DMD č. 4. pro 4. 4. 2024. Téma: Spustit kotvu

Někdy to už tak bývá, že to, co si jeden přeje, je noční můrou toho druhého. A podmínky dnes byly příznivé, což znamenalo nepříznivé pro ni. Pět stupňů pod nulou, sluníčko, třpytivý prašan. A taky sobota. Fronta na lanovku se nevyhnutelně prodlužovala, remcání zesilovalo. Nevadilo jí to. Stokrát lepší než alternativa.
"Pojď! Konečně je napadlo spustit kotvu!" Copak mu mohla zkazit radost? "Podívej! Skoro nikdo tu není!" radoval se. Následující hodiny sice strávila mimo fronty, ale křečovitě se držící tyče ve snaze nevyjet že stopy, držet směr a zároveň neutlačovat toho vedle. Večer bude mít na boku pod zadkem modřinu.

Vlny zatínají se jak spáry
den za dnem znovu do kamení.
Však když je skála pevná dost,
jen tak se v písek nepromění.
Na vzdory bouřím nad hladinou
hlavu svou stále hrdě zdvihá
zatím, co věky kolem plynou.

Vyhoďte kotvy, stáhněte plachty,
loď sama pluje k zapomnění
tam pod majákem téměř slepým,
kde moře na útesech pění.
Kapitán mapy dávno ztratil,
kompas už sever nenachází,
co moři vzal jsi, moři splatíš.

Skrytou za mlžným obzorem,
objímá příboj pevnou zem,
jak světlo ve tmách beznaděje.
Však na vlnách jak opilec,
loď potácí se bez cíle,
vrak bez posádky k břehům spěje.

Snažit se každému vždy vyhovět. Nikdy neříkat ne. Na bitevním poli rodičovské války na sebe brát roli hromosvodu. V rozbouřeném moři hádek být pokaždé tou, která se omluví, třebaže byla v právu. V přátelských vztazích hrát přestupní stanici, milostných vztahů se bát. Zatlačit sama sebe do příliš velké hloubky a nedokázat se už najít.
Zamilovat se. Vdát se. Přestěhovat se, a pro velký úspěch ještě třikrát. Cestovat. Porodit dvě děti. Zažít si pár krizí. Dovolit si čas pro sebe. Terapii. Překročit třicítku. Postavit se sama za sebe, za svoji rodinu. Třeba i proti nejbližším.
Zahlédnout se tam hluboko. Shodit kotvu.

Bylo krásné odpoledne. Sluníčko svítilo, klubovnu jsme po včerejšku uklidili, zapomenuté propriety (jeden světelný meč, tři nakousnuté uzenky a pytlík karamel WKK) uložili, nebo - v případě uzenek - vyhodili. I slepice se jich odmítaly dotknout.
Slepice. Drahoušek je vypustila z výběhu. Ať na ně na chvíli dáme pozor. Na slepice. To je jako dávat pozor na pytel blech. V mžiku se rozeběhly po celém sadu. Zrovna jsme jednu vyháněli ze záhonu růží, když se ozvalo vyplašené zakdákání, ostré zaprskání a zoufalé? vyštěknutí.
Po louce k lesu kulhala liška. Šokovaná slepice mžourala na svého zachránce.
"Mňaúú."
Asi je nás o jednoho víc.

Vím toho o Tobě vlastně málo a většinu jsem se dozvěděl dnes. Od začátku byl osud proti Tobě, klasická literatura by to nazvala rodovým prokletím. Tvoje máma se oběsila a pronásledovaly Tě deprese.
Ale i s nimi ses držela naděje a optimismu jako kotvy, stala ses lékařkou a po svatbě jsi byla Šťastná.
Takovou jsem Tě jako malý znal, takhle o Tobě dnes u večeře mluvila moje máma. Ukazovala whatsappové fotky, které jste si posílaly, a vyprávěla o tom, co jste spolu na škole zažily.
Hlas se jí několikrát zlomil, protože když se s Tebou dnes rozloučila, bylo to pozdě.

Vlak prudce zabrzdil.
Vyjekla a zřítila se do hloučku rozjařených individuí se kterými vytvořila zajímavě propletené klubko.
“Co to? Někdo spustil záchrannou kotvu?”
“Jen standardní brždění.”
“Teče mi pivo po zádech.”
“To je dobrý na pleť.”
“Mě každý rok první den Vlakfestu někdo poleje.”
“Tak by sis to mohla příště odbýt rovnou na nástupišti.”
“Hej, můžeme se rozmotat?” Ozvalo se z hlubin klubka.
“Au, něčí loket…”
“Ne, au, moje koleno…”
“Počkej, táhni…”
“Už? Co?”
“Jo, snad.”
“Čau, já jsem Lída.”
“Boris.”
“Magda.”
“Ondra Ptáček.”
“Karlík.”
…
“Není to skvělé, jak rychle se tady člověk seznámí? Mám pocit, že vás znám roky!”

Jako každých pět let se konal turnaj tří kouzelníků, a tak do Bradavic cestovali studenti a studentky ze dvou dalších kouzelnických škol - Krásnohůlek a Kruvalu.
Všichni bradavičtí studenti vyhlíželi, kdy konečně přijedou ti ostatní.
Na obzoru byl vidět kočár, který tahali okřídlení koně. V něm byly dívky z Krásnohůlek a mávaly. Mezizím na řece, která tekla hned vedle Bradavic, plula kruvalská loď. Dopluli k malému přístavu u Prasinek, spustili kotvu a vylodili se.
Studenti Kruvalu a studentky Krásnohůlek si sedli k bradavickým studentům.
A jedna studentka z Krásnohůlek se zeptala Harryho: "Ty jsi Arrry Potterrr, že ano?*"
"Ano," odpověděl Harry.

Mílu odvedli kousek stranou, kde byla venku pod stromy lavička. Donesli jí sklenici vody.
Když se trochu uklidnila, začal se jí vyptávat jeden starší policajt, kterýho jsem neznal. Odhadoval jsem, že by to mohl bejt Ferdův novej šéf.
„Paní Váňová, vy jste družka pana Havlíka?“
„Družka?“
„No, říkala jste, že bydlíte spolu.“
„Jo, to jo, ale jen krátce, něco přes měsíc. A chodíme spolu ani ne půl roku. V jeho domě bydlí jeho starší syn s rodinou a když se měl vracet mladší syn z kriminálu, tak se odstěhoval ke mně, aby měl Aleš kde zakotvit.“
Tonda začal nervózně poposedávat.

"Jednotky ohlašte své pozice."
"Zadní vchod zajištěn."
"Přední vchod zajištěn."
"Nouzový východ zajištěn."
"Levé křídlo sledováno."
"Pravé křídlo pod dozorem."
"Schvaluji."

...

Upil jsem ze své kávy a poupravil sluchátko v levém uchu. Působilo jako normální airpod, ale vlastně nikoliv - slyšel jsem všechny rozhovory jednotek. Rozhodli se k činu, ulovit velkou velrybu.
A kdo byl návnada? Ano, já. V zapadlé kavárně obchodního centra. Nedával jsem misi žádnou naději.

"Velryba vešla, míří k návnadě, buďte v pozoru."

Uhm. Možná to vyjde? Slova mě donutily se narovnat. Není možné, aby se tu objevil. Takový on není.

"Přepínám, uvedený nesedí popisu."

Co jsem říkal...

„Podívej!“
Měsíční světlo postříbřilo vzdutou plachtu. Loď plula tiše, majestátně, a v silných poryvech větru rychle.
Byla dost daleko a musela být pořádně velká, ale...
„Kvůli tomus mě tahal z postele?“
„Jo, přesně. Připlouvá... ze severu! Ze severu!“
Malcolm zbystřil
„A že v noci?“
„Prej nejstabilnější Zóny,“ odpověděl Norman, opakující to, co vyslechl při večeři.
„Tak to jo. K molu přirazí?“
„Ale ne, přece. Je mrtě velká. Zakotví na bójce, jak ji navedou majáky.“
„Maják,“ podotknul Malcolm.
„Ne, majáky. Potřebuje přece oba.“
„Já vidím jeden.“
Norman vyrazil tryskem.
„Poběž!“
Majáky musí svítit.
Severští musí mít jak přistát.
Dokážou to.
Spolu.