DMD č. 16. pro 16. 4. 2022. Téma: A není to málo?

Když přišel krysař do Hammeln, nelíbil se z místních nikomu. Jak povýšeně se nesla jeho postava a jak čistým se zdál ve městě plném krys. Ubytovat ho nechtěl žádný, až skončil u prosté chýše dívky s krásnýma očima.
Krysy odvedl tenkými tóny své píšťaly a místo zlatých dostal jen výsměch a rubáše. Vztek cloumal krysařem, ale Agnesiny oči zdály se kouzelnějsí píšťaly.
Krysaři však láska byla málo a pomstil se Hammeln. Děti odvedl středními tóny píšťaly a zlato žádal. Dostal jen výsměch a rakve.
Je vám to málo Hamnelnští? I zahrála píšťala hlasité tóny. A nebylo už lidí v Hammeln.

Míchala zamyšleně lžičkou svůj čaj. Je tam dost medu? Ochutnala. Chce to ještě trochu, ale citronu je tam dost. Vyšla s hrnkem (spíš kotlem) na zahradu a posadila se s dekou pod jabloň. Poslouchala, jak zpívají ptáci a v poklidu usrkávala ze svého kotle. Bylo překrásné ráno, nastával dokonalý den a ona si ho hodlala vychutnat plnými doušky. Dokonce se probudila dřív. Takže jako normální lidi.
On vstal pro změnu později. Podíval se z okna a když ji zahlédl, zůstal tam stát. Zasněně na ni koukal přes sklo. Jak se jí vlasy lesknou na slunci. Konečně nebyl na všechno sám.

Počet kočičích konzerv na ledničce je velice nestabilní, proměnná veličina.

Nejdřív toho nakoupíte třikrát tolik, než obvykle, protože je válka a co když dojde kočičí krmení.

Pak zjistíte, že zvířata samozřejmě žerou jako obvykle, protože na rozdíl od vás nemají potřebu dělat si zásoby.

Takže si říkáte super, nebudu muset čtvrt roku nic kupovat, máme všechny druhy, co papáme!

A ona? Ta milovaná bestie, kterou byste nejradši přetrhli?

"Tomuhle říkáš výběr"? hodnotí kočka a hodí otrávený ksicht. "Otevři další konzervu".

Objednávám tedy další prémiové paštičky a jako vždy se mi do mysli vkrádá stará známá věta A není toho málo?

"A není to málo?"
"Co není malo?"
"Jedna malá lžička pro dvě osoby."
"To opravdu není."
"Jakto?"
"Čím víc lžiček, tím víc nádobí."
"To není pravda! Vždycky se umyjí."
"Ne, z mé zkušenosti skončí každá lžička v umyvadle, dokud je z čeho brát."
"A pak je umyješ!"
"Ne, pak se použijí velké lžíce, dokud všechny opět neskončí v umyvadle."
"Tak proto máte jen jednu lžičku?"
"Ano, vždycky ji pak umyješ, protože ti nic jiného nezbývá."
"To nedává žádný smysl."
"Naopak, dává to perfektní smysl."
"No... a co když se ztratí?"
"Pak je to jako bys ztratil to jediné, co miluješ."

Jídlo! V misce! Jedné! Pro dva!
Musím křídlem dloubnout bicase do žeber, aby jedl z druhé strany než já. Zase nedomyslel, že se jinak budeme neustále srážet čenichy. Jako kdyby mu nestačilo, že včera při pokusu o vzlet spadl jako hruška a patrně na hlavu.
Naše nožky jsou určené k zavěšování, takže se jimi nakopává špatně. Zato paže máme svalnaté! Vždyť nás nadnáší.
"Není toho nějak málo?"
"Je!"
Tentokrát měl kupodivu krátké vedení, ale co se týče jídla, vždycky má rychlý start.
Sedíme u prázdné misky a vyčítavě koukáme na krmiče.

Cože?
Jak že vypadáme jako před porodem?
Jak dieta?

Když správce mosteckých věží uviděl náklad na katově dvoukoláku, zbledl. A když uslyšel návrh purkmistra, vybuchl.
"Všiml sis tady někde, purkmistře, cedule sklad mrtvejch protestantů?" soptil.
"Poslyš příteli," zkusil to purkmistr.
"Nevšiml viď? A víš proč sis žádný nevšiml, purkmistře? Protože tady žádná není! Protože se neživím skladováním mrtvejch protestantů, proto!!"
Purkmistr se už nadechoval k odpovědi, když se v bráně věže objevil druhý dvoukolák naložený rověž hlavami popravených ze Staroměstského náměstí.
"Není ti to málo? Děláš Hele, já ti říkám, že na mejch věžích ty hlavy nebudou!!!" nadával správce dál.
Chudák purkmistr jen smutně vytáhl pergamen s císařskou pečetí.

Jana si ještě pamatuje, jak ji maminka a objala kolem ramen a zašeptala jí do vlasů: „Podívej se nahoru.“
A ona se podívala. Najednou už neviděla to děsivé nic jako předtím. Vysoko nad její hlavou, tam, kde doma byly mraky, se modrala lesklá hladina. Nad ní, v nekonečném nebeském oceánu, plavaly stovky, tisíce drobounkých pestrobarevných rybek a všechny slabounce světélkovaly jako hvězdy těsně před svítáním. Proplétaly se lesem žlutých a oranžových chaluh a občas některá z nich vyskočila pod hladinu. Jana zalapala po dechu. Na chvíli se jí zdálo, že je v říši mrtvých. Ale tohle… to vůbec nebylo málo.

Jeho tělo bylo v ohni, ale to nebylo nic oproti utrpení jeho mysli.
Kde předtím byla silná vůle, zbyl jen zmatek a bolest. Zavinil to sám - a o to bylo jeho utrpení větší.
“Pomůžu ti zvednout se,” nabídla, ale jaký v tom byl smysl?
“Nemůžu změnit minulost.”
“Nemůžeš,” souhlasila, “ale můžeš litovat, a pokusit se to napravit. Můžeš změnit budoucnost.”
S hořkým smíchem potřásl hlavou.
“Není to málo?”
Smutek se v jejím úsměvu vyprávěl o tom, že i její svět byla kdysi roztříštěný na prach. Ale zhojené jizvy jen posílily její odhodlání.
Nabídla mu ruku.
“Ne. Je to právě dost.”

Poslední večeře to nebyla. Byla to snídaně a jídelníček se lišil. Ale stolovníci byli titíž... jen o pár let mladší. Nemůžete osmiletého Ježíška obklopit dospělými apoštoly, umělci by vás poslali ke všem čertům.
Jeden byl hned po ruce. Stál za závěsem a měl hlad. Naštěstí kluci snídají rychle. Zbyl po nich na stole chaos a na jedné židli zchvácený obsluhující anděl.
"Uriáši vylez, už jsou pryč."
Čert zasedl ke stolu po boku andělově a přitáhl si jednu skoro netknutou mísu.
"Ty, anděli, není to pro dva málo?"
Petronel sáhl pod stůl a vytáhl pečená kuřata.
"Přece jim to všechno nedám."

Každý den vítat s úsměvem, první vzhůru, tančit po kuchyni s lehkostí baletky, sladkým zpěvem budit mrňouse.
A pak přijdou. Šmudla si ani neumyl ruce a už s nimi hoduje, Stydlínovi se ruce klepou tak, že vylije kafe do talíře, Prófa studuje nutriční složení snídaně, aniž by se jí dotkl, Kejchal do toho prská, zrovna když řádí korona, Štístko se směje a jí, to má z prdele kliku, Dřímal usnul s hlavou v kaši a Rejpal brblá, že je toho nějak málo.
Naopak toho má právě dost, první týden a Sněhurka je otrávená víc, než by si macecha dokázala představit.