DMD č. 21. pro 21. 4. 2023. Téma: Výlet do prázdna

Perugia. Pak vlakem do Ancony. Možná měla jet nejdřív do Říma, ale nakonec to bylo jedno, ne?
Anconu dobyl Caesar, když překročil Rubikon.
Netušila, že i pro ni bude Ancona v jistém smyslu Rubikonem…

„Pročpak se touláš večer sama po přístavu?“ uchechtl se chlápek čpící alkoholem.
Netoulala se, samozřejmě. Chtěla vidět Trajánův oblouk – nejspíš trochu zabloudila. Rozhodla se ožralu ignorovat.
Možná to byla chyba.
„Pojď ke mně, holubičko.“ Chytil ji za paži.
Vyškubnout se jí nepodařilo. „Nechte mně!“
Nenechal. Naopak. Stiskl, až vykřikla bolestí.
Netušil, že má v kabelce pistoli…
Skončil v moři.

Ráno si koupila lodní lístek do Zadaru.

„Netušil jsem, že něco takového umíš,“ pronesl Azirafal ve chvíli líného ticha po večeři.
„O čem to mluvíš?“
„Přece o tom výletu do prázdna.“
„To není nic těžkého, zvládl bys to taky, chce to jen představivost.“
„Takže nás tam můžeš vzít znovu?“
„Proč bys chtěl navštívit prázdnotu? Vždyť tam nic není,“ nechápal Crowley.
„Právě proto.“
Crowley pozvedl obočí a čekal.
Azirafal si odkašlal a trochu si povolil límec.
Crowley se napil vína, utřel si rty ubrouskem a složil ruce na břiše.
Azirafal se začal potit. Napil se moc rychle, zakuckal se a kapka mu stekla po bradě.
Crowley se usmál.

Silnice pozbývají na šíři, kvalitě a v podstatě i existenci.
Displej mobilu s otevřenou mapou konejšivě svítí.
„Už tam budem,“ konstatuje spolujezdkyně. Mapa na displeji přitakává.
Před nimi se vynoří cedule Vinařství.
„Juhů! Dojeli jste do cíle,“ vítězoslavně oznámí navigace.
„Ehm...“ Vinařství není cíl. Číslo nesedí. Zřejmě protože nesedí ani vesnice. Navigace trvá na svém a projeví velmi špatný odhad situace, když vyžaduje hodnocení cesty.
„Zabočíte u hřbitova,“ hlásá sms.
Jedou dál. Minou hřbitov. Druhý. Třetí. Navigace zničehonic ukazuje Vsetín. Odmítnou Vsetín. Navigace se uraženě zasekne. Po chvíli přemlouvání úspěšně ukáže cíl... jenom cíl v prázdném poli.
„Nemáme papírovou mapu?“

„Slyšel jsem, že jsi povýšil,“ oslovil Denise na nebelvírském čtvrtku v Černé ovci Ron, „jak dopadla předávka agendy? Prý byla Edgecombeová pěkně nasraná.“
„To je slabé slovo. Vtrhla ke mně, hodila klíče na stůl a zabouchla dveřmi.“
„Aspoň s tím teď pohneš.“
„Nemám na výběr, ta ženská nic neudělala.“

Denis se musel napít. Snad pivem zaplaší znepokojení, které pociťoval během prohlídky pečlivě uklizeného stolu. Žádné složky, žádné poznámky, pusto a prázdno. Akorát ve spodní zásuvce našel několik starých čísel Witchgirls, Lockhartův životopis Mé kouzelné já a mudlovskou knihu o barvě. Jen nechápal, proč se Marrieta zajímala zrovna o odstíny šedé.

"Pamatuješ si mě?" zeptala se Kájinka, když servírovala banánovou polévku.
Slečna Verisová si dívku zmateně prohlížela.
"Ach, pamatuješ na malou holčičku, které jsi nakreslila celý svět? Tak to jsem já. Prožívám svůj příběh. Prakticky jsi mě stvořila." usmála se Kájinka.
"Já... jak jsem se sem dostala?"
"Přes ten samý obrázek. Zdá se, že máš schopnost přemístit se do příběhu."
"Poslouchej," začala Kájinka vážně. "Vděčím ti za svůj život, a proto ti svůj dluh splatím. Malůvka mého světa brzy shoří. Já budu v pořádku, jen ty zde můžeš zůstat uvězněná. Běž a skoč do díry prázdnoty. Udělej si výlet do prázdna."

Nedarí sa mi otvoriť oči. Hmatkám ľavou rukou. Zacítim Thomasovu, chytím ju. Pravou si jemne prehmatkávam bruško. Sedíme? Stojíme? Sme dolu hlavou?

„Alethia,zobuďte sa...“cudzí hlas, príliš veľa svetla. Zatváram oči.

„Aletheia, vždy som vedel, že ti biela pristane,“ sedíme oproti sebe. Medzi nami rozohraná šachová partia. Hrám s figúrkami z mesačného kameňa. Takmer ťa nevidím.
„Šach mat, moja krásna nevesta,“ vstávaš od stola. Pobozkáš ma na vlasy, na pery. Pokľakneš naľavo mňa, pobozkáš ma na ruku, ktorú zvieraš. Počúvam smútok: „Alethia,ástin mín,potrebujú ťa viac než ja. Prídem... “

„Alethia,zobuďte sa!“
Opatrne žmurkám do svetla.
„Máme ju!“

Jsem sám, docela sám.

Kolem mne nořícího se do nekonečného vakua, poletují asteroidy a mne naprosto oslňuje Slunce.
Konečně jsem sem dorazil!

Do nekonečné prázdnoty a nicoty našeho vesmíru. Je to hrozně uklidňující, ale zároveň nesmírně mentálně vyčerpávající zážitek.

Snažím se zapomenout, že jsem kdysi bývával něco jako člověk, že sem do tohoto mezihvězdného prostoru patřím.

Vždyť nejsem člověk, jsem v podstatě mimozemšťan, protože mne se Zemí nepojí zhola nic, naopak moje pouto s univerzem je nekonečné.

Z ledabylého lenošení ve hvězdném prachu, mě ale z čista jasna vyruší otravný zvuk budíku.
Je pondělí a já mám reparát z fyziky...

Nikdo nechce mít svědky, když udělá něco nepříjemného.
Jako třeba když vyřadí z provozu všechny inkubátory, které měly na starosti potomstvo lidstva.
Senátor Gerard Lockwell letěl s ostatními členy Nejvyšší rady na Neptun, aby s Gebaury dohodli další postup v zájmu Země.
Jenže se ozývaly hlasy, které požadovaly, aby Lockwell byl z jednání vzhledem k okolnostem vyloučen.
A to nemohl dopustit.
Když čekali na zadokování lodi, zdržel se za ostatními členy, kteří už čekali v přechodové komoře.
Předstíral, že si potřebuje zavázat tkaničku, a pak už jen stačilo ještě před zakotvením příhodně zmáčkout to správné tlačítko, které zahájilo proces vystupování.

Ivan mu to nebaštil. Ta ruka pod lavicí značila, že Vítek vůbec nebyl tak duchem mimo, jak se snažil působit na ostatní, když němě zíral do prázdna. Svatoušek jeden.
Jeho nenápadná nenechavá dlaň si totiž udělala výlet mezi jeho třísla, kde se palcem až nebezpečně přibližovala cíli. Ivan si musel poposednout, aby udržel tvář.
Okamura za mikrofonem zase žvanil nějaké xenofobní nesmysly, které se nedaly poslouchat.
Co naplat, z nudy vedla jediná cesta ven. A tak položil vlastní dlaň na tu Vítovu a konečně ji poposunul, kam patřila. Přímo do tepla jeho vzrušeného rozkroku. Beztak nikdo ve Sněmovně nedával pozor.

Ruským kosmonautům na Mezinárodní vesmírné stanici došel všechen propašovaný alkohol, a tak zkoušejí ochutnávat všechno co teče a hledají, čím by ho mohli nahradit.
Při přečerpávání amerického nově vynalezeného paliva si taky trochu napustí do skleniček, Voloďa ochutná a hlásí: "Člověče, to chutná jak vodka."
Serjoža si také lokne: "No jo, to máš pravdu."
Tak si dají několik panáků. Odpoledne podle plánu vystoupí do volného prostoru a opravují anténu. Voloďa je zabraný do práce, snaží se uvolnit zaseklý šroub, když mu zapípá vysílačka:
"Ahoj Voloďo, tady Serjoža. Už sis uprd?"
"Ještě néé, proč?"
"Tak to nedělej, já volám z Měsíce."