DMD č. 29. pro 29. 4. 2021. Téma: Zaháknutý prasák

Procházíme se po zahradě, chlubím se čerstvě zasázenými azalkami.
„Rozkvetlé budou překrásné,“ tvrdím.

Vtom se kolem mihne šedý stín.
„Prase!“ vyjeknu. „Nebo spíš prasák!!!“ vyhodnotím velikost, neschopna si ve vypjatém okamžiku vzpomenout na slovo kňour.
„Konečně hrdinský čin!“ zajásá Karel a popadne odložený rýč.
Výpad! Naštvaný divočák se rozbíhá jako při turnaji. Ostří rýče ho zkrotí. Obrací se na útěk.
„Tudy ne!“ ječím, když ho Karel zahání do rohu zahrady. Marně. Prase je dokonale zaháknuté v plotě. Karel ho pobídne špičkou rýče, prase zabere a prodere se ven. Uff.
„Díky,“ vydechnu.
Karel si otře čelo.
„Bylo mi ctí zachránit dámu.“

Byli ve Füssenu a ve Schleissheimu. Protloukali se, jak se dalo. Grigorij pracoval pro ruské organizace a v ruských a ukrajinských školách. Občas měl chuť najít nejbližšího soudruha a pěkně od plic mu říct, co si o tom jejich slavném marxismu-leninismu myslí. Ale… Byl přece jen poněkud starší než většina zdejších soudruhů, takže v případě fyzické konfrontace (protože ani soudruh si všechno líbit nenechá) by měl značnou nevýhodu. Kromě toho dávno věděl, že by to bylo úplně marné. Takže jim spílal jen v duchu a tajně při tom obdivoval české obrozence. Tolik nadávek by v ruštině nedal dohromady za měsíc!

Byv obdařen přitažlivostí, výřečností a nedostatkem skrupulí, stal se přelétavým motýlkem. Navštívil kvítek, vysál nektar a zmizel. Až jednou ze sebe ponechal víc, než chtěno, a z náruče čiré slasti byl uvržen přímo do jam pekelných.
Štván samodruhým kvítkem i jeho těžkotonážní matkou, byl nakonec odloven, zaseknut hákem odpovědnosti pod žebra, svázán okovem na levém prsteníku a přímo z chrámu Páně odvlečen do šatlavy domácí pohody, znehybněn přeslazenou péčí, přikut k rodinnému krbu, povinnostem, kvítku i semenáčkům. Zahrnut jídlem, přikrmován chlastem, z Prasáka metamorfoval v pouhý tučný Ovar.
Na prodřeném otomanu sedá s lahváčem v ruce a nadává na politiku.

Byla jsem vychovaná v tom, že na úřad má chodit člověk slušně oblečený (a obecně celkově být slušně oblečen). Ne každý ale takovou výchovu dostal.

Dokážu pochopit, že přijde dělník o pauze na jídlo a má na sobě montérky. Je to sice divné, ale chápu, že nemá kdy jindy přijít. Ti mají alespoň čisté ruce a omluví se za to, jak vypadají.

Jednou jsem ale měla poplatníka ve značkovém obleku, navoněný parfémem za desetitisíce, ale s rukama tak zasviněnýma (to už jinak říct nejde), že jsem si musela ruce drhnout půl hodiny, než jsem měla pocit, že jsou opět čisté.

Lan XiChen si vyslechl Wei WuXiana a souhlasil, že to působí podezřele. Oponoval však, že pro svá podezření nemá žádné důkazy.

XiChen je měl, ale neupozorňoval na to.

Domluvili se. On vezme „Li HuiYina“ zpátky do Oblačných zákoutí a Wei WuXian a Lan WangJi půjdou ověřit svoji teorii.

XiChen odmítal komunikovat, ale dal A-Yaovi potřebné léky a trochu své duchovní síly, aby uspíšil jeho léčbu.

Šli z města a náhodou i kolem nevěstince, odkud právě nějaký prasák vyhodil nahou prostitutku. Když jí chtěl udeřit, XiChen okamžitě zasáhl a chytil jeho ruku. A-Yao dívku intuitivně zakryl pláštěm.

Některé věci se nezapomínají…

Skřivánek se otřásl zpětnými rázy děl.
“Obrat!”
Plachty v posledním vzepětí. Nedostat se bok na bok. Nenechat se zahákovat. Troufalý pokus. Šance na druhou salvu za cenu odhalení zádi.
“Ty všiváku! To se dělá? Mířit dámě pod sukni?”
Manévr zalitý palbou. Tříštění dřeva. Sténání raněných.
Odpověď druhé řady děl. Poslední výpad raněné šelmy. Odpoutat se. Doufat.

Poslední vlajka klesla. Moře utichlo. Dým se neochotně rozplynul. Odhalil přízračné kulisy. Vítězný ryk z lodí admirála Whitfielda zkalený bolestí. Fregata těžce nakloněná k levému boku. Její osud byl zpečetěn. Nikdo ji neodvleče. Skřivánek pohupující se opodál. Zbitý. Jeho posádka nejásala. Zaplatili přiliš mnoho.

V obrázku horské louky poletovali pestrobarevní motýli a příliš si nevšímali člověka, který cosi nahlas brebentil a divoce šermoval hůlkou.
Čtyři z nich ho ale sledovali pozorně.
„Drží hůlku jako prase kost,“ prohlásil nespokojeně červený motýl
„Jen, aby nám tady pak nezůstal zaháknutý napořád,“ obával se zelený.
„Ale zaklínadlo už říká správně,“ uklidňoval ho modrý.
„Jen to mávnutí… trošku mu pomůžu.“ Žlutý motýlek začal poletovat kolem Hagridovy hůlky a správně ji navádět. Zanedlouho už se pohybovala jistě a přesně.
„Děkuju,“ usmál se Hagrid, „i za to, jak ste mě celou dobu vodili po vobrazech. Vy asi nebudete vobyčený motýlci, co?“

Selka zavolala policii a nahlásila zmizení manžela. Byl nezvěstný už šestý den.
Vyslechli celou vesnici, ale všichni jen krčili rameny.
„Proč jste nás nevolala dřív? To jste neměla strach, když je pryč tak dlouho?“
Selka rozpačitě žmoulala zástěru.
„Každou chvíli je někde pryč, žádnou sukni nenechá na pokoji,“ odplivl si dědeček.
„Buď je u nějaký ženský, nebo už toho ženuška měla dost,“ řekl na dvoře velitel svým lidem. „Musíme ho najít. Někde ten prasák bejt musí.“
„Prasák visí na háku ve stodole,“ sdělil jim důležitě Pepíček.
Ve stodole visel vepř.
„Tatínek od prasátka je velkej prasák,“ poučil vyjevené policajty Pepíček.

Nevím, co dělat.
dobře ti tak
Každé kouzlo pouští temnotu uvnitř dál. Kdo jsem bez magie?
nikdo
V mém nitru dlí háček cizího – vědomí? Tmavozeleného, srst a jehličí...
vražedkyně
Neznám ho – a přece znám. Prasečí morda, starý bůh.
bůh lesa
Karel mě odsoudí mezi prudkými údery kladiva. „Nemělas ho zabíjet. Zranila jsi hvozd.“
hvozd tě raní
Poprvé ho vykazuji, křičím.
zrádce
Osamění se dobývá na rozum údery kladiva. Zoufale hledám diviznu pro lektvar bezesného spánku.
poslouchej
Nemůžu se soustředit, bořím prsty do listí a náhle...
Letím kořeny, podhoubím, vlčím během...
Strachy ucuknu, těžce oddechuji.
Nad tlejícími listy září žluté květy.

Pan Daak, imperiální stíhací eso a lovec žen, už se na neznámém místě probudil mockrát, ale teď to moc příjemné nebylo. Neviděl nic, slyšel požární poplach a ženský hlas.
„Nehejbej s ním, může mít něco s páteří.“ Chtěl odpovědět, ale nemohl. Nemohl se dokonce ani pohnout, jenom slyšel hlas druhý, mužský.
„Já s ním nehejbu, já jenom koukám, jak je tam zaháknutej. Páni, ten je tam neuvěřitelně zaháknutej.“
To už rozeznával obrysy kokpitu své stíhačky TIE, respektive toho, co z něj zbylo, a vnímal zápach kouře.
„Asi při startu štrejchnul o servisní žebřík.“
Jo, bez štrejchnutí by to prostě nešlo...