých plicích transformuje na odporný mrtvolný zápach.
Nemyslete si však, že mi to příliš vadí. Ona slastná otupělost v tomto směru je spíše darem nežli prokletím.
Přesto… přistihla jsem se, že čas od času (zhruba jednou za 100 let) ve mně znovu vzplane mocný oheň citu, jehož kořeny leží právě v sladké minulosti.
Jaký však má smysl stále milovat, hluboce a odevzdaně, když ten, komu jsem svou lásku odevzdala, již není se mnou?
Nedýchám, nežiji, nepiji… leč miluji.
Bolí to.

Kdo určuje dějiny? Jdou v mohutném šiku a je jich víc než dost. Všechny ty touhy a pnutí.
Bolest a strach. Závist a vina. Láska a hlad.
Kdo je všechny vyjmenuje? Filozof možná. Myslitel s myšlenkami tak hlubokými, že jim nikdo nerozumí. Zkatalogizuje touhy a pnutí, dá jim systém a řád. Nikdo neposlouchá.
Kdo je všechny zná? Člověk. Jeden každý člověk, protože každý v sobě ty touhy a pnutí nese všechny. Pozná je ve svých vlastních očích, když převezmou vládu. Člověk se svobodnou vůlí. Může jim vzdorovat a může se jim poddat.
Kdo tedy určuje dějiny? Jeden každý z nás.
My. Lidé. Stvořeni k obrazu sami sebe.
Vedeni vůlí. Svobodnou vůlí.
Svobodná vůle. To nejsou pouhé touhy a pnutí, to je jen rozum jasný a čistý.
Jak je přec snadné odmítnout svody. Kdo by se poddal ničivému chtíči? Kdo by se mamonem zotročit nechal? Kdo by dal průchod svým horším stránkám?
Jak moc je snadné odolat svodům? Nebát se bolesti, samoty, strachu?
Je to tak snadné jak vůle nám velí.
Snadnější možná než by se zdálo.
A v jednotném šiku jdou touhy a pnutí. Laškují spolu a vedou řeči.
Přiznejme pravdu. I bez lásky a hladu.
To dějiny určují nás.

Celej průser nastal, když jsem zjistil, že jsem se do ní zamiloval. Do tý doby jsme se zcela normálně bavili; teď jsem najednou ze sebe nevymáčkl ani půl slova. Pouze jsem se úporně snažil nevypadat jako totální debil. Když jsem ji jednou doprovázel z jedný kalby namol opilou domů a ona mi pak dovolila zůstat na noc, připadal jsem si jako king. Až do doby, kdy se mě ráno odměřeně zeptala, jestli vím, jaký je rozdíl mezi přítelem a kamarádem, se kterým se jednou vyspala.
Jo, fotřík mi pořád říkal, že kluci nepláčou. Ale mohu vám potvrdit, že šeredně kecal.

Jen „trošičku“ parodie na minulost.
„Nevím jak vy, pánové, ale já zde nehodlám čekat na další sucha, která nás nakonec všechny umoří hlady,“ pronesl svou řeč mladý hladový Tutanchamon, zatímco si kamenem brousil svoji sekeru.
„A co chceš jako dělat,“ zeptal se vesnický stařešina.
„Jít na sever a dobít si nový domov.“
„Zakazuji ti to. Mnoho z nás tím směrem odešlo a ani jeden se z nich nevrátil. Krajina v okolí Nilu je nebezpečná.“
„Zakazuješ?“ řekl výhružným hlasem Tutanchamon.
„Dokud zde budu já, tak se na sever nikdo nevypraví,“ řekl rozhodně stařešina.
„Jak je libo,“ řekl Tutanchamon a jedinou ranou uťal stařešinovy hlavu. „Sbalte si svůj majetek, potáhneme na sever,“ zavelel a celá ves uposlechla jeho příkazu.
Tutanchamonovy lidé se prali jako lvy a vybojovali si celé Nilské území. Hodlají pokračovat v dobývání. Jejich postup překazí neblahá událost.
Tutanchamon se zamiloval. Našel si dívku z původního obyvatelstva, která se jmenovala Egalinarypt. Jelikož si na jejím jméně čtyřikráte polámal jazyk, začal ji říkat jen Egypt. Poté, co se prohlásil faraónem, pojmenoval po své milované celou zemi, postavil pro ni pyramidy a dokonce se nechla po své smrti mumifikovat, aby tolik moc nesmrděl, až ho jeho milá bude navštěvovat. Tak končí příběh o životě a smrti Tutanchamona.

Fandom: Encyklopedie
Kluci jsou mýtická stvoření. Vypadají dost podobně jako normální lidé, od těch se ale odlišují řadou výjimečných vlastností.
Kluci nepláčou.
Mají rádi fotbal, auta a motorky, zato nemají rádi nakupování.
Nikdy si nehrají s panenkami ani s kuchyňkou, spíš se zabývají fotbalem, auty a motorkami.
Vyznají se ve strojích.
Mají sklony k násilí a válčení.
Nenosí růžovou.
Mají dobrý orientační smysl a analytické myšlení.
S kamarády se nevodí za ruce a vůbec se radši vyhýbají fyzickému kontaktu s tvory stejného druhu.
Tolik toho nenapovídají.
Jde jim jen o sex.
A hlavně, nerozumí holkám.
Už jste někdy nějakého pořádného kluka potkali?

Tiše jsem vešla do kaple, rozhodnuta se to odpoledne trochu pomodlit. Kaple byla ale nečekaně plná, dokonce vpředu u oltáře stál kněz. Vypadalo to, jako kdyby se sloužila zádušní mše. Nechtěla jsem nikoho rušit, tak jsem se přikradla blíže, abych viděla, kdo zemřel.
V rakvi ležela žena mého věku, ve smaragdově zelených šatech, přesně tak zelených, jako jsem měla právě na sobě. Podívala jsem se jí do sinalé tváře a…
panebože…
ta žena…
ta žena jsem já!
„Ale já nejsem mrtvá!“ zakřičela jsem a lidé v lavicích se otočili za mým hlasem.
Měli jste vidět tu hrůzu v jejich očích.

Dvadsiateho deviateho apríla bolo v Londýne úplne nevýnimočne zamračené. Princ William stál pred oltárom a početná kráľovská rodina sedela naokolo v kvetinami vyzdobenom chráme. Otvorili sa dvere a za doprovodu fanfár vošla Kate v nádherných šatách.
***
Neskôr
***
"...A ty, Katherine, berieš si tu prítomného Williama za muža?"
"Áno," žiarivo sa usmiala. Novinári fotili ako diví.
Chvíľa ticha, odrazu hlasný šum.
"Will, môj drahý, aký úžasný deň! Blahoželám ku svatbe," ozvalo sa odo dverí. Princ šokovane vyvalil oči.
"Mama, ty... Ty nie si mŕtva?"
"Ale kdeže, len som čakala na správnu príležitosť," povedala Diana.
Čerstvý bigamista Charles sa chytil za hlavu.

„Něco bych zbodl,“ prohlásil štíhlý chlapík a mrkl na svoji společnici. No, štíhlý... To asi není to pravé slovo. Byl přímo kost a kůže. Kdyby jej viděla Twiggy, slintala by závistí.
Zato jeho společnice byla holka krev a mlíko. Její tvary nenechávaly nikoho chladným a plné rty si přímo říkaly o pozornost. Jmenovala se Láska. Pohlédla pohrdavě na Hlad a odfrkla si: „My tady přetváříme lidské dějiny a ty myslíš jenom na jídlo.“
„Myslím na něj celý život. Každou minutu, každou sekundu. A nikdy jsem ho neochutnal. Není to fér, víš?“
„Život není fér.“
„A proč jej fér neuděláme? Já bych se konečně najedl a lidé by také byli spokojení.“
„O fair play nepadlo ani slovo. Gautamal by nám řekl, kdyby chtěl učinit lidský život spravedlivým.“
„Proč nám vůbec vrchní velení přenechal? Kde je Smrt, Osud nebo Sen? Pro mě za mě, ať za lidstvo rozhoduje třeba Delirium. Mě už to nebaví. Chci se jít nadlábnout do Restaurantu na konci vesmíru. Nebo aspoň do KFC.“
„Nemůžeš jen tak odejít. Jednou bylo řečeno, že Hlad a Láska určují veškeré lidské dějiny, tak to tak musí být.“
„Tak mi aspoň něco uvař.“
Láska se zamračila. „Pokud vím, Hlad je nejlepší kuchař, ne?“

Archivář si zhluboka povzdechl. Nesnášel tuhle hnusnou zatracenou výpravu přes tenhle hnusný, zatracený, mokrý les a nechápal, proč král trval na jeho účasti. Ano, princovo vítězství nad drakem a osvobození překrásné princezny Eliany musí být zaznamenáno, ale co by s tím měl mít společného on?
Bohužel si král postavil hlavu...
Nebo možná spíš královna. Dobře, několik jejích dvorních dam je... v tom... v problémech, ale nebyla jeho vina, že tak moc miloval dámskou společnost. A vyslat ho na tuto výpravu jen proto, aby ho drželi dál od jeho dámiček, bylo navýsost surové.
Topil se v sebelítosti. Je hladový, mokrý a opuštěný. Včera to přehnal s medovinou, takže ho ještě ke všemu bolí hlava. Naštěstí už se blíží k drakovu doupěti; princ ho zabije, zachrání svou milovanou, a budou se moct vrátit do tepla, domů, do Otranska, do Vyzmaně, do hradu, do háje, to je ale hnusně.
Vytáhl pergamen a brk. Potom musela výprava chvíli čekat, než našel inkoust.
Poté začali dělat hluk, aby draka vylákali z doupěte.
Archivář pečlivě zapisoval historickou událost.
A Jordyn, dědic trůnu Otranska, pozvedá svůj mocný meč, aby skolil hladového netvora, jenž uloupil jeho vyvolenou, a před tím mnoho půvabných panen pozřel.
„Miluju tě, princeznooo!“
Chramst.

O všechny přišla. Postupně a nekrvavě.
Odcházeli. Na jiné školy. Za jinými zálibami. Za dalšími vztahy.
Co na tom, že si přála jít také. Na vysněnou školu, kam se neodvážila přihlásit, protože ji nikdo nepovzbudil, že za zkoušku nic nedá. Co na tom, že nedostala šanci rozvinout žádný ze svých talentů, protože nikdy neuvěřila, že nějaké má. Co na tom, že nepoznala lásku, protože věděla, že ji nikdo nemůže milovat.
Nakonec zůstala sama. Se všemi těmi přáními štěstí a slovy povzbuzení, které upřímně rozdávala na všechny strany. A teprve pak se rozplakala.
Když pláče kluk, dá se to ještě snést...