DMD č. 1. pro 1. 4. 2023. Téma: Už troubějí

Ten přejezd byl legendární. Vysírka těsně před tím, než po okresce vklouznete do Řetenic. Žádné šraňky, jen semafor a nutnost zpomalit na třicítku dřív, než vás k tomu donutí vyhláška. Blížil se, modré Audi se mi lepilo na zadek a ten se začínal potit. Idiot zatúroval. Už teď mi bylo jasné, co se stane.
Autoškola.
Instruktor se usmíval.
Zatrub, vyzýval Audiblba jeho pohled. Já tě PROSÍM!
Přední pneumatiky drkly o koleje a bylo to tu. Nářek ega mocného válečníka, co byl zpomalen.
"Zajeď ke kraji," řekl Martin krvelačně. A pak prostě vystoupil.
Miloval svůj job. A momentálně nemohl být šťastnější.

"Jasně, hlavně si v přilbě zapnout filtry zvuku...," zkrotnul můj zákazník a já spokojeně s úsměvem přikývl.
Úsměv mi ale na tváři rychle zmrzl. Zákazník si přilbu sundal a začal se v ní přehrabovat.
"Krám blbej, něco mě tam tlačí..."
"Okamžitě si to nas-"
"TRUUHUUUUUUUU," přerušilo mě brutální, syrové zatroubení mechanojelena. Samec vyběhl na mýtinku. Pěkná potvora, musí fungovat snad od prvního galvanování..., problesklo mi hlavou, zatímco moje ruka automaticky zapnula filtr a já se už v naprostém tichu rozbíhal k mému klientovi.

Přilba na zemi, z uší se řine krev, v očích šílený pohled.

No nic, snad zaplatil předem.

Ležela v posteli a znuděně koukala do mobilu. Nemohla spát, tak bezmyšlenkovitě skrolovala sociálními sítěmi.
Ze spánku ji vythrlo hlasité zatroubení. Na mobilu v ruce svítil čas 4:48. Rozklikla notifikace:
"Missed alarm 3:45"
"Missed alarm 4:00"
"Missed alarm 4:15"
"Missed alarm 4:30"
"Sakra!" zaklela. Troubení ze ozvalo podruhé. Rychle se oblékla, pobrala vybavení a vyběhla ven.
"Kde seš!" ozvalo ze z dodávky. Rychle naskočila dozadu. "Pardon. Zaspala jsem."
Dodávka se prudce rozjela, div z ní nevypadla. Shodila ze sebe věci a připoutala se. Nemohla si nevšimnout vražedných pohledů ostatních. Přehodila si kapuci přes hlavu a zapadla co nejhlouběji do sedačky.

Drazí,

nerada bych se dostala do křížku se svým svědomím, takže je na čase, abych se rozloučila. Teda hlavně poděkovala. Protože vděčnost je pocit, s jakým DMD opouštím.

Děkuji moc KaTužce, Nifredil a sosačkám. Na jejich práci je frustrující právě to, jak je neviditelná. Vážím si jí. A neuvěříte, jak se u nás doma troubilo, když vyšlo téma!

Děkuji vám všem, kdo jste kachničkovali (kachničky z paměti nezmizí!) a komentovali. Já byla bohužel spíše černým pasažérem – člověkem, který více psal, než četl. A o to více obdivuji ty, kdo vytrvale komentovali i četli.

Tak tedy snad někdy opět na viděnou!

Nevěřícně zírám na následky katastrofální autonehody.
Ve vysoké rychlosti se čelně střetly dva osobáky.
„Nemohl zatroubit dřív?“ Kroutím nesouhlasně hlavou.
Řidička modrého sportovního BMW proletěla čelním sklem. Její krev zdobí lak auta. Řidiči druhého auta se po náraze, krk naklonil do nepřirozeného úhlu.
Dva zbytečně ukončené životy.
„Kdybys jen o vteřinu dřív zatroubil… Vteřinu. Tak bych, nezpůsobila nehodu. Strhla bych včas volant a neležela bych na kapotě svého krásného BMW! A jako duch bych se nevznášela nad svým mrtvým tělem.“
Stačila jen vteřina a mohla jsem ještě žít ve své fyzické schránce, ale nyní budu jen duchem bloudícím po dálnici.

Slunce už stojí vysoko, dnes se nebe vyčistilo úplně do pomněnkova. Ale světlo je už jiné než v létě, jemnější, víc do zlata. A v údolích i na úbočích leží pásy mlhy. Orosené louky září zelení, v trávě na mnoha místech probleskují fialové ocúny. Borové lesy jsou temné, ale modříny už zlátnou.
Ticho rozetne dlouhý, hluboký, sytý tón. Hra alpských rohů se nese do daleka.
Brzy je vystřídá řinčení. Celá stáda krav, stračeny, bělavé i ty šedohnědé, sbíhají do údolí. Ve vsi na ně čeká veselá muzika. Hospodáři si kravičky vyšňoří a povedou je po návsi.
Začíná slavnostní shánění stád.

Když zazněla rána a chodbami nemocnice se rozlehla siréna, jediný, kdo zareagoval neprodleně, byli pacienti v čekárně.
Hagrid za recepčním pultem nevěřícně vrtěl hlavou.
„Do prkenný vohrady, to nás musej zkoušet zrovinka teďkonc?“
„Hagride, okamžitě zjistěte, co se děje!“ křikla doktorka Potterová z první vyšetřovny. „A začněte evakuovat!“
Hagrid protočil oči a začal hledat krizový manuál.
Zdravotnický personál v následujících minutách chystal imobilní pacienty na převoz.
Doktor Krum organizoval přesuny všech ostatních.
Edward řídil přemisťování kritických případů do protipožárního krytu, zatímco Harry stále ještě pomáhal Lily zachraňovat oběť pobodání na vyšetřovně 1.
Schodištěm ze suterénu se valil kouř.
Sirius operoval.

Dívá se na ně. Cítí soucit. Stojí tam slabí a bezbranní. Nedokážou se bránit. Není vyhnutí.
Polnice volá!
Postaví se na jejich stranu. Potřebují zastání. Bojuje za ně. Někdy vyhrává. Někdy ne.
Dívá se na ně. Cítí obdiv. Silní a stateční se ubrání sami. Nežádají o pomoc.
Polnice mlčí.
Nestaví se jim do cesty. Svým výhrám i svým prohrám dokážou čelit sami.
Dívá se. Cítí bolest. Cítí strach. Vlastní slabost sráží k zemi. Otevřít ústa a požádat o pomoc se zdá nemožné.
Polnice váhá.
Nepotřebuje vítězství, jen sounáležitost.
Neví co dělat. Dlaň se otevírá, prsty uvolňují.
Polnice padá na zem.

„PRONÁSLEDUJÍ TĚ PODIVNÉ SNY? ZAŽÍVÁŠ BOLESTI, KTERÉ DOKTOŘI NEUMÍ VYSVĚTLIT? MÁŠ POCIT, ŽE´S VIDĚL NĚCO, CO NEEXISTUJE? Přijď mezi nás. ONI (Oběti Nadpřirozených Intervencí) ti porozumí.“

Přecházel před vchodem sem a tam a sbíral odvahu vstoupit dovnitř. Kolikrát už ho považovali za blázna a kdyby mu to neničilo život, vykašlal by se na všechno to svěřování a patlání v emocích. Jenže zase se nevyspal, tenhle týden už po páté.

Lidi z ONI snad nevyvede z míry jeho opakující se sen, kdy ho budí troubení auta, ale široko daleko žádné není, pak zvedne hlavu a nad ním se vznáší Ford Anglia.

Vloni na konci března jsem v pokročilém věku udělala řidičák. Začátkem dubna inženýr zrušil auto, o pár dní později koupil novější a výrazně hodnotnější ojetinu a já od té doby za volant bez větších obav usedla v prosinci již značně těhotná. Bez citu v nohách. K tomu ta debilní Příbram! Ostatní řidiči! Já cholerik...
Kvůli odbočování vlevo jsem opakovala jízdy. Takže jsem udělala, co jsem přísahala nedělat. Naštvaně zatroubila. Aby mě milostivá zablokovala ještě víc a sobě téměř znemožnila odbočení. Zle jsem promluvila...
Z autosedačky za mnou se promptně ozvalo: Píťo!
...a tak se můj prvorozený naučil první sprosté slovo.