DMD č. 29. pro 29. 4. 2020. Téma: Trh

Probouzím se s prsty v jeho vlasech. Postupně přichází bolest. Obraz Karlova zklamání.
Vina a selhání mě zaplavují, sotva je zadržím.
Ostrým nádechem probouzím Martina. Vstává, starostlivě se ptá.
Tiším ho. „Jaktože jsem naživu?“
„Hana,“ uhýbá očima.
„Ta nemá čarovat...“
„Nemůžu tě ztratit,“ namítá zuřivě, sklání se ke mně. „Ty bys pro mne obětovala všechno...“
Lehounce pohladí mou jizvu, černé oči jiskří.

Políbí mě náhle, prudce, nekompromisně.
Jeho ústa chutnají po oceli a všechno mizí. Nejsem sama, bolest polevuje, vina netíží.
Pak mě pustí, oddechuje. Hráze se protrhnou, ne, tohle ne. Roztřesu se nekontrolovanými vzlyky.
„Odejdi,“ přikazuji jeho šokované tváři.

Klokotání řemeslných nástrojů, pravidelný rytmus kovářova kladiva, šum nedalekého potoka, zpěvné hlasy dívek s malovanou keramikou, drsné volání řezníka od masného krámu, smích a smlouvání, capkání bosých dětských nožek v bahně i nekonečné škemrání o almužnu. Vůně čerstvého chleba, vzácných koření, štiplavé rybí šupinky, lákavé chutě uzeného, pot stovky nemytých těl. Provolávání vrchnostenských příkazů, babylon jazyků z křižovatky, vyděšené výkřiky pod popravčím pódiem, přísné pohledy biřice na příliš těžká závaží. Většina přítomných neumí číst, ale počítat dovede od kolébky. U stánku s kožešinami se právě domluvil sňatek, sedláci si s plácnutím podali pravice.
To vše byl trh. Trh byl život.

"... Locika spustila svůj dlouhý vlas a princ se po něm vyšplhal..."
"To je nějaká blbost, ne? Ona měla jen jeden vlas?"
"Ne. Autor myslí cop."
"Cop stejně neunese chlapa!"
"Unese!"
"Neunese, přetrhne se!"
"Jdem měřit."
...
"Je to piplačka. Konce vlasu musíme uchytit do lepící pásky a tu zacvaknout do kancelářské svorky. Jedině tak zajistíme, že nám vlas nepraskne předčasně. Na spodní svorku budeme věšet závažíčka..."
"Sto gramů? Jeden vlas fakt unese skoro sto gramů?"
"A kolik má člověk, teda ženská, vlasů?"
"Sto tisíc."
"Deset vlasů unese kilo, sto tisíc vlasů unese deset tun! A nepřetrhne se! Kdepak prince, slona vytáhne!"

„Ona je vlkodlak.“
Vilda mrkne na sestru, navlečenou v pestré směsi oblečení.
„Hm. Vadí ti to?“
„Zachránila Týnku.“ Dáša pevněji sevře mrně v náručí. „Bylo by mi fuk, kdyby byla Kerberos.“
„Pejsek zahnal oklivý plase,“ přisadí Týnka.
„A tobě, Adame?“ zajímá se Tilda.
Adam si prohrábne vlasy.
„Koušeš?“ mrkne na ni.
„Jenom, když se naštvu,“ zacukají Tildě koutky.
„V tom případě si budu dávat pozor, abych tě nenaštval.“
„Takže ta pozvánka na výroční trhy platí?“
„Jestli se mnou půjdeš.“
„Nee, běžela jsem kolik kiláků, abych ti řekla, ať si trhneš.“
Vlastně to ani není moc vtipné, ale rozesmějí se všichni.

Sláva, tramvaj! Nastoupí na plošinu. Průvodčí zatáhne za šňůrku. Cililink! Jede se. Tramvaják se k nim blíží námořnickým krokem, protože vůz sebou hází jako bárka na moři. Přes rameno kabelu plnou drobných. Pomáhá mu zatížit nohy a pevně stát. Cvrnkne do kšiltu čepice. Kleštičkami procvakává lístky. Nejdřív proděruje číslo linky, potom datum nástupu.

Tramvaj nespěchá. Projíždí Karlákem. Bětka se třese zimou a strachem podívat se do parku. Je plný vojáků, špinavých jako dobytek. Hodí se k původnímu názvu Dobytčí trh. Bojí se jich, jako malé dítě strašidel. Tma jako reproduktor zesiluje, ale strach. Bětka má husí kůži.

Uf, konečně doma.

„Maamii, kdy pudeme domů?“
„Tak za hodinu, ještě chci projít-“
„Za hodinu?! Bolí mě nohy a nudim se-“
Máma zaťala zuby a rozhlédla se ve snaze najít řešení.
„Víš co? Když slíbíš, že vydržíš a nebudeš kňourat, něco ti koupím.“
To je jiná!
Máma zacinkala zlaťáky a tlusťoch s culíkem mi podal malej lesklej balíček s obrázkem šaškovský čepice. Roztrhnul jsem ho a vyndal útlý paklík karet, potištěných jako tabulky kamene. Na první byla šlachovitá příšera, vyhrabávající ze sněžný závěje dobře uleženou mrtvolu.
„Ach, Hansi, utíkej!“ psalo se tam. „To je Lhurgoyf!“
Bombaa, pomyslel jsem si a byl jsem lapen.

Šílený úprk vzhůru zužující se průrvou.
Děs přebije bolest i vyčerpání.
Pryč! Ven!
Ambrož se vysmekne první.
Evžen vykřikne, nemůže vyprostit nohu. Nakonec ji prudkým trhnutím vyrve z tenisky a zhroutí se na ledovou dlažbu.
Trhlina zmizela.
Stále panuje zelená noc.
Ambrož doufal, že venku čeká domov. Teď sedí, otupěle zírá na roztrhanou botu vrostlou do dlažby. Neúspěšně ji zkusí vyškubnout.
Vzdychne, otočí se k Evženovi: „Aspoň tě poslepuju z nejhoršího.“
Evžen se probírá, snaží se zvednout.
Pozorně prohmatává dlažbu: „Trhliny se zacelily.“
Ambrož nic.
Evžen předstírá klid: „Najdeme dveře.“
Lichá bota skončí v řece. Ihned ji zhltne zubatá tlama.

Každý den s kůží svojí
Na trh věčný se vydávám
Cestou pustou bez Tebe
Každý den s kůží svojí

Pramáti a Evangelista
V jednotě spolu jsou
Slovu naslouchají
Pramáti a Evangelista

Na trhu nabídka pestrá
Ke spatření tváře Tvojí
Nestačí projekce snů
Na trhu nabídka pestrá

Pramáti a Evangelista
Zrcadlo jarního míru
Oxymorón neskrývají
Pramáti a Evangelista

Nabídka nesdílení
Pestrá je dost a dost
Trh trochu kouzelný
Nabídka nesdílení

Pramáti a Evangelista
Na samotu se neptají
Bůh však ví co myslí
Pramáti a Evangelista

Trh nikdy nezavírá brány
Máme zač mu děkovat
Za život darovaný snad
Trhu co nezavírá brány

„Co chtějí?“ šeptla Bibi.
„Prý podepsat rozvodový papíry, ale spíš se přišel pochlubit,“ procedila Alex. „Hajzl, dotáhne tu flundru Marušce až pod nos,“ stiskla rty. „Jdu jí na pomoc.“
„Než to tady domluví, nepotřebujete něco?“
Vystajlovaná krasavice zamrkala. „Prý máte kozu… Trochu mléka? Na pleť, víte… v mém stavu…“
Maruška polkla.
„Pojďte,“ vybídla krásku Alex.

„Vypadli jak vandráci,“ smála se Bibi.
„Však. Protáhla jsem ji k Lidušce skrz dřišťál. Ze snových šatů zbyly madam jen cáry.“

Dvířka auta bouchla, ženský jekot ustal.
„S ní to teda vytrh. Podpantoflák ještě před svatbou.“
Maruška se konečně usmála. „Tak já ty papíry podepíšu!“

Na mykénské agoře bylo rušno. Kromě obchodu tu byl totiž i mimořádný program.

Na pódiu stál Iásón a lákal k výpravě za zlatým rounem. Hlouček u pódia se zvětšoval, ale zájemců nepřibývalo...

...dokud se neozvaly výkřiky, a neobjevila se mohutná postava s živým kancem na zádech.

Všichni ustupovali do bezpečné vzdálenosti, a muž došel k pódiu, kde mu zastoupil cestu hlasatel Kopreus.

"Král tě nechce vidět, Hérakle. Ale další úkol ti zadá co nejdříve."

"Tak až se Eurystheus uráčí," shodil Héraklés kance přímo před Koprea, "ať si mě najde!"

Jedním skokem se ocitl na pódiu.

"Hlásím se taky," oznámil Iásónovi.