DMD č. 1. pro 1. 4. 2023. Téma: Už troubějí

Zadul svatý roh Gjallarhorn svolávající k poslední bitvě světa Ragnaröku.
Valkýry narychlo sedlaly, Ódinovi i Freyjini válečníci se zmatečně snažili popadnout pokud možno vlastní zbroj a nacpat se do ní.
Když z toho mumraje bohové konečně vyklouzli, vpadli do hlásky strážce Ásgardu Heimdalla a zasypali ho otázkami.
Ten na ně zamžoural s klůckem v jedné ruce a s Gjallarhornem v druhé. „Jen jsem ho trochu profoukl. Byl celý zaprášený,“ vysvětlil.

Měsíc poté zařinčely zlaté poháry v hodovních síních a ze stromu světa padaly vrtulky nažek, zatímco se vůkol nesl odosobněný Heimdallův hlas:
„Zkouška Gjallarhornu! Zkouška Gjallarhornu! Právě probíhá zkouška Gjallarhornu!“

"Ty vole, já už se na to vyseru," zaúpěl Ivan, chopil se látkové pleny, kterážto mu sloužila jako kapesník, a zdatně imitoval jelence běloocasého.
"Něco mi o tom povídej," zahučel soucitně Saša a odmotal další kus toaleťáku. "Zasraný jarní pyly."
"A to ještě nekvetou jehnědy. Líska, bříza a olše jsou moje smrt," přisadila si Lynda.
"Kdyby na ty zkurvený alergie aspoň něco zabíralo," stěžoval si dál Ivan. "Jsme tu jak stádo jelenů v říji."
"Ty vole, to je nápad!" zvolal Saša a rozběhl se k lednici.
"Obávam se, že zvěřinovej guláš nám moc nehelfne."
"Ale hovno guláš!" vykřikl Ivan. "Jägermeister!"

První dny války klonů byly překvapivě klidné. Skoro jako by nikdo nevěřil, že se to fakt děje, a potřeboval chvíli, aby tu informaci vstřebal. Generál, komandér, kapitán a vlastně ani nikdo další z posádky Monitoru ale nepochybovali o tom, že to dlouho nevydrží a že se už zanedlouho rozezní poplach signalizující napadení některé z planet na jejich hlídkové trase.
Někteří se na to i docela těšili, protože to napětí začínalo být nesnesitelné, a dočkali se:
„Generále, příchozí zpráva z Randonu. Jsou pod útokem, volají o pomoc.“
A tak hrdinové vyrazili, přičemž na to ticho před bouří vlastně ještě rádi vzpomínali.

Skot se rozhodne chovat ovce. Koupí jich deset, ale nezbyde mu na berana.
V odborné knize se dočte, že ovce bez pravidelného krytí strádají.
Nedá se nic dělat, když byznys, tak se musí obětovat.
Naloží ovce na náklaďák, odveze do lesa a tam je všechny celý den uspokojuje.
Druhý den pokračuje v tom utrpení, ale žádný výsledek.
Třetí den je tak vyčerpaný, že jen leží na posteli a nemá ani sílu vstát.
Ptá se ženy: ˝Co dělají ovce?˝
Žena vyhlédne z okna a odpoví: ˝Je to nějaké divné, všechny jsou na korbě náklaďáku a jedna sedí za volantem a troubí!˝

Ticho v podzimním lese je těžké a vlhké.
Stromy střásají kapky z posledních listů do nasáklého mechu. Šedavá mlha ovíjí kmeny. Z veliké dálky se ozve zařičení srnce či troubení jelena, někde blíž nesměle zapípá pták, ale všechny zvuky nakonec utonou v hloubce mlčení.
Ticho.
Ticho a nehybnost.
Jediné, co se uprostřed lesa pohybuje, je hnízdo.
Kdysi pečlivě spletené větve černého topolu, starého tři sta let, se jedna po druhé osvobozují.
Uvolní veliké černé vejce a znehybní jako všechno okolo.
Vejce padá.
Dopadne.
Obejme ho mokré listí, těžká hlína, chlad.
Kdo se postará o drobné stvoření uvnitř?
Mráz, tma, samota.

Jeda po stezce okolo řeky, zří Lev ve své jízdní dráze turistku. Zatroubí houkačkou, žádná reakce. Zatroubí znovu, dáma konečně uskakuje se slovy:
"Já myslela, že je to nějaký vodní pták."
Jede dál, v dráze hned dvě dámy. Po zatroubení se jedna ze seniorek otáčí:
"Jéžišmarjá, to jsem se lekla!"
Lev vyhodnocuje, že montovat si na kolo houkačku, kterou svého času dostal bůhví proč od tchána k ježíšku, nebyl dobrý nápad.
Opouští břeh, míří do terénu, po chvíli sjíždí z kopce. Stačí malé zaváhání, padá přes řídítka. Přežívá ve zdraví, pouze houkačka je rozbitá.
Je rozhodnuto. Pořídí si klasický zvonek.

Stmívá se. Sedíme na náspu železniční vlečky u opuštěné ocelárny - betonového monstra se zaslepenými okny a se dvěma komíny, které se jako upírské špičáky zakusují do nebe.
Jsme tu já, Niky a Jim. A tíha končícího léta.
Jim se zeptá, jak se těšíme do školy. Niky odpoví, že je debil.
Dál pozoruju okna ocelárny. Jedno je vysoké, nejmíň přes dvě patra. Možná je za ním schodiště.

Z ocelárny zazní siréna.

Nechápavě se na sebe podíváme.
Na předloktí mi naskočí husí kůže.
Siréna se ozve znovu.

“Pánové, snad abysme radši šli…” řeknu nejistě.

Za dvoupatrovým oknem ocelárny se vztyčí tmavá silueta.

„Vytvořte větu se slovy: už troubějí,“ zadal profesor třídě jednoduchý úkol.

Pan Pinski se přihlásil první: „Zlovci už troubějí halali.“
„Hihi,“ směje se Olga Tarnovská. „Popěvek lalali se netroubí, ale zpívá.“
„Lhala-li? Jestli lhala?“ ujišťuje se pan Bloom.
„Halali je slavnostní fanfára při ukončení lovu,“ vstoupí do diskuse profesor Parkhill.
„Na horách už troubějí jeleni,“ snaživě přidá větu slečna Mitnicková.
„Správně,“ pochválí ji profesor, který nemůže přehlédnout pana Kaplana, jak se přičinlivě hlásí.
„To správně? Já nerozumět. Kdo troubě jí jeleny?“
„Trouba je hlupák!“ objasňuje pan Schmitt.
„Trouba nejí jeleny,“ vrtí hlavou pan Nathan. „Trouba je peče.“
Profesor se zapotácel.

Stojím už zase v nekonečné zácpě. Že by zase nějací aktivisté zablokovali dopravu? Interiérem mého auta se line nepříjemný zápach pocházející z výfuků ostatních aut. Z dlouhé chvíle si zapálím cigaretu, ale uklidnění nepřichází. Uběhne půlhodina a ostatní auta začínají z nesnesitelné věčnosti troubit. Zpočátku to chápu, ale s ubíhajícím časem to začíná být hrozně otravné. Je to jako chór umírajících jelenů, křičících na celé kolo o pomoc. Moje ušní bubínky, které konstantní neuvěřitelný hluk už nedokáží vydržet, mě snažně prosí o únik z téhle hrozné reality. Se silnou bolestí hlavy jim nakonec kapituluji a vydávám se do práce pěšky...

I ozvaly se polnice. V několika vlnách pročísly vzduch. Zabodly se do dechu nesčetných duší, jejichž srdce poskočilo napětím, nadšením a nedočkavostí. Jejich vyzývavé tóny odletěly za obzor, potom co obkroužily celý ten jásající dav. Šátky lítaly v povětří. Doteď zplihlé praporce se vztyčily a vlály o něco důstojněji a majestátněji. Tisíce očí prošpikovávaly kolbiště dole, aby jim neunikl sebemenší pohyb, sten či krůpěj krve. Lidství proměněné v ryčící, hulákající a kvílící šelmy se lačně vzdulo jako obrovská vlna vidouc, jak se kopyta opřela o zem, svaly se vzepjaly a mokrá hlína se rozprskla všemi směry. Veleočekávaný turnaj konečně začal!